Písničkářka Kaczi: Pády jsou od toho, abychom povyrostli

V čem je vaše druhé album Kněhyně jiné než debutová kolekce Nahá?

Osobně si myslím, že je ucelenější a snad i vyzrálejší.

Já tohle hodnocení podepisuji, ale ještě bych k tomu dodal, že je mnohem pestřejší. Ocitáte se na něm v řadě hudebních poloh, které pro vás nejsou úplně typické. Bylo vaším autorským záměrem udělat pestrou desku?

Řekla bych, že tohle přišlo naprosto přirozeně, protože všechny písně vznikaly v časovém rozmezí posledních tří let. Není za tím žádný kalkul, každá z písní vychází z nějakého pocitu, který ke mně přišel v určité etapě života nebo v určitou chvíli. Základem jsou příběhy prožité s partnerem, který je autorem pár textů, hodně písniček je o horách nebo o vztazích ať už k druhým lidem, nebo k sama sobě.

Pestrost nahrávky je samozřejmě dána i aranžérským přístupem k písničkám. Aranže vznikaly v průběhu nahrávání a za výslednou podobu vděčím zejména Lukáši Hradilovi, Michalu Sedláčkovi a zvukovému mistru Alešovi Huberovi. Spolupracovali jsme také s houslistkou Janáčkovy filharmonie Radkou Tihelkovou a s vokály a perkusemi nám pak ještě vypomohla moje sestra Lucie.

Na albu se v několika písních objevuje tematika domova. Vlastně už úvodní píseň se jmenuje Domov - a stejně tak závěr alba v podobě kratičké písně Šance zpracovává téma domova z jiného, už ne tak veselého pohledu. Byl to dramaturgický záměr?

Tohle je docela zajímavý postřeh, ale musím říct, že jsme takto nepřemýšleli. Neřekla bych, že tahle píseň album plnohodnotně uzavírá, je to spíše takový bonus.

Jako závěr alba je třeba vnímat písničku Můj milý, která se ale vlastně také váže k tematice domova.

Při každém setkání na mě působíte jako veselý člověk, ale všechny písně na Kněhyni nejsou úplně veselé. Vycházejí všechny z osobních prožitků?

Ano, všechny jsou autentické. Jedna věc je, jak člověk působí navenek, a druhá je, co někdy prožívá uvnitř své duše.

Myslím, že všechno v životě má svůj význam, jak radost, tak smutek, i proto je to album hodně kontrastní stejně jako lidský život. Nemůžeme být jen šťastní, ale důležité je uvědomit si, že pády jsou od toho, abychom se odrazili a znovu povyrostli.

Když jsem vydala předchozí album Nahá, několik lidí mi napsalo, že jim některé písně pomohly v jejich životní situaci. To bylo hodně milé. Nabíjí mě, když cítím, že věci, o kterých zpívám, nejsou jen moje záležitost, ale že ta slova a příběhy se v našich životech opakují a prožíváme je všichni. Hudba může být v tomto směru velkým darem, protože nám ukazuje, že nejsme na světě sami. Může nás povznést nad naše trápení, anebo nám ještě zvýrazní radost, kterou zrovna prožíváme.

Dalším důležitým tématem vašich textů jsou přírodní živly. Jak důležité je pro vás autorské sepětí s přírodou?

Je to pro mne naprosto zásadní. Mám štěstí, že bydlíme na krásném místě, kde máme Lysou horu a Smrk jako na dlani. Moc si vážím toho, že žiju v Beskydech, protože mi to přináší obrovskou energii a sílu.

Toulání po „cestách beze jména“, jak zpívám v titulní písní, mě neskutečně nabíjí a dodává mi klid v duši a také inspiraci. Když má člověk blízko k přírodě, nemusí extra nic zásadního prožívat a je šťastný, že žije, že existuje. Myslím, že album Kněhyně je o vnímání této krásy.

Jak by vypadala tvorba Kaczi, kdyby nežila odmalička v přírodě, ale třeba na velkém ostravském sídlišti?

Těžko říct, co by bylo, ale když si uvědomíme, že spousta lidí, kteří žijí ve městě, ve volném čase utíká z bytů, tak si myslím, že bych si tu cestu stejně našla. Mám zkušenost s životem v Praze, kde jsem strávila několik let, ale problém je, že čas ve městě utíká strašně rychle. Jsem ráda tam, kde jsem.

A kde sama sebe vidíte na hudební scéně? Cítíte se součástí folkové scény? Anebo mainstreamu v tom dobrém slova smyslu?

Když se někoho ptám, kam by mě zařadil, tak mi není schopen odpovědět. Nikdy jsem na škatulkování nebyla, ale nemyslím si, že jsem folkařka, a rozhodně bych se neřadila do mainstreamu. Možná jsem někde mezi tím vším a vytvářím si vlastní prostor, kde je mi dobře.

Vaše cesta na výsluní přitom nebyla úplně jednoduchá, debutové album jste vydala až po mnoha letech aktivního koncertování. Prostě nejste žádná rychlokvaška. Čemu nejvíce vděčíte za to, že jste tam, kde právě jste?

Těch faktorů je velká spousta, ale myslím, že tím hlavním je láska k hudbě. Když člověk něco má opravdu rád, tak se nevzdá po prvním neúspěchu. To platí i ve všech odvětvích a vlastně i ve vztazích.

Když něco nebo někoho milujeme, jsme ochotni přecházet i všechny pády a bolesti, které toho mohou být součástí. Důležitá je také podpora rodiny, přátel, fanoušků a lidí z okolí, které se mi většinou vždy dostávalo, a především pak upřímnost v tvorbě. Myslím si, že posluchač pozná, zda interpret věří tomu, co zpívá.