Patřím na pódium, chci na něm zemřít, říká Václav Neckář

Po narozeninových koncertech v říjnu 2023 jsem měl ještě několik vystoupení. Jenomže loni jich moc nebylo, odpočíval jsem. V prosinci jsme se pak vrátili s novým programem. Hráli jsme v Praze a Táboře. Ohlasy byly dobré, takže pokračujeme dál.

Už 2. dubna máme koncert v Tišnově, 5. května ve Strakonicích a v červnu následuje několik vystoupení na Slovensku.

Je to recitál, pár balad a vyprávění. Uvádí ho Honza Hlaváč, který je autorem mé knižní biografie, jež vyšla před dvěma lety k mým osmdesátinám. Na pódiu jsou s námi kluci ze skupiny Bacily, avšak bez mého bratra Jana.

Rozhodl se, že už nebude vystupovat. V kontaktu ale jsme, protože spolu pracujeme na dvou nových písničkách. Vždycky v pondělí nebo ve čtvrtek za mnou přijede do Prahy ze Sadské, kde žije, a pracujeme. Chystám i jednu další písničku, na které děláme se skupinou, se kterou vystupuji.

K jedné mi napsal text Eduard Krečmar. Poslal mi ho 22. října 2023. Měl jít následující den na můj výroční koncert v Hybernii, ale bohužel ještě ten den zemřel. Myslím si, že to byl poslední text, který napsal. Hudbu k té písni složil brácha Honza. Je to takový rokenrol a jmenuje se Jsme ještě nedospělí.

Druhá je balada Píseň pro mne, text k ní napsal Ivo Fischer. Nazpíval jsem ji už v roce 1968. Brácha Honza tu starou nahrávku našel a teď ji znovu aranžuje. Dohodli jsme se, že bychom ji mohli zkusit nahrát znovu.

Třetí písnička se jmenuje Kdesi. Napsal ji Pavel Žalman Lohonka a je pro mou ženu Járinku. Vnímám ji jako pokračování písně Podej mi ruku a projdem Václavák z mého alba Podej mi ruku… z roku 1980.

Mám, byla to má osudová žena a pořád na ni myslím. Poznali jsme se v Plzni v Divadle J. K. Tyla ve čtyřiašedesátém. Brzy ale dostala nabídku angažmá ve východoněmeckém Výmaru, kde se stala jednou z hlavních představitelek tamního baletního souboru. Pak její vzestup pokračoval a dostala se až do Komische Oper v Berlíně, kam ji přizval slavný choreograf Tom Schillink.

Když se později vrátila domů, nastoupila do Komorního baletu Praha. S příchodem normalizace ho ale zrušili. Pak vystupovala v Hudebním divadle Karlín v Praze a v pražském Divadle v Nuslích.

Vzali jsme se v roce 1974 a ona své dívčí jméno Žlábková změnila na Neckářovou. Když skončila s kariérou tanečnice, učila na konzervatoři. Vychovala spoustu skvělých tanečníků, například bratry Bubeníčkovy, Václava Kuneše nebo i Richarda Genzera. Později měla zdravotní potíže a v roce 2015 zemřela.

To bych moc rád.

Nevím, co jiného bych dělal.

Ale já v minulém roce jenom odpočíval, a to je pro mě těžké. Po mé mozkové příhodě, ke které došlo před dvaadvaceti lety, jen musím mít na pódiu čtecí zařízení, protože si nepamatuju texty. Bez toho bych zpívat nemohl.

Loni v listopadu jsem doma měl nepříjemnou nehodu. Spadl jsem z dvanáctého schodu dolů. Naštěstí to skončilo jenom naštípnutým obratlem, který je už v pořádku, a odřeninami.

A před dvěma lety jsem špatně došlápl a zranil si kotník. Pořád trochu napadám, ale jiná velká omezení nemám. Vím, že na pódium patřím, a chci na něm zemřít. Doufejme, že to tak bude.

Spojení s lidmi během koncertu mi dává spoustu energie. Nabíjí mě. Nemůžu se už sice během koncertu tak energicky pohybovat, ráno před ním se musím pořádně rozhýbat, ale snažím se.

Bylo to někdy až třicet koncertů za měsíc. Teď by mi vyhovovalo, kdyby jich bylo tak pět šest měsíčně.