Mými idoly byli Freddie Mercury a Robert Plant, říká pianista Tigran Hamasjan, jenž vystoupí na Prague Sounds

Často vás označují jako jazzového hudebníka. Co pro vás jazz znamená?

Jazz je pro mě jednou z nejvyšších forem improvizované hudby. Je to způsob života, způsob přemýšlení. V dětství jsem poslouchal spoustu jazzové hudby, ale současně i rocku. Jazz jsem si vybral, protože miluji improvizaci. Je v něm neuvěřitelná svoboda, kterou mohu najít možná už jen v lidové hudbě. Tento aspekt jazzu mám rád.

Máte na mysli improvizaci na nějaké téma, nebo totální improvizaci od nuly?

Obě, protože jsem také skladatel. Když skládáte, slyšíte něco v hlavně a hrajete to. Začínáte od ničeho. Jde o to, co znamená to nic. Nesete si v sobě všechny vlivy, znalosti. Je to proces v mysli, v těle. Vychází to z vás, ať se vám to líbí, nebo ne. V tomto případě jde o improvizaci z ničeho a o zjištění, kdo jste jako skladatel a improvizátor.

Měl jste mezi jazzovými pianisty nějaké idoly?

Studoval jsem hodně legend jazzového piana, jako jsou Bud Powell nebo Theolonius Monk, a samozřejmě Herbieho Hancocka, Chicka Coreu, Keitha Jarretta, Brada Mehldaua, Kennyho Kirklanda či Arta Landeho. Inspirovalo mě mnoho velkých pianistů.

Když poslouchám vaši tvorbu, slyším v ní ozvěny tradiční arménské i náboženské hudby. Jak moc vás tato tradice ovlivňuje?

Není to přímo vliv, ale je to učení se jazyku, který se neustále vyvíjí. Je to jazyk, jenž je součástí mého hudebního vyjadřování. Když improvizuji, jsou tu melodie a harmonie, které pocházejí z arménské lidové a duchovní hudby. Není to tedy vliv nebo inspirace, ale součást mého hudebního slovníku.

Co budete hrát na Prague Sounds v Rudolfinu?

Především vlastní hudbu. Možná zahraju jeden standard, možná dva, ale hlavně to bude směs repertoáru z různých mých sólových programů. Zahraju také několik skladeb ze svého posledního alba The Bird of a Thousand Voices.

Jaké je hrát The Bird of Thousand Voices sólově, a když vás na něm doprovázejí další hudebníci?

Je tam i několik skladeb, které fungují i sólově. Nebudu hrát heavymetalové progresivní skladby, ale jemnější kusy, jako Prophecy of a Sacrifice a Areg and Manushak, písně, které jsou postavené na klavíru a nepotřebují nic jiného. Budu hrát více ambientní a pomalejší kusy.

Čím je pro vás zajímavý heavy metal, který je jazzu vzdálený, s nímž jste obvykle spojován?

Můj otec je velký fanoušek rocku. Když jsem vyrůstal, slyšel jsem všechna alba Black Sabbath, Led Zeppelin, Queen či Whitesnake - samých představitelů klasického tvrdého rocku. Jejich zvuk je mi velmi blízký. Cítím mnoho vazeb mezi rockem, zejména progresivním rockem, jazzem a soudobou vážnou hudbou. Zejména v této době může být každý žánr součástí jiného stylu, protože se nyní už nepřemýšlí v žánrech. Jsme v poststylové době.

Co je vlastně jazz? V jeho jádru je improvizace, můžete se samozřejmě vrátit k tradičnímu jazzu, ale pak v něm musíte najít nové věci a vzdálíte se mu. V tomto smyslu řada jiných žánrů ovlivňuje jazz, a naopak jazz ovlivňuje třeba rock a metal. Podotýkám, že neposlouchám devadesát procent rocku, poslouchám jen malé množství kapel, které mám rád, třeba Carbon, Meshuggah nebo Tool. Meshuggah jsou naprosto neuvěřitelní.

Budete hrát jen na piano, nebo použijete i syntezátory?

Pořád ještě zjišťujeme u pořadatele, jestli je možné použít v sále zesílení. Jestliže ano, tak mohu vzít nějakou elektroniku.

Jaké je pro vás kombinovat elektroniku s pianem?

Baví mě to, užívám si to, protože pomocí elektroniky vytvoříte zvukové krajiny, které nemůžete dostat z piana. Je to skutečná inspirace a dostává vás do situace, kdy přemýšlíte jinak. Také mě baví vytvářet smyčky a používat elektroniku, když hraju na piano, protože tímto způsobem získáte velmi zajímavé textury. Změní se tím i to, co hrajete na klavír.

Jak důležité je pro vás při hraní zpívat?

Myslím, že velmi důležité. A opět to má co do činění se zkušeností z dětství. Miloval jsem zpěv, a když jsem vyrůstal, zpíval jsme si rockové písně. Mými idoly byli Freddie Mercury a Robert Plant. Zpěv ke mně patří.

Jste v Jerevanu. Jak těžce na vás dopadlo to, co se v posledních letech odehrávalo v Arménii a v Náhorním Karabachu?

Arménie má velmi složitou a těžkou historii, ale nedávná invaze a etnické čistky v Náhorním Karabachu jsou daleko za hranicí smutku. Jsou zničující. Jsou tam původní obyvatelé, Arméni s arménskou kulturou a s DNA, kterou si nesou. Jsou to původní obyvatelé a pomyšlení, že v jednadvacátém století můžete etnicky vyčistit oblast obývanou domorodým obyvatelstvem, které tam žilo pět tisíc let, je devastující.

Tak nějak se Arménie postupně stala malou zemí, jakou můžete vidět dnes, ale nese mnohem větší odkaz, který se vztahuje k mnoha zemím, jež už nejsou arménské.

To, co se odehrálo v Arménii a co se nyní děje na Ukrajině, ukazuje, že jsme tak vyspělé bytosti, jak jsme si mysleli.

Souhlasím, tato destruktivní síla je součástí lidské přirozenosti. Jestliže nezkrotíme tuto bestii a necháme ji dostat se ven, zakryje světlo. Existuje velmi krásná a velmi stará indoevropská báje. Hrdina přijde ke stromu a odpočívá u něj. Když se probudí, vidí, že dračí had ovíjí kmen a vine se nahoru k hnízdu malých orlíků. Hrdina napadne draka a ten se stáhne.

Je to velmi starý příběh, jehož myšlenkou je, že pokud necháme destruktivní zlou přirozenost vylézt a stoupat k nebi - ptáci zde nebe reprezentují - vytratí se harmonie, která je potřeba. Harmonii udržuje hrdina, jenž nenechá ničivou sílu zvítězit. Jinak řečeno, musíte zkrotit bestii, potlačit své démony.