RECENZE: David Gilmour se nemění, je stále dobrý

Gilmour se chopil základů, spolutvůrci přidali další nápady a nyní vychází deska s názvem Luck And Strange. Je Gilmourova pátá sólová. Přináší na ní to, co by od něho jeho fanoušek i pouhý sledovatel čekal, přirozené pokračování hudební filozofie mateřské kapely Pink Floyd i své.

Nabízí se samozřejmě otázka, zda to není málo. Osmasedmdesátiletý Gilmour sám novou desku přirovnal ke slavné pinkfloydovské kolekci The Dark Side Of The Moon z roku 1973, což vzhledem k jeho autorskému a interpretačního nastavení nezní jen jako propagační slogan. Udělat ale něco zásadně jinak, nečekaně nebo nově se na ní až tak moc nepokoušel.

Nejodvážnější bylo angažování dcery Romany pro zpěv v Between The Points, coververzi písně britské dreampopové kapely The Mongolfier Brothers (hrála v letech 1999 až 2020). Gilmour ji přepracoval k obrazu svému, avšak nedotáhl ji až do hloubi svého hudebního světa. Uchoval jí kus osobitosti a ponechal dceru, aby ji jemným a trochu naivním hlasem zazpívala.

Kdyby to nebyla coververze, byl by to ten hledaný moment změny. Je to velmi výrazná skladba celé kolekce, i s tím klasickým gilmourovským kytarovým sólem v závěru.

V bluesové Luck And Strange, která je inspirovaná začátkem války na Ukrajině, Gilmour s vášní zpívá o svém životním štěstí, o zlatém věku, jejž prožil. Jsou v ní i vlivy flamenka, což evokuje obraz zralého muže ležícího a hrajícího na kytaru kdesi na prosluněné pláži a přitom přemítajícího o životě.

V rozvážné The Piper’s Call zase zpívá o lidstvu, které v honbě za mocí a bohatstvím plundruje zemi. V této i všech dalších písních je nadmíru patrné, že je nejenom znamenitým aranžérem, mistrem v nalézání příjemných nálad a šlechticem kytarových sól, ale i bytostným melodikem.

Přitom na to jde jinak, než je to běžné. Jeho pěvecké linky nejsou agresivní, nekopají posluchače do kotníků kvůli tomu, aby je přiměly k tanci nebo alespoň k podupávání. Prostě si ho pomalu přitáhnou, a když ho mají na dosah, povolí. On se od nich potom obvykle nevzdálí, protože je mu s nimi dobře.

Skladba A Single Spark svými andělskými sbory a kabaretním švihem připomíná plavbu po spletitých zákoutích lidského života. Dark And Velvet Nights má trochu temnější nádech, což je dílem věcí obsahu, neboť ji Gilmour označuje jako soundtrack svého vztahu s manželkou a textařkou Polly Samsonovou, a také kvůli přítomnosti producenta Charlieho Andrewa, jenž se snažil zvuk kolekce i aranže písní trochu omladit. Možná u této inicioval zkrácení kytarového sóla.

Texty Samsonové často zkoumají prostor mezi dvěma body, ať už jsou historické, anebo osobní. Na tomto albu jsou mezními body život a smrt. Téma konečnosti jím prostupuje, což je výsledek mnoha úvah manželského páru v covidové době.

Způsob zpracování témat v textech pak říká, že se jich chopila básnířka. Samsonová je poetická, vzletná, drsná i romantická.

Ve dvou písních na albu hostuje jako vokalista Gilmourův syn Gabriel. Spoluautorem závěrečné skladby Scattered je pak jeho další syn Charlie, klávesový motiv v titulní skladbě nahrál asi rok před svou smrtí při jamování na Gilmourově statku Rick Wright, jeho spoluhráč z Pink Floyd.

Luck And Strange je povedená deska. Gilmour na ní posílil sám sebe, provětral svého tvůrčího ducha a umělecký náhled. Vytvořil skladby, které mají v jeho širokém repertoáru platnost. A protože k tvorbě a nahrávání přizval významnou část své rodiny, i s přihlédnutím k obsahu textů nenásilně demonstroval své aktuální životní priority i pohledy na dění kolem.