O Bobu Dylanovi s překladatelem Ladislavem Šenkyříkem: Nekonečné turné pokračuje

V publiku bude i významný český překladatel Ladislav Šenkyřík, vedle své profese velký milovník a znalec Dylanova díla. Mezi více než stovkou knih anglických a amerických autorů zprostředkoval pro české čtenáře i rozsáhlou publikaci Davida Daltona Kdo je ten chlap? Hledání Boba Dylana.

Ve všeobecném povědomí je Bob Dylan už několik desetiletí mimořádně respektovaná osobnost. Proč?

Pro mě je to vlastně trošku záhada. Můj hudební vkus se spíš zaměřuje na okrajové umělce a u Dylana mám radost, že jsem takový většinový divák. Ale proč většinový, to vůbec nechápu. Je vlastně obtížně srozumitelný, každý si to, co dělá, musí nějak najít.

Navíc proměny a zvraty v průběhu jeho kariéry byly tak obrovské, že to, že mu publikum vydrželo, je pro mě skutečně záhadou. Zároveň si myslím, že je to tím, že si tam každý umí najít to, co k němu promlouvá.

Pravda je, že když si člověk srovnává dnes už v podstatě zlidovělé písničky z jeho prvotního folkového období s tím, co později dělal a dělá, je v tom hodně velký rozdíl.

On na rozdíl třeba od Joni Mitchellové folkové období moc neměl. Začalo ho štvát už po prvním albu, když se z něho stala ikona protestního hnutí. Hned od začátku mu to bylo nepříjemné, což byl asi důvod rozchodu s Joan Baezovou. Nesnášel politickou roli folkového vůdce a progresivisty. Od začátku byl vlastně rocker. Už na střední škole měl rockovou kapelu.

Bylo v tomto ohledu zásadním zlomem jeho elektrifikované vystoupení v roce 1965 na festivalu v Newportu, kde ho podstatná část publika nesouhlasně vybučela?

Kolem toho je spousta krásných příběhů včetně toho od amerického hudebníka Peta Seegera, který údajně chtěl sekerou přeseknout kabely. Ale myslím si, že ve skutečnosti to nebylo tak dramatické.

Ten koncert byl mizerně nazvučený, protože na folkovém festivalu rozhodně nebyli zvukaři připravení na rockovou kapelu. Takže velká část publika špatně slyšela. A to bučení bylo spíše asi kvůli špatnému ozvučení, ale také proto, že pořadatelé dali Dylanovi málo časového prostoru.

Nechci vůbec zpochybňovat, že jeho elektrické vystoupení zasáhlo velkou část publika jako nějaká provokace, ale nemyslím si, že by festival v Newportu byl velký zlom v jeho kariéře. Když se z něho například na konci sedmdesátých let stal přesvědčený křesťan, byl to daleko větší zlom.

Letos v srpnu uplynulo pětapadesát let od slavného festivalu Woodstock. Dylan bydlel jenom kousek od místa jeho konání, přesto nepřijal pozvání a nevystoupil na něm. Proč se tak rozhodl?

Myslím, že to bylo kvůli tomu, že nikdy nechtěl být masovou ikonou. Je to i důvod, proč už nehraje na stadionech, proč ho teď budeme mít v O2 universu. Chce prostě komornější prostředí. Stejně tak na Woodstocku nebyla Joni Mitchellová, která také nesnášela vystupování před davy.

U Dylana je zajímavé, že na rozdíl od ní, která v třiaosmdesátém skončila s koncertováním, on, ač to určitě nepotřeboval k obživě, je naopak od začátku osmdesátých let na nekonečném turné a pořád svět objíždí.

Jak vám osobně se líbí jeho poslední deska Rough and Rowdy Ways, ke které je na turné už čtyři roky?

Pro mě je to jedno z jeho přelomových alb, i když v jeho věku už není dobré to takhle říkat. Když v počátku covidu uvolnil první dvě písničky, přišly mi jako z jiného světa. Na tohle jsme čekali.

O Dylanovi je dlouhodobě známo, že na koncertech s oblibou mění texty písniček, mění hudbu, mnohdy až k nepoznání. Co myslíte, že ho k tomu vede?

Už to není tak časté. Byly však doby, kdy to bylo tak k nepoznání, že se to svým způsobem dalo špatně poslouchat. I jeho zpěv byl zvláštní. Ale zajímavé je, že když se k tomu člověk vrací, zpětně to přijímá. U Dylana je to fenomén, který si nedovedu vysvětlit.

Dylanovy texty jsou obecně považovány v podstatě za rébus. Jsou plné nejrůznějších jinotajů a odkazů a je těžké se v nich orientovat. Jak na vás jako na anglistu a překladatele působí?

V těch textech bývá spousta kulturních odkazů, které si často musí vyhledat i rodilý mluvčí.

Typickým příkladem je druhý disk nového alba, rozsáhlá skladba Murder Most Foul, která pojednává o atentátu na Johna Kennedyho. V každém verši jsou dva až tři odkazy na americkou kulturu a politiku a sám si nejsem jistý, jestli jsem všechny rozluštil. Člověk si to plně užije jenom s tím, že zná jejich význam.

Pojďme se podívat na Dylanovy chystané pražské koncerty. Na co se vy osobně nejvíc těšíte?

Nejvíc na to, že naživo uslyším, soudě podle americké části turné, hodně písní z posledního alba. Také na nějaké žertíky, kupříkladu že si opět naživo zazpívá píseň od Sinatry.

Anebo na to, jak se stalo v pražské Lucerně, že hráli skladbu Like a Rolling Stone a kapela refrén vždy zlomila do arytmické pasáže, takže všichni ti rozjívení hippies, kteří na koncert přišli a chtěli skandovat a dupat, najednou nevěděli, co mají dělat.