RECENZE: Dvě tváře evropského romantismu

K prvnímu společnému setkání mistra a filharmoniků došlo téměř před čtvrtstoletím na wagnerovském festivalu v Bayreuthu. A bylo to setkání osudové, láska na první pohled. Společně absolvovali bezpočet koncertů ve vídeňském Musikvereinu včetně tradičního novoročního straussovského matiné, vystupovali i na Salcburském festivalu a prakticky po celém světě.

Thielemann je kromě svého účinkování v Bayreuthu pravidelným hostem v Osterfestspiele i berlínské Deutsche Oper, kde vytvořil řadu nezapomenutelných operních inscenací.

Na Dvořákové Praze představil nejprve své pojetí raného romantismu v Symfonii a moll č. 3 zvané Skotská Felixe Mendelssohna Bartholdyho z roku 1832. Druhou polovinu koncertu věnoval svému milovanému Richardu Straussovi a jeho symfonické básni Život hrdinův.

Mendelssohnova skladba reprezentuje bohatou melodickou invenci tvůrce, skvělý cit pro barevnost orchestru a velkou schopnost sugestivně vykreslit náladu skotské krajiny. Je to téměř realistické vyznání přírodě, dramaticky zachmuřené i melancholicky naladěné, v mlze utopené a s oceánem tříštícím své vlny o skalnaté pobřeží.

To vše v první větě. V dalších dvou vypráví skladatel více o lidech, o jejich národním duchu a zvycích s ním spojených, skotskou zemi představuje lyricky roztouženým, nádherným zpěvem houslí, přerušovaným občas dramatičtějšími epizodami. A v závěrečné větě ji pak ukáže ve zvážnělé podobě ústící do upokojené všeobjímající zpěvné náruče.

V roce 1898 napsal Richard Strauss symfonickou báseň Život hrdinův. V šesti programních částech splývajících v jeden monumentální proud zobrazuje hrdinu, který je zrozen ke svému životnímu údělu, který s ním zápasí a vítězí i přes hluboké pochybnosti, aby v závěru symfonické básně sestoupil z piedestalu, vyrovnal se s neklidem v duši a tiše zemřel.

Orchestr pod taktovkou Christiana Thielemanna zobrazil hrdinův boj s protivníky i se sebou samým prostřednictvím nevšedního spektra hudebních barev, zvukového pábení ve všech nástrojových skupinách, kde každý hráč je skvělým sólistou, který se ale v libozvučné jednotě přizpůsobuje celku i preciznímu a detailnímu gestu dirigenta. Ze hry celého tělesa pak nádherně zazáří zpěv houslí koncertního mistra.

Zvuk orchestru je vášnivý, plný ve své intenzitě, ale zároveň měkký, nadýchaný a lahodný, nádherně oblý. Snové jsou dynamické vzestupy i ztišení, kdy hudba se v okamžiku zářivě rozjasní na dramatických vrcholech skladby. Hudba plynoucí jako nekonečná řeka v tónech a gestech dirigenta sklidila v závěru večera zasloužené ovace vyprodaného Rudolfina.