Písničkářka Bára Zmeková: Natáčela jsem v gotické budově. Některé zvuky uvnitř mě zaskočily

V jakém rozpoložení jste písně skládala?

Bylo jiné, než jaké je nyní. Pracovala jsem bez plánu a nechávala hudbu vyvinout se tak, jak chce. Vlastně jsem ji spíše pozorovala. Vzhledem k tomu, jak jsem se tenkrát cítila, jsem očekávala, že deska bude temnější, možná monotónnější, třeba jen pianová. Jelikož jsem ale byla otevřená, mohlo se stát cokoli, a to se nakonec i stalo.

Album je žánrově otevřenější, jakkoli si stále lámu hlavu, jaký žánr vlastně hraju. Jednou ho jeden člověk nazval pochroumaný šanson, což mi přišlo docela trefné. Mám ráda, když v písničkách zůstane takzvaně trochu špíny.

Vznik některých skladeb pro mě ale byl emočně dost těžký. Vím totiž, že jsem si v sobě skrz ně chtěla něco opravit.

Dařilo se vám to?

Bylo to složité. Měla jsem tehdy čerstvou zkušenost s odchodem někoho, kdo mi byl hodně blízký. Naše cesty se rozešly a já potřebovala najít místo, na kterém se s tím smířím.

Chtěla jsem, aby se to stalo, možná dokonce za každou cenu. Ono to ale nešlo, a tak jsem došla k závěru, že k tomu smíření nevede cesta pouze skrz písničku. Myslím si, že se mi to ale nakonec podařilo.

Máte k hudbě velkou důvěru?

Mám. Věřím, že si hledá vlastní cestu, a protože jdu spolu s ní, může mi ukázat něco, co neznám. Je pro mě učitelka, průvodkyně životem. Stává se mi také, že význam některých písní pochopím až po delší době. Teprve po čase mi dojde, proč vznikly.

Složila jsem muziku, napsala text, vše nahrála, ale teprve následně přijdu na to, o čem píseň vlastně je. Její význam pro mě může změnit i nějaká životní zkušenost. Něco se stane a já začnu skladbu, která je už napsaná, vnímat jinak.

Jak jste se dostala k tomu, že jste album připravovala v gotické budově v Úštěku?

Vše začalo tím, že jsem měla absolutní nedostatek prostoru, kde bych mohla hrát na piano. Toužila jsem mít kolem sebe čtyři stěny, za nimiž nebude nikomu vadit, že hraju. Řešila jsem to a štěstěna mě dovedla k jednomu pánovi, který vlastní historické piano Steinway & Sons z roku 1892 a má ho v gotické budově v Úštěku.

Vyprosila jsem si u něho možnost pobytu na týden až dva. Souhlasil, a já tam nakonec byla téměř půl roku, od loňského ledna do června. Desku jsem nahrávala přímo tam.

Žila jste tam nepřetržitě?

Ano, nastěhovala jsem se tam. Byla jsem ve velmi útulném prostředí, a navíc jsem si s tím starým pianem vytvořila velmi blízký vztah. Připadala jsem si jako ve snu. Právě proto jsem ještě požádala toho pána, abych tam mohla to, co jsem tam napsala, nahrát. Studio mi tam potom pomohl vytvořit Ondra Ježek ze studia Jámor.

Byla jste v té budově sama?

Ano. První noci jsem se s ní sžívala. Měla jsem informace, že mnozí lidé, kteří se rozhodli tam strávit noc, to nezvládli, protože se tam takříkajíc dějí věci. A tak jsem si to v hlavě přenastavila tak, aby v ní nebyl prostor pro strach nebo velkou fantazii.

Připouštím, že v prvních dnech jsem nebyla úplně v klidu a některé zvuky uvnitř mě zaskočily. Věděla jsem však, že jsem přijela s dobrým záměrem a že to jistě pochopí i ten prostor. To se stalo.

Odrazila se v konečných verzích písní i atmosféra, která v domě byla?

Myslím, že ano. Byl to ostatně můj záměr od chvíle, kdy jsem se rozhodla nahrát album přímo tam. Nechali jsme na záznamu zpěv ptáků, vrzání věcí, praskání ohně a podobně. Jednou na něm štěkne i pes, ale ve skutečnosti jsem to já. Vzniklo to při hlubokém ponoru do natáčení, Ondra Ježek mě na to upozornil a já mu řekla, že to tam necháme.

Občas vystupujete i v zahraničí. Je to vaše ambice?

Snažím se o to. Zatím na tom nejvíce spolupracuji se společností Sound Czech, která podporuje českou hudbu v zahraničí. Od zahraničních promotérů mám zpětnou vazbu na to, že má smysl zpívat česky a texty není třeba překládat do angličtiny. Jsem ráda, že se to daří, protože mám k češtině vřelý vztah a ráda s ní pracuju.

Loni v listopadu jsem měla čtyři koncerty v Kanadě, což bylo příjemné. Bylo by krásné mít třeba evropské turné, snažím se na tom pracovat. Je však přede mnou ještě velký kus práce a budu ráda, když se za mě přimluví i ta štěstěna. Je to běh na dlouhou trať.