Publicista Lukáš Berný: Jiří Šlitr měl čtyři tváře

Co pro vás vaše semaforské bádání znamená?

Je to pětadvacetiletý koníček, který už asi nikdy neskončí. Přehrabuji se v historii divadla, poslouchám všechno, co je s ním spojené, chodím na představení, sbírám, co se dá.

Začalo to tím, že jsem brouzdal po antikvariátech a kupoval si desky. Stovky desek. Objevoval jsem pro sebe úplně nový svět, pokaždé jsem s napětím čekal, co na té další bude.

Postupně jsem četl o divadle knížky a vůbec všechno, co se dalo, později jsem začal dělat pro Semafor první větší webové stránky. Ještě existují, ale technicky hrozně zastaraly. Zkrátka jsem se do toho divadla zamiloval.

Je vám něco málo přes čtyřicet let, přitom hovoříme o muzice, která začala vznikat v padesátých a šedesátých letech. Čím vás upoutala?

Může za to můj tatínek. Někdy v roce 1987, když komunisti zřejmě omylem znovu pustili do kin film Perný den se skupinou Beatles, mě na něj vzal. Já do té doby poslouchal to, co hráli v rádiu, z čehož byl trochu nešťastný. Cestou do kina mi řekl, že kdyby se mi písničky z filmu líbily, má je nahrané a mohl by mi je přetočit na nějakou mou kazetu.

Do smrti nezapomenu, jak jsme si sedli do kina, film začal tím známým úderem na nástroje, zatímco Beatles utíkali před fanynkami. Bylo to, jako by někdo udělal do mé hlavy díru. Zůstal jsem jako omráčený a v tu chvíli jsem začal prožívat stejnou beatlemánii jako ty třináctileté holky v šedesátých letech. Při každé písni jsem dloubl do táty a ptal se ho, jestli ji má nahranou také.

Beatles miluju dodnes. Díky nim jsem začal objevovat hudbu šedesátých let, odkud už byl krůček k semaforskému zvuku.

Kdy jste byl poprvé v Semaforu?

Vlastně až několik let poté, co jsem mu propadl. Předtím mě nenapadlo, že bych tam někdy mohl jít. Sledoval jsem to očima těch šedesátých let a vůbec jsem si neuvědomoval, že Semafor pořád žije.

Změnily to až povodně v roce 2002, které ho v pražském Karlíně naprosto zničily. Začalo se o něm psát a teprve v tu chvíli mi došlo, že do něj můžu jít. V roce 2002 jsem ho tedy navštívil poprvé. A od té doby jsem viděl takřka všechny hry, které měl nebo má v repertoáru.

Jiří Šlitr, o němž jste napsal knížku, se narodil 15. února 1924 v Zálesní Lhotě u Jilemnice. Vy jste se narodil v Jilemnici. Souvisí to s vaším bádáním?

To je spíš náhoda, ale milá. Z Krkonoš je má máma. Já se sice narodil v porodnici v Jilemnici, ale kořeny mám v malé, asi deset kilometrů vzdálené vesničce Jestřabí v Krkonoších. Potom jsem vyrůstal v Praze.

Jiří Šlitr to měl trochu podobné. V Zálesní Lhotě, ale hlavně potom v Dolní Branné strávil několik prvních let dětství, nicméně v osmatřicátém, kdy se začaly předělávat hranice, odtamtud s rodinou utekli do Orlických hor. Tam dospíval, po válce odjel studovat do Prahy a už v ní zůstal.

V čem je pro vás jeho osobnost fascinující?

Je z mnoha důvodů nesmírně zajímavá, umělecky i lidsky, a to i tím, jak je tajemná. Já se nejprve znovu ponořil do vzpomínek všech jeho současníků a zjistil jsem překvapivou věc, že Šlitra vlastně nikdo moc neznal.

Každý má dvě tři úsměvné historky, které s ním prožil, každý řekne, jak byl pracovitý, že kdykoli bylo v místnosti piano, sedl k němu a bavil společnost, také že byl hodný, inteligentní a scestovalý, ale tam někde vzpomínky všech končí. Dál jako by se skoro nikdo nedostal, stála tam nějaká pomyslná zeď, za kterou on nikoho nepouštěl. Herec Jiří Sehnal tomu říkal, že měl Šlitr nějaký uzel na duši.

Co jste za tou zdí našel?

Podle mě měl Šlitr čtyři tváře. Jednu známe všichni, toho komika a muzikanta s kamennou tváří a buřinkou, který hrál v Semaforu. Další tváří je Šlitr v divadelním kolektivu, kamarád těch, s nimiž profesně spolupracoval, ale kamarád ve smyslu vztahů, které nepřesáhnou pracovní prostředí.

Tu třetí už znali jen nejbližší, Šlitrova rodina, Jiří Suchý, Miroslav Horníček nebo jeho životní láska a partnerka Sylva Daníčková.

A pak tu byl čtvrtý Šlitr, muž, kterého nikdo neznal, ale který v jeho duši zabíral stejný prostor jako ti tři předešlí. Možná větší. Uzavřený samotář. Říkal, že samotu miluje a je to jediné místo, kde se cítí být svobodný. Proto se do ní vracel, kdykoli mohl.

S tím souvisí, že měl i řadu tajemství. Jsou tu třeba děti, o kterých nikdo nevěděl. Ani jeho rodina, ani Jiří Suchý. Nikomu neprozrazoval svá niterná přání. Když se mu něco povedlo, nechlubil se, když ho něco trápilo, nesvěřoval se. On obecně moc nemluvil, všechno prožíval jen v sobě, byl zkrátka tajemný.

Obvykle se uvádí, že měl jedno dítě, dceru Dominiku. O kolika dětech víte vy?

Myslím si, že přesný počet budeme znát až v někdy v budoucnu. Jeho dcera Dominika je dnes už vlastně známá, spravuje pozůstalost, přebírá za otce ocenění a podobně. Je to ale asi pět let, kdy v jedněch novinách vyšel článek o tom, že Šlitr měl nejenom ji, ale i syna Petra.

Tehdy jsem si ho přečetl a říkal si, že je to nějaká blbost. Lidí, kteří se Šlitrem a Semaforem zaobírají víc do hloubky, je pochopitelně víc a vesměs se známe. Říkali jsme si, že takhle zásadní věc bychom už asi věděli. Navíc ten článek nevyšel v právě seriózním tisku, byl to týdenní televizní program. Zkrátka jsem to pustil z hlavy.

Při psaní knížky Doktor Klavír jsem si ale řekl, že bych přeci jen měl tu informaci prověřit. Kontaktoval jsem paní redaktorku, která článek napsala, a ona mě nejenom přesvědčila, že je to pravda, ale navrch mě s tím mužem seznámila. Nebo přesněji propojila nás a my si dali schůzku.

Říkal jsem si, jestli se poznáme, načež přišel Jiří Šlitr. Jeho syn Petr je mu totiž neuvěřitelně podobný. A je to nesmírně milý člověk, který jen nešel tátovou cestou, nevěnoval se žádnému uměleckému oboru. Vyprávěl mi, jak došlo k seznámení jeho maminky s Jiřím Šlitrem.

Můžete to prozradit?

Bylo to v době, kdy Šlitrova tvář ještě nebyla tak slavná. V Semaforu, pro který do té doby jen skládal písničky, teprve začínal hrát. Na zájezdu v Jindřichově Hradci se seznámil s dívkou Janou, strávil s ní noc a potom odjel do Prahy. Jana za devět měsíců přivedla na svět blonďatého syna, ale jelikož byla vdaná, tak to zkrátka nechala plynout.

Jak to ale v životě bývá, nakonec všechno prasklo. Rozvedla se, zůstala se synem sama a Šlitrovi nic neřekla. Vůbec o synovi nevěděl. Teprve v roce 1969, asi čtyři měsíce před jeho smrtí, ji vzal kamarád do Semaforu a znovu ji Šlitrovi, se kterým se znal, představil. On ji po těch letech nepoznal a udělal kouzelné faux pas. Pozval ji znovu na rande. Teprve na něm mu vysvětlila, že jsou spolu už trochu dál.

Jak reagoval?

Odpovědně. Snažil se do jejího života zapojit a věci napravit. Jak jsem ale říkal, bylo to těsně před jeho smrtí. Petr mi říkal, že si ho moc nepamatuje, přeci jen mu bylo pět let, když se s ním setkal. Moc vzpomínek mu přirozeně nezůstalo, jen pár dopisů a kreseb.

Objevil jste ještě něco pozoruhodného?

Pan Suchý mě pustil do jejich korespondence. Myslím, že jsem dokonce první, komu to dovolil. Asi by jednou stálo za to ji vydat, i když jemu se do toho z pochopitelných důvodů nechce, protože v těch dopisech jsou přece jenom i věci, které nebyly určené veřejnosti. Ne že by to bylo něco šokujícího, ale dopisy píšete obvykle v okamžiku nějaké nálady. Máte na někoho vztek, tak to do nich pustíte, postěžujete si.

Za týden to vezme voda, vztahy se pročistí a jde se dál, ale v tom dopise ta chvilková emoce zůstane. Když ji vydáte knižně, lidé pak začnou na vztah těch lidí koukat očima toho jednoho momentu, což je strašně zkreslující. Ale jak říkám, to je naprosto přirozené a nic šokujícího v těch dopisech opravdu není.

Čím jsou zajímavé?

Mnohem podstatnější je, že nahlédnete do dobového zákulisí ve třech pro Semafor zajímavých obdobích. První je rok 1958. Šlitr byl v Bruselu, Semafor ještě neexistoval, Suchý zakládal Divadlo Na zábradlí a v těch dopisech řešili, jak by to chtěli dělat. Rodí se v nich idea budoucího Semaforu.

Druhé se váže k roku 1962, kdy byl Šlitr s Laternou magikou na zájezdech v Polsku a Rakousku. V té době komunisté sebrali Semaforu sál v ulici Ve Smečkách, chtěli ho oslabit tím, že mu neumožní mít pevné zázemí. Oba pánové v dopisech vymýšlejí, co dělat pro to, aby mohli fungovat.

Třetí období se váže ke Šlitrovu pobytu v kanadském Montrealu v roce 1967. V té době se Semafor dostal trochu do útlumu a jeho následovníci ho dokonce začali v popularitě přerůstat. A tak hledali novou cestu. Šlitr tenkrát, a důležité je, že to bylo ještě před pražským jarem, napsal, že doteď nedělali žádnou politiku, a že by mohli zkusit politický kabaret.

Suchý o tom sám také uvažoval a byl stoprocentně pro. Nakonec vzniklo představení Poslední štace, díky kterému Semafor opět nabral vítr do plachet.

Šlitr v něm nikdy nebyl zaměstnán, vždy byl pouze externista. Proč?

Za vším, co dělal, bylo racionální rozhodnutí. Se Suchým byli nerozlučná pracovní dvojice, dokonce mezi sebou měli dohodu, že nikdo z nich nebude pracovat s jiným autorem. Semafor v té době ale nemohl být soukromá scéna. Podle tehdejších pravidel ho musela zastřešovat nějaká organizace, pro kterou de facto lidé v něm pracovali. Byla to Osvětová beseda Prahy 2.

Šlitr uvažoval tak, že Suchý bude sice ředitel, ale zároveň jejich zaměstnanec. To s sebou neslo riziko, že by mu zřizovatelé mohli věci diktovat. Když však Šlitr zaměstnanec nebude, jemu diktovat nikdo nebude moci a jako autorská dvojice budou hůře ovladatelní.

Jakou roli hrály ve Šlitrově životě ženy?

Velkou, ale zároveň je to téma, ke kterému nikoho nepustil. Mohu se tedy jen domnívat. Myslím si, že ho ženská krása umělecky i lidsky neobyčejně přitahovala, a kdykoli mohl, tak se k ní vracel.

Vladimír Hrabánek, herec a intendant divadla, ve své knize s nadsázkou napsal, že která žena před Šlitrem nevylezla na strom nebo neskočila do Vltavy, byla v nebezpečí. Ale on byl zároveň velmi korektní, gentleman, takže nikdy nic neuniklo na veřejnost.

Každopádně ženské tělo bylo jedním z hlavních témat jeho výtvarného zájmu. Jestliže v prvních letech vystavoval obrázky z cest, města, karikatury osobností i obyčejných lidí a podobně, jeho poslední výstava byla zaměřena na ženské tělo a erotiku. Holky maloval rád.

Šlitr zemřel ve věku pětačtyřiceti let, když se se svou osmnáctiletou milenkou Jitkou Maxovou 26. prosince 1969 v jeho ateliéru na Václavském náměstí v Praze otrávili svítiplynem. Objevil jste nějaké nové okolnosti jejich tragického skonu?

Tohle je téma, kterého se trochu bojím. Nechci, aby v mém zkoumání Šlitrova života probleskovalo něco bulvárního. Mé přesvědčení je, že to skutečně byla nehoda a že za tím nestál nikdo třetí. Je podivné, jak se čas od času vždycky objevil někdo, kdo měl potřebu vzít to na sebe. Pokaždé úplně jiný člověk.

Jiří Suchý třeba dostal po letech anonymní dopis, ve kterém se někdo přiznal, že má Šlitrovu smrt na svědomí a že ho to desítky let tíží. Otec té dívky byl aktivní agent StB, někdo v tom viděl dokonce jakousi politickou vendetu.

Podobných odhalení je víc, ale podle mě je to všechno nesmysl. Cítím tam spíš lidskou touhu dodat té tragédii nějaké tajemství.

Šlitr a Maxová zemřeli způsobem, který bohužel potkal spoustu lidí. Bylo to výjimečné, ale stávalo se to. I první přítel mé matky takto zesnul. Ostatně ani vyšetřování nic jiného neprokázalo.

Lidé začali už tehdy vymýšlet divoké teorie, policie dokonce pod tlakem veřejnosti otiskla v denním tisku relativně podrobné výsledky šetření, aby ji trochu uklidnila. Jsem skutečně přesvědčený, že to byla tragická nehoda.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Jiří Šlitr: Doktor Klavír - Lukáš Berný, Hudba: Jiří Šlitr stoletý: Nejlepší písně