RECENZE: Alice Cooper nezapomněl na nic, co k němu patří

Narodil se jako Vincent Damon Furnier, je mu šestasedmdesát let a celý svět ho zná pod pseudonymem Alice Cooper. V sedmdesátých letech pospojoval syrovou rockovou hudbu s divadlem, přidal řadu hororových prvků – a fungovalo to skvěle. V dobrém smyslu slova šokoval publikum, které si ho zamilovalo, a stal se kmotrem takzvaného shock rocku.

Přestože v devadesátých letech byly komerčně úspěšné jeho glamrockové desky Thrash (1989) a Hey Stoopid (1991), rockovým hercem zůstal dál.

Pondělní pardubický koncert byl součástí turné Too Close for Comfort. Byl sestaven z písniček z Cooperových dvanácti alb (celkem jich vydal dvacet devět), přičemž z loňského počinu Road zazpíval pouze Welcome To The Show. Jako druhou v pořadí.

Nevynechal nicméně tak úspěšné skladby, jakými jsou No More Mr. Nice Guy, Hey Stoopid, Billion Dollar Babies, Lost In America, Poison a další. Publikum si rozhodně přišlo na své, a při svém nadšení snad ani nemělo čas registrovat, v jakém pěvecké rozpoložení Alice Cooper je.

Bylo to ostatně dost těžké, protože během koncertu nebyl úplně nejlepší zvuk a zpěvákův hlas v něm byl ponořen mezi kytary a bicí, takže se leckdy téměř ztrácel. Ve slokách více, v refrénech méně, neboť s nimi pomáhali další hudebníci, kteří jim tak dávali průraznost, kterou mají ve studiových verzích.

Alice Cooper bodoval i vzpomínkami na své divadelní kousky. Píseň Snakebite zpíval omotán obrovským hadem, v Cold Ethyl pohrdavě trýznil gumovou pannu, v Go To Hell ponížil panovačnou dominu, a nakonec mu byla gilotinou sťata hlava. To vše do jeho arzenálu koncertních okamžiků patří.

Připočteme-li jeho oblíbené rekvizity v podobě meče, hůlky, berle či bičíku a také bez ohledu na věk neměnnou image, byla vizuální složka pro celou show důležitá, neboť vyrovnávala protagonistovy pěvecké nedostatky.

Muzikanti, kteří ho na pódiu obklopovali, se postarali o některá další klišé. Glen Sobel zahrál archaické sólo na bicí a bylo to kouzelné a oživující, Ryan Roxie, Tommy Henriksen a Nita Strauss se střídali v kytarových sólech i spolehlivých riffech, čímž korunovali rockovou dravost, kterou celý koncert měl.

Alice Cooper se své teatrální minulosti nezpronevěřil. Díky tomu bylo v Pardubicích vlastně dost veselo, jakkoli to nebyla žádná exkurze do rockové současnosti.

Hodnocení: 75 %