RECENZE: Energický, geniální i nedočkavý Jacob Collier

Na pódium vběhl s takovou vervou, že to vypadalo jako okázalá demonstrace jeho nebetyčných chutí do zpívání a hraní. Ne že by je neměl, faktem ovšem je, že v duchu jeho nástupu měla první část večera spád a dramatičnost, ale ta druhá už byla rozkouskovaná tak, že ani zpívání diváků nemělo po čase takové kouzlo, jaké by mít mělo.

Collier se během večera procházel oblastmi jazzu, funku, soulu, gospelu, popu, rocku, zpívání bez doprovodu nástrojů i elektronické hudby. Netlačil styly vedle sebe na malý prostor jedné písně. Citlivě je do nich dávkoval tak, aby se vzájemně nerušily.

Jeho skladby jsou aranžérsky, pěvecky i hudebně většinou náročné. Klasickou písničkovou strukturu obcházejí, spíše si libují v nacházení nových pocitů. Collier je ale občas nenechá řádně uzrát a opustí je dříve, než jejich krása patřičně rozkvete. V tomto ohledu je přece jenom trochu nedočkavý.

Na jeho koncertě neznějí skladby, které se hned tak dostanou do posluchačských mozkových závitů a zůstanou v nich trvale vložené. Vtisknou se tam leda tak jejich kousky, a to až s opakovaným poslechem z alba nebo dalších koncertů.

Naprosto dokonalé je nicméně jeho zpívání. S gustem a hravostí mění hlasovou intenzitu, napětí i barvu, a přitom je navíc vtipný. Tu a tam se jeho fórkům publikum v sále zasmálo.

Výtečně ho také podpořily tři vokalistky, které nejenom dobře vládly svým hlasům, nýbrž i nástrojům.

Collier se během koncertu převtěloval do role přátelského dirigenta a bez náznaku nátlaku několikrát přiměl diváky ke společnému zpívání. Pražské publikum na to bylo nachystané. Dalo do svého zpěvu dobrých sto procent a postaralo se tak o živé chorály, které byly milé na poslech.

Angličan do nich pak vstupoval ještě s dalšími pěveckými linkami, takže každý zpívající člověk v sále musel mít dojem, že se podílí na něčem opravdu krásném.

Collier a jeho kapela si ale užili i instrumentální složky písní. Občas si na pódiu trochu zajamovali, obecně však ctili stavby skladeb a interpretovali je se vším umem, kterého se jim dostává. Sám Collier hrál na mnoho nástrojů, nejvíce na klávesové, kytaru a baskytaru. Dosedl ale i k bicím a aktivně se podílel též na pasáži programu věnované bubenickému sólu.

Pro ty, kteří jeho tvorbu znají, to byl jistě mimořádně podařený koncert. Strhující pak byl v okamžiku, kdy divák přitakal autorově filozofii nevytvářet klasické písničky, nýbrž malá umělecká díla, a nechal se jí unést. V takových chvílích se totiž mohl v mysli dostat kamkoli, protože v O2 universu v úterý večer muzika nadnášela a putovala.