Raper Marpo: Očekávám v Evropě country boom

Ke country jste mířil už na svých předešlých dvou albech. Plánoval jste, že se k němu dostanete tak blízko?

Ještě před nějakými třemi roky by mě to ani nenapadlo. Dnes jsem ale v takovém rozpoložení, že bych si rád založil country projekt, protože si myslím, že člověk není nikdy tak starý, aby něco nového nezkusil. Country mě fascinuje a baví. Poslouchám ho už velmi dlouho.

Vystupoval byste v zamýšleném country projektu dál jako Marpo?

Asi ano, ale hlavně kvůli tomu, že je to značka. Přece jenom mám už něco za sebou a nechtěl bych se dostat do situace, kdy by lidé měli jít na kapelu a nevěděli, že jsem jejím členem.

Ta kapela by mohla mít buď nový název, anebo by se prostě jmenovala Marpo. V jejím repertoáru by měly být mé písně, které už vznikly a s country souvisí, a také řada dalších.

Chtěli jsme také s Markusem Tranem napsat skladbu, kterou bych zpíval s Robertem Křesťanem. Mělo by to být jakési generační propojení. Zatím jsme to ale neudělali, protože panu Křesťanovi musíme napsat písničku vysloveně na tělo.

Cítíte se jako zástupce nové české country generace?

To zatím ne, ale vnímám, že po Robertu Křesťanovi nebo Pavlu Bobkovi je u nás v tom žánru propast. Nesleduji to podrobně, ale přijde mi, že tady v mladší country generaci nikdo výrazný není.

Kdyby všechno dopadlo podle vašich představ, může se stát, že opustíte hiphopovou scénu?

V tom country projektu ano. Přijde mi, že v hip hopu není moc prostoru pro hudební vývoj. Jsem muzikant a je pro mě přirozené se vyvíjet. Jestli ale opustím hip hop zcela, to si netroufám odhadnout.

V České republice nemá country takovou tradici jako v Americe. Mají tedy klíčový vliv na to, že jste se k tomu stylu dostal tak blízko, vaše časté cesty za oceán?

Jednoznačně. Country jsem se naučil poslouchat tam, protože tam hraje z každého rádia, z každého auta, které projede kolem vás, v obchodech, všude. Je to extrémně oblíbený žánr, a navíc mám pocit, že teď zrovna zažívá velký rozkvět.

Myslím si, že brutální podíl na něm bude mít i nová deska zpěváka a hudebníka Post Malonea. Vyjde v srpnu, a mimochodem, nahrával ji v Nashvillu, stejně jako my. Podle mě způsobí, že country bude i v Evropě mainstream. Myslím, že příští rok nastane v Evropě velký country boom.

Proč jste své album nahrával v Nashvillu?

Prostě jsem si to předsevzal. Řekl jsem si, že bych si chtěl někdy v životě natočit album v Mekce country, a teď nastala ta chvíle. Nedával jsem tomu velké naděje, ale díky velkorysosti vydavatelství Universal Music se to podařilo.

Točili jsme ve studiích Blackbird a už jen pobyt tam byl neskutečný. Držel jsem například v ruce mikrofon, na který Taylor Swift nahrávala své album Red. Marcus Tran, můj spoluhráč a producent, hrál na kytaru Gibson, na které točila svou nejúspěšnější desku americká skupina Kings of Leon. Používali jsme věci, které před námi používali třeba Johnny Cash, Justin Bieber, Snoop Dogg a další.

Majitelé studia nám ukazovali sbírku mikrofonů, která má hodnotu třicet milionů dolarů. Mají tam mikrofony ze druhé světové války, které byly očíslované, a oni z jedné série vlastní mikrofon s číslem jedna. V tom studiu mají dokonce vyčleněného člověka, jenž čtyřiadvacet hodin denně hledá na internetu analogové mikrofony, pulty a jiná stará studiová zařízení, a jezdí je pak po celém světě nakupovat.

Byli jste na nahrávání stoprocentně připraveni?

Naopak. Zatímco v minulosti jsme přišli do nahrávacího studia nachystaní tak, abychom se nezdržovali, a tím pádem neplatili moc peněz navíc, do Nashvillu jsme jeli s polotovarem. Půlka textů nebyla dopsaná, chyběly nám tři písně.

Byli jsme rozhodnuti nechat na sebe dýchnout atmosféru Nashvillu i přínos studiových hráčů, které jsme si najali. Byli to členové kapely Jameyho Johnsona, prý jedni z nejlepších country hráčů, kteří v Nashvillu jsou. A byl to s nimi neskutečný zážitek.

Porozuměli vašemu pojetí country?

Nakonec ano, ale původně byli překvapeni už jen z toho, že umíme hrát country. Nesměle se ptali na Markuse Trana, který je Filipínec, a pro ně bylo spojení jeho osobnosti s country velmi zvláštní. Nakonec nám řekli, že je to s námi baví, protože to, co hrajeme, je z jejich amerického pohledu zajímavé propojení starého country s novým a rockem.

Byli také nadšení z toho, že jsme je nechali hrát. V Americe totiž studioví muzikanti hrají striktně podle zadání. Je tam dokonce taková konkurence, že jakmile něco zahrají špatně anebo to hned nepochopí, objednavatelé je nemilosrdně vymění. Skvělých muzikantů je tam hodně. A kromě toho neberou moc zajímavé peníze.

Na albu jsou i další američtí zpívající a rapující hosté. Bylo těžké se s nimi domluvit?

Ano, bylo to náročné hlavně organizačně. Raper Struggle Jennings je v Americe velké jméno. Je nepřímý potomek country zpěváka Waylona Jenningse, který chodil s jeho babičkou a vychovával ho. Ač je to raper, nahrál už country hudbou ovlivněnou desku.

Domlouvali jsme se pět let. V téhle branži nicméně platí, že se věci stanou teprve tehdy, když přijedete do Ameriky. A to se stalo. Byl tak nadšený z toho, že jsem měl odvahu a jel točit do Nashvillu, že se sebral a do studia za mnou dorazil.

Na písni Ďábel na rameni jsem spolupracoval s JJ Lawhornem. To je kluk, který žije mimo velkou civilizaci, na vesnici, kde má svou farmu, a ta ho živí. Paradoxně má sestru v Praze, což naší spolupráci výrazně pomohlo.

Hiphopové prvky na vašem novém albu Cowboys & Dreamers zůstaly, nicméně v textech už nejste tak agresivní. Čím to je?

Nejspíš věkem. Příští rok mi bude čtyřicet, stárnu, klidním se, a ani country není tak agresivní hudba jako hip hop nebo rock. Do country textů patří životní příběhy a ty na albu jsou. Jsou v nich radost i bolest.

Život umí být radostný i krutý, ale podle mě stojí za to na světě být. To je poselství mého alba. Pojednává také o snílkovství, protože muži sní do konce života.