Článek
Kdy jste se osobně poznali?
V polovině osmdesátých let jsem moderoval jednu z mnoha amatérských hudebních přehlídek, tehdy v Českých Budějovicích. Konala se v sále Vítězný únor a objevila se na ní spousta zajímavých kapel. V červnu 1986 tam vystoupila i nová skupina Oceán.
Petr Muk v ní tehdy zpíval a šikovně hrál na baskytaru, Petr Kučera hrál na klávesy, na akustické bicí Honza Vozáry a čtvrtým do party byl kytarista Zdeněk Pavelec.
Tenkrát zněli jako U2. Byla to pro mě mimořádná kapela, naprosté zjevení. Sešly se v ní Petrův výtečný hlas, skvělé texty Petra Honse, silné melodie i pozdější důraz na vizuální stránku.
Kluci mi tenkrát dali kazetu se svými písničkami. Na tu přehlídku se pak vrátili ještě asi třikrát a každé vystoupení bylo po všech stránkách lepší než to předcházející.
Naposledy tam zahráli v roce 1987, už bez Pavelce, ale s Dušanem Vozárym u druhých kláves. V následujícím roce vyhráli pražský Rockfest. V té době už v jejich zvuku převažovaly syntezátory.
Pořád jste u toho byl?
Padli jsme si do noty a má role spočívala v tom, že jsem poslouchal první verze jejich písniček, předával jim na ně svůj názor a odpovídal na jejich dotazy. Byl jsem jejich oponent i rádce. Oni chodili na mé poslechové diskotéky, které jsem v Budějovicích dělal, a nejen na nich jsme si povídali o tom, co se v muzice ve světě děje.
Později jsem získal největší důvěru od Petra Muka, se kterým jsem v éře Oceánu, Shalomu i na jeho sólové dráze spolupracoval v součtu čtyřiadvacet let.
Petr Muk zemřel v květnu roku 2010.
Co do písní vkládal?
Víru, naději a lásku. Oceán byl velká synthpopová naděje, Shalom byla víra a Petrova sólová dráha byla láska. V každé jeho druhé písni láska byla, spousta z nich měla to slovo v názvu. Může se to zdát triviální, ale myslím si, že v téhle zemi nebylo mnoho zpěváků, kterým by se to slovo dalo věřit. Petr věděl, že má dar i povinnost posílat ty tři věci dál. Zpíval písničky geniální i obyčejnější, ale vždycky jejich prostřednictvím předával ty tři vzkazy.
Vždycky se k tomu přidala i silná melodie. Kdyby ji se svým výjimečným hlasem nehledal, byl by to hřích. A podstatné pro něho byly aranže, celý život hledal ideální prolnutí kytar se syntezátory. To mu bylo po zvukové stránce nejbližší.
Byly víra, naděje a láska jeho životní filozofií?
Do značné míry ano. Víru hledal celý život. Byl pokřtěný katolík, testoval pravoslaví a skončil u židovské víry. Později se od její veřejné prezentace trochu stáhl, pochopil, že je pro něho v osobní rovině riskantní, ale tu víru nicméně nepřestal hledat do smrti. A když zpíval o lásce, nebylo to vždycky jen na linii on a ona, ale i na ose člověk a bůh.
V čem pro něho byla židovská víra riskantní?
Věděl, že je nedokonalý člověk a těžko ji naplní. Jako pro muzikanta pro něj bylo prakticky nereálné v pátek a v sobotu nepracovat, jak si žádala. V ty dny mají muzikanti nejvíc koncertů.
Další důvod k tomu, že k židovské víře veřejně zcela nekonvertoval, byl však ještě jiný. Skupina Shalom byla extrémně úspěšná a Petr v ní své hledání židovství doslova vypointoval. To ale vzbuzovalo řadu negativních reakcí.
Karel Deniš strávil v blízkosti Petra Muka téměř čtvrtstoletí.
Myslím si, že na české scéně nebyla kapela, která by si zažila tolik zlého s některými skinheady a řadou dalších nenávistných lidí jako ona. Na koncertech jsem zažil létající dlažební kostky, mlácení fanoušků i napadání členů kapely. Petr se primárně nebál o sebe, ale především o mladé příznivce. Bylo patrné, že tu byl latentní antisemitismus, což bylo nebezpečné.
V roce 1997 vydal Petr Muk skvělé první sólové album a o tři roky později ještě úspěšnější Jizvy lásky. Později byl dvakrát druhý v anketě Český slavík a jednou třetí. Přesto se pokusil v roce 2006 spáchat sebevraždu. Proč?
Na jeho sólové dráze se tehdy sešly dvě věci. Podařily se mu Jizvy lásky, k čemuž pomohlo i vydání maxisinglu Zrcadlo s přezpívanými písněmi Karla Černocha. Současně uspěl na muzikálové scéně, nejprve v Johance z Arku a později v Galileovi. Popularita sólového zpěváka se propojila s popularitou muzikálového zpěváka a přišly úspěchy v anketě Český slavík.
Pokud jde o jeho pokus o dobrovolný odchod ze života, nebyl první ani poslední. Byl to důsledek jeho nemoci, maniodepresivní psychózy. Když měl období deprese, nevěděl, jestli vůbec vstane z postele a bude schopen něco dělat. Nejvíc se bál toho, jestli bude moc skládat a zpívat, protože to ho drželo při životě.
Naopak když měl manické období, byl nesmírně aktivní, složil mnoho písní a všechny kolem sebe honil do práce.
Řada lidí tvrdí, že jeho skon v roce 2010 byl dobrovolný. Bylo to tak?
Nebyl jsem u toho, ale myslím si, že ne. Ten večer přišel domů z koncertu skupiny Kiss. Byl silně podroušený, protože jsme se stali mistry světa v hokeji a on to slavil. Pustil si televizi a díval se na záznam vítězného zápasu. Při tom jedl, něčím to zapil a usnul.
Stalo se mu to, co se stalo předtím i potom mnoha rockerům i dalším lidem. Přestal fungovat dávicí reflex a on se udusil zvratky. Ukázala to ostatně i pitva. Sebevražda to podle mě nebyla. Petr sice nebyl vzorný pacient, ale dva tři roky před smrtí našel správného lékaře, byla určena správná diagnóza a měl správné léky. Od té doby byl stabilizovaný.
V době, kdy zemřel, měl novou rodinu, dceru, kterou miloval, vizi budoucnosti, vydal nové album, chystal se na turné, těšil se ze svých nových spolupracovníků, protože Luděk Fiala, který byl pro něj v tu chvíli nejdůležitější, mu pomohl dostat se ke kytarovějšímu zvuku, chystalo se turné.
Byla to pro něj doba absolutního štěstí. V takové době se ale občas stane nějaký průšvih.
S jakým záměrem jste sestavil kompilaci Vteřina věčnosti?
Tvoří ji Petrovy sólové písničky. Polovina jsou hity a druhá polovina písně, které doplňují pohled na jeho hudbu, jež byla mnohem barevnější, než se může zdát. Navíc má deska skoro albový začátek a konec.
Skupina Shalom na záběru z roku 1992. Zleva Petr Muk, Petr Kučera a Petr Hons
Začíná totiž kouskem písně, kterou Petr napsal ještě předtím, než vznikl Oceán, a která je o jeho dětství. Končí pak skladbou Spolu, závěrečnou z jeho posledního alba V bludišti dnů. Jeho dcera Noemi v ní vyťukala tři tóny a on z nich udělal písničku.
Jak na Petra Muka vzpomínáte?
Strávil jsem s ním dvacet čtyři let. Vídal jsem ho velmi často, byl jsem s ním stovky hodin, a nechal mě dokonce mluvit do podoby svých písniček. Všem, kteří kolem něho byli, tedy zdaleka nejen mně, vstoupil nejenom do života, ale i do rodin, byl totiž extrémně přátelský. Dodnes na něj denně vzpomínám.
Pořád mám v telefonu jeho číslo. Vím, že mi nezavolá, ale nevymazal jsem ho. A doteď nevypínám telefon v noci, v sobotu ani v neděli. Zůstalo mi to z časů, kdy jsem byl připravený na to, že se může kdykoli ozvat, zazpívá mi námět na novou píseň, a i když bude třeba půl třetí ráno, bude chtít znát můj názor.
Dělám teď korektury nové knížky, která se bude jmenovat Oceán, Shalom, Petr Muk (a já). Vyjde v dubnu a bude především o jejich hudbě a stopě, kterou společné i sólově zanechali. Je totiž stále k nepřeslechnutí.