Nahrával jsem album s muzikanty od Robbieho Williamse, říká Michal David

Klíčovou postavou byl Martin Terefe, který je mimo jiné objevitelem americké kapely Train a spoluautorem jejího hitu Hey, Soul Sister. Domluvili jsme se, že spolu natočíme tři písničky. Vytvořili jsme demoverze a za čtrnáct dnů jsem za ním přijel do Londýna, kde mi ve studiu představil členy kapely Robbieho Williamse, kteří je se mnou nahráli. Nakonec jsme se domluvili, že v téhle sestavě natočíme celé album.

Určitě. A znělo by jinak, i kdyby se točilo v jiném studiu. V Eastcote nahrávají výhradně na analogové nástroje ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Vůbec nepoužívají novou digitální techniku, je to tam trochu jako v muzeu.

Když jsem tam přijel a všechny ty věci viděl, byl jsem z toho v šoku. Mám totiž staré nástroje rád, navíc ty jejich pořád hrají naprosto dokonale. Teprve když byly jednotlivé party natočené, smíchaly se do finální digitální podoby.

Protože výsledný zvuk je mnohem kvalitnější, než kdyby byl pořízen s digitálními technologiemi. Mají tam třeba starý mikrofon AKG, jehož cena je dnes v přepočtu milion korun, pokud ho ovšem seženete. Je tak dokonalý, že zaznamená zpěv v mnohem vyšší kvalitě a shodě se skutečností než kdejaký nový mikrofon za třicet tisíc korun.

Martinu Terefemu i muzikantům jsem řekl, jaká je má představa. Všichni respektovali, že jsem jejich spoluautorem, a já respektoval jejich názory a nápady. Diskutovali jsme, protože nám všem šlo o to, aby bylo album co nejlepší.

Bubeník Karl Brazil, jeden z nejlepších na světě, mi třeba před každým nahráváním nabídl několik variant a vybíral se mnou nejlepší. Tu, na které jsme se shodli, pak kvalitně natočil.

Pianista Glenn Scott mi navíc nazpíval vokály. Je to muž, který je v minulosti zpíval i na deskách Michaela Jacksona. Pokaždé mi předvedl různé možnosti, přitom nebyl povýšený ani arogantní.

Zpíval hlavně pasáže, ve kterých jsou dlouhé samohlásky. Ale na desce jsou i místa, kdy zpívá česky. Naučil jsem ho výslovnost a on to pak prostě skvěle zazpíval.

Když jsme se setkali poprvé, mysleli si, že jsem jenom zpěvák, a přivedli si vlastního pianistu. Já jim řekl, že bych si rád nahrál pasáže na piano sám, protože jsem i muzikant. Byli trochu překvapeni, ale když jsme začali hrát, bylo hned jasné, že si rozumíme.

Někteří z nich hrají i v kapele Jamese Blunta. Jednou mi Karl Brazil řekl, že v Royall Albert Hall křtí Bluntovo album, a jestli chci, ať přijdu. Dal mi na akci speciální pozvánku.

Já samozřejmě přišel. Hráli asi osm písniček z nové desky, zazněl i hit You’re Beautiful, a potom se šlo na setkání s vydavateli a dalšími partnery. Tam mě Karl s Bluntem seznámil a já si s ním pak povídal o muzice i životě. Bylo to zajímavé setkání.

Nepřijela. Nahrála svůj part v Čechách a poslala ho. V Londýně ho projeli těmi svými dokonalými přístroji a spojili ho s mým zpěvem.

Je to výsledek mé spolupráce s Martinem Terefem. Na všechny písničky jsme šli od píky. Martin začal něco hrát, já se přidal a píseň začala vznikat. Jindy jsem zase začal já.

Když jsme tvořili asi osmou skladbu, zeptal se mě, v jakém duchu bych si ji přál mít. Já mu řekl, že jsem fanoušek americké jazzrockové kapely Steely Dan. Znám všechny její desky a viděl jsem i její koncert. On se zamyslel a za chvíli začala vznikat písnička Je to k zbláznění.

Když jsme si zase řekli, že by nebylo špatné nechat se inspirovat reggae, vznikla Go go, která je o americké golfistce Nelly Kordové, dceři našeho bývalého tenisty Petra Kordy. Znám se s ním už čtyřicet let, hrál tenis v éře mé manželky, bývalé tenistky Marcely Skuherské.

O Nelly ještě žádná písnička nebyla, o golfu jich také moc není, a protože jsem měl nástřel textu, udělali jsme píseň o ní i golfu.

Ano, o tom je písnička Náš cíl. Zpívám v ní, že když jsme se potkali, neznali jsme se. Já nevěděl, že hraje tenis, ona nevěděla, že jsem zpěvák. Bylo to zvláštní, ale chtěli jsme být spolu. A vydrželo to čtyřicet let.

Mým záměrem bylo, aby evokoval skotskou hudbu. Mám totiž ve Skotsku tetu a občas za ní do Edinburgu zajedu. Chtěl jsem mít na desce dudy a housle, protože skotskou lidovou muziku miluju.

Housle mi nahrála Markéta Muzikářová, zakladatelka dívčího smyčcového kvartetu Inflagranti, a dudy asi jediný žijící dudák v Čechách Míla Vaváček. Jsou v ní krásné harmonie.

Skotsko jsem projel úplně celé. Dokonce jsme tam spali na zámku, ve kterém strašilo. Různě tam skřípaly schody, někdo po nich chodil, aniž bychom ho viděli, prostě to bylo zvláštní. Ráno jsem se probudil, otevřel okno a pod ním bylo asi sto ovcí.

Paní, která tam vařila, byla majitelkou skotské Zlaté vařečky, což bylo ocenění pro nejlepší kuchaře země. Uměla úžasné věci. Připravila nám lanýžové cappuccino, které pro mě bylo nezapomenutelné. Tolik lanýžů v ústech jsem v životě neměl. Pobyt na strašidelném zámku skončil skvěle.

Jsou nesmírně vytížení, tak to asi nedopadne. Ale řekli mi, že až přijedou s Robbiem do Prahy, určitě se sejdeme, pozvou mě na koncert a do šatny. Docela jsme se spřátelili, třeba si půjdeme zahrát do nějakého jazzového klubu. Stálá spolupráce ale nejspíš nebude.