Oscarový skladatel Gustavo Santaolalla: Nástroj ronroco mě dovedl na různá místa

Jste šťastný, že vás životní cesta dovedla ke skládání filmové hudby, kterému jste se před lety věnovat nechtěl?

Jsem, miluji to. Ale jsem také šťastný, že není to jediné, čemu se věnuji. Kromě skládání filmové hudby miluji koncertování, psaní písní, produkování hudby dalších umělců i své. Je to součást mého hudebního světa, ale vidím sám sebe spíš jako umělce, který využívá různé hudební formy, aby se vyjádřil.

Abych jako správný Argentinec použil fotbalové přirovnání, někdy jsem vepředu a střílím góly, jindy jsem vprostřed pole a organizuji hru, jindy si stoupnu do brány. A někdy jen fandím ze střídačky. Ale vždy se podílím na hře. Když se zapojuji různým způsobem, cítím se úplný.

Muzika je součástí mého života od velmi mladého věku a hodně lidí mi ještě předtím, než jsem začal pracovat pro film, řeklo, že má hudba je hodně vizuální. A i já o ní tak uvažuji. Když mi bylo sedmnáct, podepsal jsem smlouvu s vydavatelstvím RCA a stal se tak ze mě ještě na střední škole profesionální muzikant.

A když jsem skončil střední, chtěl jsem studovat filmařinu. Lákalo mě to. Ale bohužel vojenská junta, která tehdy v Argentině vládla, zavřela Filmový institut, který považovala za centrum odporu, takže to nebylo možné. Ale vizuální pojetí hrálo v mé interpretaci hudby stále důležitou roli. Nebylo to veselé období, ale nakonec se z něj pro mě vyklubalo něco dobrého.

Ptala jsem se proto, že minulý rok jste znovu po pětadvaceti letech vydal album Ronroco. Se show, která mu je věnovaná, nyní přijedete do Prahy. Právě toto album hrálo klíčovou roli ve vašem profesionálním setkání s filmovým světem. Je to tak?

Je to pro mě důležitý příběh. Máte pravdu, že koncert je poctou mému vztahu k nástroji jménem ronroco (strunný hudební nástroj pocházející z Bolívie), jemuž je věnováno i zmíněné album.

Asi v pěti letech jsem začal hrát na kytaru. Nikdy jsem neovládl teoretickou stránku hry, ale asi v deseti jsem začal psát písničky. O rok později jsme měli folkovou kapelu, za dva další roky jsme začali hrát rock.

První charango, nástroj podobný ronrocu, jsem získal, když mi bylo asi patnáct. Je to nástroj z And a v kapele Arco Iris jsme se i s jeho pomocí pokoušeli o hudbu, která má silnou identitu. Zatímco hodně kapel zpívalo anglicky, my jsme psali písničky ve španělštině, chtěli jsme co největší propojení s lidmi. Chtěl jsem ve svém jazyce nejen zpívat, ale i hrát.

Jak to myslíte?

Tehdy letěl u mladých rock, byla to generace Woodstocku. Začal jsem ho mísit s místními vlivy. Ostatně Beatles nás už tehdy naučili, že lze využívat prvky hinduistické či třeba klasické muziky a zachovat si přitom osobitost.

Kromě míchání stylů jsem začal používat i lokální nástroje. Místní rocková inteligence mě za to kritizovala, ale řekl bych, že čas prokázal, že jsem měl pravdu a dělal to dobře.

Nicméně mým hlavním nástrojem pořád ještě byla kytara. Pak jsem ale jednoho dne šel do obchodu s nástroji a vzal do ruky něco většího, než bylo charango. Když jsem začal hrát, stalo se něco kouzelného. Došlo ke spojení, které nedokážu vysvětlit.

Ten zvuk promlouval k mému srdci a duši. Začal jsem svůj vztah k nástroji ronroco rozvíjet a začal jsem skládat i nahrávat. Ovšem jen pro sebe.

Nakonec jste si ale hudbu, kterou jste skládal pro ronroco, jen pro sebe nenechal, že?

Mezitím jsem pracoval na mnoha dalších projektech a tohle mělo být jen něco pro radost. Měla to být jen osobní záležitost. Má producentská kariéra kvetla, získával jsem Grammy a podobně a měl jsem pracovat na kompilaci hudby Jaimeho Torrese. Pro nástroj charango byl někým takovým, jako je třeba Ravi Shankar pro sitár.

Od dětství jsem k němu vzhlížel. Když jsem měl možnost se s ním potkat, přál jsem si, aby si poslechl mé nahrávky, ale ostýchal jsem se a tvrdil mu, že je nahrál někdo jiný. Hned poznal, že to hraji já. Nadchlo ho to a trval na tom, že to musím vydat.

Bál jsem se, že nemám správný styl, ale on mě ujistil, že neexistují žádná pravidla. Řekl mi, že jsem našel ducha toho nástroje. Ještě jsem pak chvíli pracoval na dalších písních a vydal jsem album Ronroco. Zachytilo třináct let svého života.

Pak už jste se vydal do filmového světa?

I když jsem měl vlastní label, věděl jsem, že tak alternativní muziku nedokážu dobře propagovat. Rozhodl jsem se najít pro ni lepší domov, a tak začala má spolupráce s úžasným vydavatelstvím Nonesuch, které mimo jiné vydává nahrávky od Steva Reicha, Kronos Quarteta a dalších umělců, které obdivuji. Díky tomu se nahrávka chytla ve studentských rádiích.

Pak mi najednou volal režisér Michael Mann, že by jednu píseň rád použil ve filmu Insider: Muž, který věděl příliš mnoho. Ve stejné době mě společný přítel propojil s Alejandrem Gonzálezem Iñárrituem a výsledkem byla spolupráce na filmu Amores Perros – láska je kurva. Potom znělo ronroco i v dalších filmech, například v Motocyklových denících. A doprovází mě dodnes. I hlavní motiv ze seriálu The Last of Us je hraný na tento nástroj.

Ale abych se vrátil k první otázce. Nebyl to žádný plán, ten nástroj mě dovedl na různá místa. Když jsme například prezentovali na festivalu Sundance Motocyklové deníky, někdo mě pro změnu propojil s Angem Leem, režisérem Zkrocené hory.

Ke Zkrocené hoře jste prý hudbu vytvořil ještě předtím, než jste viděl jakékoli záběry. Je to tak?

Na základě scénáře a konverzací s režiséry pracuji daleko radši než s natočeným materiálem. V případě Zkrocené hory to ale byl extrémní případ. Celý soundtrack jsem měl hotový, než padla první klapka. Ang Lee pak tu hudbu každý den poslouchal a pouštěl ji hercům.

Vidět pak první sestřih filmu bylo až děsivé, protože byl úplně perfektním ztvárněním mých představ. Ang mou hudbu použil geniálně. Řekl dokonce, že mu pomohla s vyprávěním toho příběhu. To od něj bylo velmi milé.

Zmínil jste současný seriál The Last of Us. Pracoval jste v něm s hudbou, kterou jste už před deseti lety složil pro stejnojmennou videohru. Bylo to díky tomu snazší?

Od začátku jsem říkal, že nemám pocit, že skládám hudbu pro videohru. Viděl jsem hlavně skvělý příběh. Inspirovaly mě postavy a dění, nikoli to, že šlo o hru. Proto jsem věděl, že vznikne dobrý seriál.

Když máte dobrý příběh, můžete ho vyprávět jakoukoli formou. The Last of Us by klidně mohla být loutkohra nebo divadlo. A ta hudba bude vždy součástí DNA toho příběhu.

Není to má myšlenka, to řekli autoři seriálu The Last of Us. Proto by bylo směšné, kdybych se snažil vymýšlet jiné hlavní motivy. Nikdo je nechtěl, pracovali jsme s tím, co už jsme měli.

Na co všechno se lidé v rámci vašeho pražského koncertu mohou těšit?

Uctím celý svůj příběh s nástrojem ronroco. Jeho součástí je například i hudba k The Last of Us, i ona bude součástí koncertu.