Pavel Balko ze skupiny Traktor: Všechno není v pořádku, spousta věcí se vymyká normálu

Bylo, to určitě. Od května do konce září letošního roku jsme obě kapely vystupovaly a všechny koncerty byly úspěšné, což znamená, že hojně navštěvované. Když jsme se před časem s naším spolupracovníkem Honzou Lippertem bavili o tom, jak turné zakončíme, navrhl, abychom to udělali v O2 areně. Já o tom zpočátku pochyboval, ale nakonec jsme se rozhodli do toho jít.

Na všech vystoupeních předtím jsme upozorňovali, že přijde velké rozloučení v Praze, což byla ta nejlepší reklama. Nakonec do haly dorazilo více než třináct tisíc lidí a my si to užili.

Máme skvělé fanoušky, to je jediné vysvětlení. Navíc nám přibývají i nové generace, které nejsou spojené s našimi začátky, nežijí s námi příběh party kluků, které se podařilo i s tak divným názvem prosadit, ale zajímá je především hudba.

Myslím si, že všichni brali koncert v O2 areně stejně jako my, tedy jako velké finále. Věděli, že Monster Meeting končí a už se nebude opakovat.

Nebude, už to stačilo. Strávili jsme s ním čtyři roky. Hráli jsme i v době pandemie, zažili jsme, že se hlediště dělilo na sektory a počet lidí v nich byl omezený, pročež pro nás nebylo možné na koncertech cokoli vydělat. Nejšťastnější tenkrát byli diváci, kteří se na ně dostali.

Nebyl jsem u toho, do sestavy jsem přišel později. Pokud ale vím, někdy v roce 2001 seděli můj brácha, kytarista Standa Balko, a tehdy ještě bubeník, dnes už zpěvák Martin Kapek v Hranicích u piva a řekli si, že si pro radost udělají kapelu. Chtěli se zavřít do zkušebny a jen tak blbnout.

Zároveň věděli, že každá kapela musí mít název, a čím bude blbější, tím lépe. Vymysleli tedy Traktor. Bavilo je, že je v něm koncovka or, což připomínalo metalové party Törr, Debustrol, Krabathor, Terminátor, Kryptor a podobně. Já se pak musel s tím názvem v následujících letech nějak poprat, moc nadšený jsem z něj nebyl.

Před vydáním alba Tmel v roce 2011, kdy už jsem u kluků byl, jsme se domluvili, že až album vyjde, po nějakém čase si název změníme. Jenomže ta deska uspěla a my museli uznat, že po deseti letech nelze měnit jméno, s nímž jsme konečně dosáhli dobrého ohlasu.

I když jsem pak občas vnímal od některých lidí i kolegů muzikantů určité pohrdání, o změně jsme už nikdy neuvažovali.

Sílu na to máme, protože jsme muzikanti, kteří hudbou žijí, dýchají a baví je. Navíc máme pro tvorbu velice dobré podmínky, takže mohu s klidem říct, že máme dost nápadů i chuti. Také se vyvíjíme, snažíme se vyjádřit i to, na co jsme si v minulosti netroufli. To je velká výzva.

Můžeme si dnes v podstatě dělat, co chceme. Osobně mě také baví hrát si s technickou stránkou alb, s aranžemi, zvukem, produkcí a podobně.

Nemusíme chodit do jiné práce, pročež máme na muziku čas. Máme rovněž prakticky kdykoli k dispozici nahrávací studia, máme na ně peníze, které jsme si hudbou vydělali, a máme i na to, abychom si zaplatili hotely, když se scházíme. Každý z nás je totiž z jiného koutu republiky, takže i to je potřeba.

Peníze jsme tedy ochotni vrážet zpět do hudby. A v neposlední řadě máme slušnou pozici na scéně, skvělé fanoušky a jejich podporu.

Ano, pořád spolu vycházíme nadmíru dobře. Samozřejmě jsme na sebe za ty roky občas zvýšili hlas, ale základem existence Traktoru je přátelství, které jistí láska k hudbě.

Někdy se nám stane, že malinko zapomeneme, že jsme před pár lety byli ještě tím Traktorem, kterým mnoho lidí pohrdalo. Vždycky si ale uvědomíme, odkud jsme přišli, jak těžké to bylo a jak si vážíme toho, že je to teď dobré. To nás vrátí zpátky na zem. Stačí o tom mluvit.

Otisk této doby. Číslo dvacet jedna znamená jednadvacáté století a my poukazujeme na to, že dnes všechno není v pořádku, že se spousta věcí vymyká normálu a nežije se nám úplně dobře. Na desce zmiňujeme George Orwella, který o mnoha absurdnostech současnosti psal už před desítkami let.

Nemáme řešení, jak se z toho dostat, poukazujeme však na to, že nám zůstává naděje. A když je naděje, nic není ztraceno. To, o čem zpíváme, je i tématem našich hovorů v kapele. Zajímá nás tenhle svět.

Sirény. Podle antické mytologie jsou to kouzelné pěvkyně, které svým vábivým zpěvem lákají námořníky ke svému ostrovu, kde jejich loď ztroskotá na útesech. Když náš baskytarista Karel Ferda přišel s textem k té písni, byl jsem doslova nadšen.

Pro nás je to skladba o volbách, o tom, jak sirény politických stran lákají voliče na příjemně se poslouchající sliby. Měli bychom si dávat dobrý pozor, abychom neztroskotali.

Spíš jenom názvem. Zpěvák Martin Kapek měl její text už delší čas. Jednou přišel do studia, kde jsme pracovali na něčem jiném, a řekl nám, že má hotovou skladbu, abychom si ji poslechli. Zahrál nám ji na španělku, a když jsem se ho zeptal, jak cítí její aranže, zamyslel se a odpověděl, že by měly být floydovské. Ještě ten den byla písnička hotová.

Celá deska jako by procházela džunglí jednadvacátého století. V poslední písni je rozuzlení v podobě vstupu do dvaadvacátého století. Planeta už svůj boj prohrála, lidé dopadli špatně, nicméně je tu pořád kus naděje. Ukotvená je v tom, že vstupujeme do jiné doby, ve které snad nese konec časů předešlých nový začátek.

Hudebně je to můj nápad. Už delší dobu jsem měl touhu složit něco aranžérsky pro nás méně tradičního. Napsal jsem si tedy určité body a podle nich začal skládat. Kladl jsem k sobě nápady, hrál jsem si s harmoniemi i aranžemi a Martin Kapek pak přidal melodie a zpěv. Ta písnička se dělala dobře, bylo to nesmírně tvůrčí.

Začneme příští rok 8. března v Pardubicích. Čeká nás deset koncertů, potom letní open air koncerty a na podzim vše uzavřeme dalšími třemi vystoupeními v halách. Poslední se odehraje 11. října ve Zlíně.