Na festivalu Pop Messe se představí islandská kapela GusGus

Letošní koncertní sezonu jste zahájili několika koncerty v Reyjkjavíku. Čím pro vás byly zajímavé?

Současné koncerty si velmi užívám, hrajeme nové písně – a je to paráda. Po albu Mobile Home, které bylo skoro jako elektronický folk, jsme se trochu rozjeli; DanceOrama je tanečnější, stejně jako bude další deska, kterou chystáme. Jedeme dál na podobné vlně, mixujeme atmosféru osmdesátek a devadesátek a snažíme se vytvořit párty hudbu, která hodně nabudí.

Má to znít jako z té doby, i když se pokouším o trochu pokročilejší progrese akordů a zajímavější zvukové krajiny. Hodně věcí z devadesátek bylo dost naivních a nezněly dobře, byla to ale zábava. A tak jsme se k tomu chtěli trochu vrátit. Má to znít jako z tanečního parketu v dystopické budoucnosti, ale i nostalgicky. Pořád mě to baví.

Co přesně vás baví?

Je to futuristická vize z perspektivy devadesátých let, nikoli dneška. V devadesátkách, kdy bývaly nejlepší večírky, by to bylo zjevení. Dneska si říkáte: co to, sakra, je? To zní opravdu divně.

Ještě k těm osmdesátým letům. Byla to dekáda úžasných, velkých písní. Jejich optimismus, písňovou strukturu a jas jsem chtěl také trochu zachytit. Je to experiment s formou.

Víte, hodně hudby vás má dneska ukolébat. Má vytvořit komfortní základ pro to, aby vynikl zpěvák nebo zpěvačka. Protože jsou dnes na výsluní sóloví umělci. Ti mají zazářit. Éra kapel je pryč, ale pro mě je to pořád důležité. Potřebuji celý ten balíček.

Chci hodně melodií a stačí mi k tomu už jen jednoduchý vokál. Zajímá mě spíš ta hudba, chci, aby člověka probouzela a byla zajímavá sama o sobě. To je tak ve zkratce, co se mi honí hlavou a snažím se zachytit v nových písních. Z reakcí na nové skladby mám pocit, že se to celkem daří.

Zazní i v Brně?

Rozhodně ano. Hodně mě na nich baví i to, že jsou přístupné hned na první poslech. Skoro bych řekl, že mají hitový potenciál. Lidé, kteří mají nějaké zkušenosti se vstřebáváním hudby z devadesátek, je chytnou na první dobrou a budou jim hned rozumět. Máme přitom v publiku i hodně mladších lidí, a i je baví.

Mám z mladých lidí dobrý pocit, chtějí něco čerstvého. A na Islandu už zase chtějí zakládat kapely, což je dobré znamení. Dělat hudbu je pro děcka lepší než sedět u počítače. Snad už ta sólová mánie trochu bledne. Bylo to všudypřítomné.

Já věřím, že je zdravé mít kapelu. Nejde v ní jen o ego. Nejde jen o to někomu tvorbou pomoci. Jde o mlácení do kytary nebo bicích, výměnu názoru, synergii a spolupráci. Baví mě spolupracovat s bláznivými lidmi, kteří mají neotřelé názory. A ti můžou přijít ke slovu jen v kapele. Ne jako nájemní hráči nějakého zpěváka.

Máte pocit, že v posledních letech kapely mladé lidi nelákaly?

Na Islandu moc ne. Naposledy se tam narodili snad Kaleo, a to už je více než dvacet let. Of Monsters and Man jsou ještě starší. V poslední dekádě se všechno točilo kolem sólových umělců. A za vším stáli dva nebo tři producenti.

Nových jmen bylo sice dost, ale zněla podobně. Trochu jako The Weeknd. Podle mě tomu něco chybí. Ale na Islandu zase máme silnou undergroundovou techno scénu, která nemá žádný kontakt s mainstreamem. Je to okrajová záležitost, která se odehrává mimo zraky veřejnosti. I když v rámci žánru mají tihle umělci dobrou kariéru a jezdí hrát třeba do Berlína.

Vy sami příští rok oslavíte třicet let na scéně. Co plánujete?

Rozhodně vydat další desku. Máme už všechna dema, potřebujeme najít čas a dokončit je. Nejtěžší je dodělat texty, ale trochu jsme v tom pokročili. Myslím, že když už jsme některé novinky otestovali naživo, budeme mít víc elánu je dotáhnout.