RECENZE: Back to Black melodramaticky uhlazuje démony v životě Amy Winehouseové

Amy Winehouseová se stala součástí Klubu 27, což je neformální pojmenování slavných hudebníků, jejichž život skončil předčasně právě ve věku 27 let. Nejčastěji z důvodu různých nezvládnutých závislostí.

Do společenství mimořádně talentovaných muzikantů jako Brian Jones, Jimi Hendrix, Janis Joplinová, Jim Morrison nebo Kurt Cobain ji přivedly okolnosti její smrti. V červenci roku 2011 byla nalezena mrtvá ve svém domě. Jako příčina smrti byla určena otrava alkoholem spojená s bulimií.

Život Amy Winehouseové v jeho vzestupech a pádech poměrně plasticky zmapoval Asif Kapadia ve svém oscarovém titulu z roku 2015 nesoucím její křestní jméno. Nabídl nám empatický vhled do světa citlivé, obtížně se zákonitostem hudebního byznysu přizpůsobující, depresím podléhající, rebelující umělkyně, zmítající se v bludném kruhu závislostí a toxických vztahů.

Její talent byl přitom neoddiskutovatelný. Byla autorskou osobností, jež si psala hudbu i texty a do svých písní otiskovala to, čím si ve svém životě procházela. Dobře to bylo vidět na její druhé desce, po níž je celovečerní hraný film pojmenován.

Nachází se na ní její obrovský hit Rehab, kde se vyrovnává se svou závislostí na alkoholu. Deska Back to Black je i jakýmsi zápisníkem jejího bouřlivého vztahu s Blakem Fielderem-Civilem.

To, co muselo každého na Amy zaujmout, byl nejen její vnější styl, spočívající ve výrazném líčení a staromódním drdolu, ale především její uhrančivý, nakřáplý hlas, který jako by pocházel z jiných, mnohem dávnějších časů, než v nichž vystupovala. Měl barvu a esprit letitých jazzových zpěvaček ze zakouřených lokálů, v nichž i Amy začínala. Ve smutných, hlubokých očích se pak odrážel obsah a vyznění jejích písní.

Všechny tyto jednotlivosti pak skládaly portrét výjimečné zpěvačky. Režisérka k ní i takto přistupuje. Klíč k její osobnosti hledá v jejích písních a textech, protože v nich se vyznávala ze svých lásek, bolestí i zklamání. Ano, písně jsou v tomto ohledu samy o sobě vypovídající, ale když točíte biografický film o tak komplikované povaze, jakou Amy zjevně byla, musíte se pokusit její postavu i více psychologizovat. Právě proto, abyste se přiblížili jejímu trápení a zkusili ho pochopit a pojmenovat. To se bohužel neděje a film kvůli tomu působí odtažitě.

Ten vnitřní žár, vášeň, ale i smutek, který z jejích písní cítíme a jež je odrazem intenzivního prožívání, jdoucího často za hranu sebedestrukce, nenachází ve filmu adekvátní podobu v jednání postav. Příčinu bych hledal ve spolupráci s rodinou předčasně zesnulé.

Ta dala svolení k natáčení filmu v roce 2018, tedy tři roky po uvedení dokumentu Asifa Kapadii, s nímž se zejména zpěvaččin otec moc neztotožnil. Vnímal ho jako zavádějící a senzacechtivý a odůvodňoval to tím, že se režisér až příliš soustředil na negativní aspekty jejího života. Spíš to ale bylo kvůli tomu, jak z něho vycházel on.

Režie hraného snímku se ujala Sam Taylor-Johnsonová, podle scénáře Matta Greenhalgha. Spolupracovali už před patnácti lety na režisérčině debutu Nowhere Boy, což byl portrét Johna Lennona v mladých letech. Greenhalgh předtím s Antonem Corbijnem představil jinou hudební biografii, a to Iana Curtise z Joy Divison ve filmu Control.

Zkušenost s tímto žánrem tedy oba mají, ale výsledek tíhne spíš k hudebnímu melodramatu kvůli soustředění se na vztah Amy (Marisa Abelaová) a Blakea (Jack O'Connell). Jeho toxickou problematičnost tvůrci nezakrývají, ale opět ho více neprokreslují.

Vidíme zábavné seznámení na baru, různé divoké večírky, rozchody a návraty k sobě, touhu Amy po dítěti, Blakeův pobyt ve vězení, léčbu závislosti, ale jsou to spíš takové vytržené momenty, jimž chybí to předivo mezi, osvětlující důvody jejich chování.

A také opravdovou hloubku závislosti na alkoholu a drogách, která nakonec stála Amy život. To, co bylo vidět v dokumentu Amy v jeho druhé polovině, ten bolestný sešup dolů, v jakém stavu zpěvačka byla nebo i nebyla schopná absolvovat koncerty, toho dostáváme ve filmu jen slabý odvar.

Podobné je to při ukázání vztahu Amy a rodičů. Na začátku je zmíněn jejich rozvod, který Amy těžce nesla, ale postava její matky pak vyklízí pole a objevuje se až v závěru. Vyprávění se tak soustředí na vztah s otcem Mitchem (Eddie Marsan) a babičkou Cynthií (Lesley Manvilleová), která pro ni byla formující osobou.

Oznámení o její nemoci a následná její ztráta se stane jedním z hnacích motorů, jak se s touto skutečností vyrovnat právě na albu Back to Black. K postavě otce se režisérka vyhýbá zaujmout stanovisko a pohlíží na něj se značnou shovívavostí jako na někoho, kdo Amy vždy podporoval a nebyl rád z jejího vztahu a následné sňatku s Blakem. Ne jako na někoho, kdo přiživoval bulvární publicitu o ní.

Spolupráce s rodinou zpěvačky má tak zřejmě podíl na uhlazenějším, více přikrášleném obrázku skutečnosti, který netematizuje a z jejich pohledu nebulvarizuje nic, co by se jich potenciálně mohlo dotknout.

Rutinní režie se nesnaží o nějaké stylistické ozvláštnění jako v případě seriálového počinu o Ivetě Bartošové, kde jeho barevná tonalita korespondovala s emotivním vnímáním hlavní hrdinky. Tady se pracuje hlavně s písněmi Amy Winehouseové, které jsou navázané na klíčové momenty z jejího profesního i osobního života.

Její herecká představitelka Marisa Abelaová sama zpívá a dlužno dodat, že velmi obstojně. Stejně tak si osvojila její mimiku a typická gesta a pohyby při vystoupeních. Její výraz v obličeji působí jemněji než v případě předlohy a podobně je tomu i s tímto počinem.

Tvůrcům se nedaří svéhlavé, rozervané, vnitřně křehké zpěvačce dostat pod kůži. Z důvodu zkratkovitosti i neochoty pojmenovávat všechny příčiny, které se stávaly spouštěčem jejich démonů, vznikla romantizující, melodramatická podívaná, která je spíš takovým leporelem výseků z jejího života než snahou jej skutečně pochopit v jeho bolestné opravdovosti.