Od Marsalise po Krylovy písně. Shánění velkých jmen na pražský festival je náročný proces

Za vrchol lze považovat vystoupení kvartetu amerického saxofonisty Branforda Marsalise, který bude hrát 3. listopadu v pražské Lucerně. „Věřím, že naváže na slavné saxofonisty, které jsme už ve velkém sále Lucerny měli to štěstí uvést, jako byl Sonny Rollins na docela legendárním a památném koncertě nebo Wayne Shorter. Věřím, že toto bude z této kategorie,“ řekl Vrabec.

Hned ale dodal: „Je těžké říkat, co je vrchol, protože vám řekneme, že všechny koncerty jsou vrchol a všechny jsou nějakým způsobem výjimečné. Taky není náhoda, že všechny umělce na našem festivalu píšeme stejnou velikostí písma, protože je pro nás každý projekt stejně důležitý a významný a v programové mozaice hraje svoji roli.“

„Máme každý rok umělce, kteří jsou v ČR méně známí, ale my jsme přesvědčení, že jsou v něčem výjimeční. A letos je jedním z nich mladý americký hiphopový rapper z Chicaga McKinley Dixon. Slyšel jsem letos jeho poslední album Beloved! Paradise! Jazz!? a po dlouhé době jsem měl pocit, že se v současném hip hopu něco děje, protože album bylo totálně živé, skvělé, jiné a vtipné, s osobitými texty, které jsou občas i literární. Sám považuje za nejlepší rapperku všech dob spisovatelku Toni Morrisonovou. Myslím, že koncert bude fakt skvělý. Loni jsme měli v karlínských kasárnách podobný typ koncertu, rappera Kofiho Stonea z Anglie,“ dodal ke stavbě programu Guy Borg.

Marsalis však nesporně přitahuje největší pozornost. Ovšem získat podobné umělce není snadné, nepřijede na poslední chvíli. „Je to proces a trvá to občas hodně, hodně dlouho, protože tito největší umělci mají fakt nabitý program, plný kalendář. A také jsou umělci, které jsme třeba chtěli získat pro festival strašně dlouhou, a třeba to trvalo nějakých pět šest let. Ale nakonec to dopadlo, což byl případ Nilse Frahma, který tu hrál dva roky zpátky. Také Benjamin Clementine, který loni zahájil festival, tak s jeho managementem jsem byl v kontaktu tři čtyři roky a nedařilo se to. Jsme taky trošku omezeni tím, že máme festival na podzim, a někteří umělci třeba jezdí v létě po velkých festivalech anebo na jaře a tak dále. Ale snažíme se pořád a třeba nakonec to dopadne, jako když jsme před několika lety začali jednat s Branfordem nebo s jeho týmem,“ řekl Borg.

Získat velká jména však není jednoduché, poznamenal Vrabec: „V případě zabookování takového umělce jde především o to, mít fungující vztah s agenty, kteří ho bookují a kteří zpravidla zastupují ještě jiné umělce a se kterými třeba pravidelně spolupracujeme. Bereme od nich tu a tam nějakého umělce a při té příležitosti samozřejmě stále zjišťujeme, jak se situace má s Branfordem nebo jinou hvězdou, kterou chceme získat. Je to otázka dobrých vztahů se všemi těmi klíčovými hráči v hudebním byznysu, kde mají svoje místo umělci, manažeři, ale také ti booking manažeři. Velice nám pomáhá, že máme za sebou dvacet sedm let festivalů, že máme historii. Jména, z nichž jsme některá zmínili - třeba v jazzu Herbie Hancock, Wayne Shorter, Sonny Rollins -, nám otvírají dveře k dalším velkým umělcům.“

U známých umělců není těžké přijít na to, že byste je měli rádi v programu, Prague Sounds však současně nabízí i nastupující hvězdy, jako je Nubya Garcia. „To je mladá saxofonistka, která reprezentuje současnou londýnskou scénu. V Londýně teď současně je spousta mladých jazzových muzikantů, kteří mají velký respekt k historii jazzu, ale zároveň jsou ovlivněni hip hopem, grimem, r´n´b, jungle, a Nubya Garcia mísí všechny tyto žánry ve své hudbě. Podobný případ je McKinley Dixon,“ uvedl Guy.

Pozvat takovéhoto umělce je však složitější, může se vám zalíbit album a pak si zjistíte, že teda naživo není tak dobrý, nebo naopak, album bude průměrné a koncert skvělý.

„Součástí rozhodování není jenom nahrávka, ale taky živý zážitek z koncertu. Záleží na aktivitě umělce v poslední době, kterou se snažíme sledovat, i když to zas není vždycky tak úplně určující, pokud chcete někoho znovu objevit nebo znovu vytáhnout na světlo, tak nemusí zrovna mít úspěšné období. Náš problém spočívá v tom, že často nebereme umělce jenom proto, že nám je nabízí agentura, že jsou zrovna na turné, protože si vybíráme formáty. Zadání vychází od nás, že si přejeme, aby Tigran Hamasyan vystoupil sólově. Odpoví nám, že sólově nejede, jede s kapelou, ale my chceme sólově. To je komplikace, vždycky je komplikace, když chcete něco nestandardního, protože dneska hudební byznys funguje především na číslech a na tom, aby bylo vše co nejjednodušší a nejefektivnější a aby se neměnily sestavy během turné,“ uvedl Vrabec.

„Trváme na tom, aby naši diváci měli unikátní zážitky z toho festivalu. Koncerty nejsou běžné. Dalším příkladem je letos Moor Mother a billy woods, což je zajímavý dvojkoncert v La Fabrice. Moor Mother je rapperka a básnířka, aktivistka, která má strašně osobité a silné politické texty. Woods přináší avantgardu současného amerického hip hopu. Oba sice mají umělecké spojení, natočili spolu v roce 2020 skvělé album Brass, ale velmi zřídka se objeví spolu na pódiu na společném koncertu. To jsme však chtěli, protože jejich kombinace nám přijde strašně zajímavá. Trvalo trošku, než jsme je mohli přesvědčit, aby společně hráli u nás, abychom našli termín, ale dopadlo to dobře. Někdy to vyžaduje dostat se přes hradbu i managementu, protože management některé žádosti nepouští dál. Je pro ně příliš komplikované, když někdo z Prahy chce určitý repertoár. Někdy se nám podaří až s léty se propracovat přímo k tomu umělci a získat na něj kontakt a představit mu to, o co nám jde. A když pak řekne managementu, že to v Praze chce dělat, tak se to dá do pohybu.“

Festival Prague Sounds vlastně navazuje na festival Struny podzimu, který razil pojem crossover. „My ten pojem opustili. Zdál se nám trošku nadužívaný a módní. Jeho projevy v poslední době nejsou tím, co bychom chtěli na festivalu prezentovat. Mezižánrovost je u nás spíše dána kombinací věcí, jak je dáváme vedle sebe, což nemusí nutně znamenat, že se na koncertě musí potkat symfonický orchestr s rockerem, což jsou takové nejkřiklavější případy crossoveru. To je formát, vůči kterému bychom se spíš rádi vymezili,“ řekl Vrabec.

„U nás spočívá objevnost a odvaha a experimentálnost v tom, že věci klademe vedle sebe tak, jak by to leckdy nikdo nečekal, kdy se vedle jazzu objeví koncert soudobé vážné hudby. Každý koncert představuje jiný druh, jinou kvalitu hudby. Je to pečlivě kurátorovaný výběr z oceánu světové hudby, ve kterém se pro poklady potápíme až do hloubky a vytahujeme je na světlo a často je dáváme na piedestal, protože sály, ve kterých je uvádíme, jsou spíš sály charakteristické pro klasickou hudbu.“

I letošní program však nabízí crossover, protože na něm vystoupí jihoafrický cellista Abel Selaocoe, v doprovodu souboru Manchester Collective nabídne africkou hudbu i interpretaci evropské lidové hudby nebo díla Haydna a Stravinského. „Je to crossover, jak by měl vypadat,“ vysvětlil Vrabec. „Abel Selaocoe je africký hráč na violoncello, což není úplně typický africký nástroj, nicméně ho ovládá způsobem, který mu umožňuje dělat kariéru v oblasti klasické hudby. V Praze vystoupí s projektem nebo s hudbou svého srdce, která se dere jako divoká řeka a strhává všechno, co jí stojí v cestě a strhává i muzikanty okolo, v tomto případě ty z Manchester Collective, kteří mu velice zdatně sekundují a drží s ním krok. Tuto smršť hudby, kterou lze těžko zařadit, zažije Lucerna 6. listopadu.“

Ani letos nechybí minimalisté, i když ne z kategorie Philipa Glasse, Steva Reicha nebo Terryho Rileyho, vybíralo se spíš z oblasti postminimalismu. „Rád bych upozornil na koncert v Divadle X10, kde vystoupí americký vokální ansámbl Roomful od Teeth, což je unikátní a capella vokální soubor, který se věnuje soudobým převážně americkým skladatelům a jehož občasnou členkou je také skladatelka Caroline Shaw, která pro něj píše svoje skladby. My jsme Caroline Shaw měli na zahajovacím koncertě tři roky zpátky. Přestože je to mladá skladatelka, tak už má na kontě Pulitzerovu cenu za skladbu Partita For 8 Voices, což je skladba, kterou napsala právě pro Roomful of Teeth, která zazní v české premiéře v rámci letošního festivalu,“ řekl Vrabec.

I letos bude na festivalu uctěn český umělec, jako když na něm vystoupil Jiří Suchý: „Usilujeme o to mít ambiciózní český projekt, který by obstál v konkurenci mezinárodního programu a který by byl nějakým způsobem aktuální. Myslím si, že v případě Jiřího Suchého a jeho recitálu v Rudolfinu nebo Jiřího Stivína, jehož narozeniny jsme slavili tuším předloni, to mu bylo sedmdesát, tak mě letos napadlo, že bychom mohli vzdát poctu umělci, kterému by letos bylo osmdesát, ale není tady s námi. Napadlo mě vzdát mu poctu ve svatostánku české kultury v Rudolfinu ve Dvořákově síni, na intimním večeru s umělci, kterým se dá věřit, mají autenticitu věrohodnost a současně Kryla veřejně nikdy nezpívali, rozhodně ne ve formátu celovečerního koncertu. A to jsou Richard Müller a David Koller. Možná že by z toho byl zklamaný, ale s tím zase nemůže nic dělat, protože jeho písně jsou tak dobré, že už si žijí vlastním životem. I on říkal, že se to občas stane a je to dar od šéfa, že píseň ztratí autora a žije vlastním životem.“