Pořád mám v telefonu jeho číslo, vzpomíná na Petra Muka producent Karel Deniš

V polovině osmdesátých let jsem moderoval jednu z mnoha amatérských hudebních přehlídek, tehdy v Českých Budějovicích. Konala se v sále Vítězný únor a objevila se na ní spousta zajímavých kapel. V červnu 1986 tam vystoupila i nová skupina Oceán.

Petr Muk v ní tehdy zpíval a šikovně hrál na baskytaru, Petr Kučera hrál na klávesy, na akustické bicí Honza Vozáry a čtvrtým do party byl kytarista Zdeněk Pavelec.

Tenkrát zněli jako U2. Byla to pro mě mimořádná kapela, naprosté zjevení. Sešly se v ní Petrův výtečný hlas, skvělé texty Petra Honse, silné melodie i pozdější důraz na vizuální stránku.

Kluci mi tenkrát dali kazetu se svými písničkami. Na tu přehlídku se pak vrátili ještě asi třikrát a každé vystoupení bylo po všech stránkách lepší než to předcházející.

Naposledy tam zahráli v roce 1987, už bez Pavelce, ale s Dušanem Vozárym u druhých kláves. V následujícím roce vyhráli pražský Rockfest. V té době už v jejich zvuku převažovaly syntezátory.

Padli jsme si do noty a má role spočívala v tom, že jsem poslouchal první verze jejich písniček, předával jim na ně svůj názor a odpovídal na jejich dotazy. Byl jsem jejich oponent i rádce. Oni chodili na mé poslechové diskotéky, které jsem v Budějovicích dělal, a nejen na nich jsme si povídali o tom, co se v muzice ve světě děje.

Později jsem získal největší důvěru od Petra Muka, se kterým jsem v éře Oceánu, Shalomu i na jeho sólové dráze spolupracoval v součtu čtyřiadvacet let.

Víru, naději a lásku. Oceán byl velká synthpopová naděje, Shalom byla víra a Petrova sólová dráha byla láska. V každé jeho druhé písni láska byla, spousta z nich měla to slovo v názvu. Může se to zdát triviální, ale myslím si, že v téhle zemi nebylo mnoho zpěváků, kterým by se to slovo dalo věřit. Petr věděl, že má dar i povinnost posílat ty tři věci dál. Zpíval písničky geniální i obyčejnější, ale vždycky jejich prostřednictvím předával ty tři vzkazy.

Vždycky se k tomu přidala i silná melodie. Kdyby ji se svým výjimečným hlasem nehledal, byl by to hřích. A podstatné pro něho byly aranže, celý život hledal ideální prolnutí kytar se syntezátory. To mu bylo po zvukové stránce nejbližší.

Do značné míry ano. Víru hledal celý život. Byl pokřtěný katolík, testoval pravoslaví a skončil u židovské víry. Později se od její veřejné prezentace trochu stáhl, pochopil, že je pro něho v osobní rovině riskantní, ale tu víru nicméně nepřestal hledat do smrti. A když zpíval o lásce, nebylo to vždycky jen na linii on a ona, ale i na ose člověk a bůh.

Věděl, že je nedokonalý člověk a těžko ji naplní. Jako pro muzikanta pro něj bylo prakticky nereálné v pátek a v sobotu nepracovat, jak si žádala. V ty dny mají muzikanti nejvíc koncertů.

Další důvod k tomu, že k židovské víře veřejně zcela nekonvertoval, byl však ještě jiný. Skupina Shalom byla extrémně úspěšná a Petr v ní své hledání židovství doslova vypointoval. To ale vzbuzovalo řadu negativních reakcí.

Myslím si, že na české scéně nebyla kapela, která by si zažila tolik zlého s některými skinheady a řadou dalších nenávistných lidí jako ona. Na koncertech jsem zažil létající dlažební kostky, mlácení fanoušků i napadání členů kapely. Petr se primárně nebál o sebe, ale především o mladé příznivce. Bylo patrné, že tu byl latentní antisemitismus, což bylo nebezpečné.

Na jeho sólové dráze se tehdy sešly dvě věci. Podařily se mu Jizvy lásky, k čemuž pomohlo i vydání maxisinglu Zrcadlo s přezpívanými písněmi Karla Černocha. Současně uspěl na muzikálové scéně, nejprve v Johance z Arku a později v Galileovi. Popularita sólového zpěváka se propojila s popularitou muzikálového zpěváka a přišly úspěchy v anketě Český slavík.

Pokud jde o jeho pokus o dobrovolný odchod ze života, nebyl první ani poslední. Byl to důsledek jeho nemoci, maniodepresivní psychózy. Když měl období deprese, nevěděl, jestli vůbec vstane z postele a bude schopen něco dělat. Nejvíc se bál toho, jestli bude moc skládat a zpívat, protože to ho drželo při životě.

Naopak když měl manické období, byl nesmírně aktivní, složil mnoho písní a všechny kolem sebe honil do práce.

Nebyl jsem u toho, ale myslím si, že ne. Ten večer přišel domů z koncertu skupiny Kiss. Byl silně podroušený, protože jsme se stali mistry světa v hokeji a on to slavil. Pustil si televizi a díval se na záznam vítězného zápasu. Při tom jedl, něčím to zapil a usnul.

Stalo se mu to, co se stalo předtím i potom mnoha rockerům i dalším lidem. Přestal fungovat dávicí reflex a on se udusil zvratky. Ukázala to ostatně i pitva. Sebevražda to podle mě nebyla. Petr sice nebyl vzorný pacient, ale dva tři roky před smrtí našel správného lékaře, byla určena správná diagnóza a měl správné léky. Od té doby byl stabilizovaný.

V době, kdy zemřel, měl novou rodinu, dceru, kterou miloval, vizi budoucnosti, vydal nové album, chystal se na turné, těšil se ze svých nových spolupracovníků, protože Luděk Fiala, který byl pro něj v tu chvíli nejdůležitější, mu pomohl dostat se ke kytarovějšímu zvuku, chystalo se turné.

Byla to pro něj doba absolutního štěstí. V takové době se ale občas stane nějaký průšvih.

Tvoří ji Petrovy sólové písničky. Polovina jsou hity a druhá polovina písně, které doplňují pohled na jeho hudbu, jež byla mnohem barevnější, než se může zdát. Navíc má deska skoro albový začátek a konec.

Začíná totiž kouskem písně, kterou Petr napsal ještě předtím, než vznikl Oceán, a která je o jeho dětství. Končí pak skladbou Spolu, závěrečnou z jeho posledního alba V bludišti dnů. Jeho dcera Noemi v ní vyťukala tři tóny a on z nich udělal písničku.

Strávil jsem s ním dvacet čtyři let. Vídal jsem ho velmi často, byl jsem s ním stovky hodin, a nechal mě dokonce mluvit do podoby svých písniček. Všem, kteří kolem něho byli, tedy zdaleka nejen mně, vstoupil nejenom do života, ale i do rodin, byl totiž extrémně přátelský. Dodnes na něj denně vzpomínám.

Pořád mám v telefonu jeho číslo. Vím, že mi nezavolá, ale nevymazal jsem ho. A doteď nevypínám telefon v noci, v sobotu ani v neděli. Zůstalo mi to z časů, kdy jsem byl připravený na to, že se může kdykoli ozvat, zazpívá mi námět na novou píseň, a i když bude třeba půl třetí ráno, bude chtít znát můj názor.

Dělám teď korektury nové knížky, která se bude jmenovat Oceán, Shalom, Petr Muk (a já). Vyjde v dubnu a bude především o jejich hudbě a stopě, kterou společné i sólově zanechali. Je totiž stále k nepřeslechnutí.