RECENZE: Česká filharmonie poprvé zahrála v Thermalu

Sál kvůli koncertům prošel zásadní úpravou. Dočasným odstraněním prvních šesti řad se zvětšil prostor jeviště, aby pojal jak téměř devadesátičlenný orchestr, tak i osmdesát členů Pražského filharmonického sboru pro provedení Janáčkovy Glagolské mše.

Přizpůsobeno bylo i ozvučení sálu, přesto výsledný zvuk nebyl ideální, střet toho, co se linulo z reproduktorů, a živého provedení vytvářel, alespoň na některých místech sálu, pocit nepřirozeně modelovaného zvukového efektu, na který si posluchači museli nějaký čas zvykat.

Patrné to bylo hned v případě Dvořákova Koncertu pro housle a orchestr a moll, op. 53 na prvním koncertním večeru, který s velkým citem, energií a pochopením zahrál koncertní mistr České filharmonie a vynikající sólista Jan Mráček.

Dvořákův koncert patří k nejhranějším, ale i nejnáročnějším skladbám houslového repertoáru. Vznikl v sousedství Slovanských tanců i České suity, s nimiž ho spojuje líbezná zpěvnost vložená do sólového nástroje i ozvuky lidové hudby ústící do roztančené atmosféry závěrečné věty.

První a druhá věta jsou propojeny v jeden celek, přinášející posluchačům lyrické meditativní nálady i citovou vřelost.

Jan Mráček má Dvořákův Houslový koncert dokonale zažitý, hraje ho ostatně již od svých patnácti let. Jeho provedení ale stále prohlubuje dalšími nuancemi.

Technická dokonalost mu umožňuje soustředit se na obsah výrazově bohaté skladby, kterou na pátečním koncertě zahrál s velkou vroucností a viditelnou radostí z interpretace Dvořákovy nádherné hudby.

Jeho housle doslova zpívaly a k zážitku večera patřilo i souznění s Českou filharmonií, kterou vedl její šéfdirigent Semjon Byčkov s jistotou a citem pro jemné detaily díla i krásně rozeznělý orchestrální zvuk.

Druhá část koncertu patřila Janáčkovu nepokornému vyznání víry v podobě jeho Glagolské mše na staroslověnský text mešního ordinaria. Svou příležitost tu dostal jak orchestr v efektních zvukových proměnách, tak sbormistrem Lukášem Vasilkem dokonale připravený Pražský filharmonický sbor, který se i v nepříliš příznivých akustických podmínkách sálu blýskl krásnou dynamickou proměnlivostí a mohutným zvukem.

Ze čtveřice sólistů vynikli především tenorista Aleš Briscein a David Leigh suverénním zvládnutím náročných partů i osobním prožitkem Janáčkovy citově vzrušené hudby.

Emoce vložila do sopránového partu i ruská sopranistka Ljubov Petrova, která po kratičké nejistotě v úvodu zpívala rovněž s velkým nasazením, stejně jako mezzosopranistka Lucie Hilscherová, jejíž barevný hlas se s kvartetem sólistů krásně pojil.

A v neposlední řadě zaslouží ocenění i varhanistka Daniela Valtová Kosinová za energické podání sólového Postludia.