Muzikant Ondřej Fencl: Lidé chtějí srozumitelnou poezii

V roce 2020 proběhl konkurz na post nového klávesisty Olympiku, dostal jste se mezi finálové čtyři adepty. Co vás přimělo do té hry vstoupit?

Mezi fanoušky jsem měl na sociálních sítích dokonce největší podporu. Kdyby nenastal covid, neměl bych na to vzhledem ke svému vytížení čas. Jenže v březnu 2020 nikdo nevěděl, co bude. Starý Olympic mám rád od dětství a cítil jsem i příležitost zlepšit se v instrumentálních dovednostech, tak jsem se přihlásil.

Bylo pro vás zklamání, že jste nebyl vybrán?

Pár hodin jsem byl smutný, potom přišla úleva, že mohu dál dělat všechno to, co předtím. Když se totiž ukázalo, že Pavel Březina, který nakonec vyhrál, a já jsme nejvážnější kandidáti, začal jsem přemýšlet o tom, co v případě úspěchu bude s mými dalšími aktivitami.

Petr Janda navíc řekl, že pokud by si mě vybrali, nechce, aby Olympic byla jen má další kapela. A já mu vlastně nebyl schopen zaručit, že bych hraní u něj věnoval sto procent.

Dopadlo to správně, Pavel se do Olympiku hodí žánrově i vizuálně, šlape jim to dobře. Petr se mi navíc rok po konkurzu ozval a zeptal se mě, jestli bych mu nahrál klávesy na jeho sólové album. A také pro něho deset let píšu texty, máme jich spolu už asi třicet. Jsem tedy v Olympiku vzdáleně přítomen a takhle mi to vyhovuje.

Těžko můžete dávat sto procent všem svým projektům. Jak to máte vymyšlené?

Spousta mých kapel nezkouší, jenom koncertuje. Vladimír Merta, Honza Hrubý, muzikanti z Marsyas, to jsou lidé, se kterými se scházím pouze na pódiu. Všichni jsou tak zruční muzikanti, že to jde. S Lubošem Pospíšilem spolupracuji sedmnáct let, hrajeme hodně, ale protože jsme už dlouho nic nenatáčeli, naše setkání se teď také odehrávají jenom na koncertech.

Na zkouškách se tedy scházíme s Hromosvodem a se Schodištěm, a to také jen, když chystáme novou desku. Zásadní v tomto ohledu je, že všemu, včetně svého nejdůležitějšího projektu Hromosvod, dělám management.

Mohu si to tedy poskládat tak, abych to stíhal. Nevím, jestli je normální pohybovat se na tolika frontách, ale já jsem takhle rozmanitý i v běžném životě. Mám rád spoustu věcí ze spousty stran.

Vaše domovská kapela Hromosvod vydala na konci loňského roku desku Sen nenasytných kluků. Proč se na ní posunula od svých folkových začátků víc k bigbítu?

Už třináct let neexistuje má druhá domovská kapela Nahoře Pes. Hrála bigbít, skládal jsem pro ni rockové písně. Po jejím zániku tato inklinace přirozeně přešla do Hromosvodu. Vliv na to má i fakt, že máme v sestavě bubeníka Tomáše Marka a baskytaristu Jaryna Janka, kteří mají silné rockové kořeny z Lucie, Kollerbandu, B.S.P. nebo Krucipüsku. Když dostanu nápad, přinesu ho ostatním z kapely jako polotovar a společně vytvoříme písničku, ve které se žánrově neomezujeme, sama si řekne. Proto je Hromosvod kapela stylově těžko uchopitelná.

Před sedmi lety jsem jako kapelník udělal radikální řez. Rozloučil jsem se s muzikanty, kteří hráli z not, a vzal jsem profesionály. Natočili jsme desku Na kraji nebe a začali spolu fungovat jako tvůrčí parta. Album Sen nenasytných kluků je výpověď celistvé, uzrálé sestavy.

Nutí vás společnost hudebních profesionálů pracovat sám na sobě?

To ano, obklopil jsem se instrumentalisty, kteří jsou zručnější než já, což je velmi motivující. Nejsem ale muzikant, který doma pravidelně cvičí. Když je něco potřeba, tak se to naučím, ale ty pravé zkoušky jsou pro mě vlastně koncerty, kterých odehraju na sto padesát za rok. To je dobrý trénink, jak pěvecký, tak klávesový a kytarový.

Záleží vám na tom, o čem zpíváte?

Záleží mi na tom čím dál víc. Všímám si, že posluchači v Čechách mají rádi dobré texty. Kabát je zábavná rokenrolová kapela, ale nikdy by nebyla tak daleko, kdyby neměla textaře Milana Špalka. Suchý, Mišík a další tu vybudovali tradici výborných textů, která trvá.

Dávám si teď záležet na tom, aby lidé na koncertech věděli, o čem zpívám. Snažím se psát pořádně česky, dbám na správné přízvuky, taky aby písničky nebyly pořád jenom o ženských. V minulosti jsem byl v tomhle ohledu až ufňukaný, dnes mám spíš radost, když se mi podaří napsat něco nadějeplného, co zároveň nezní jako jásavé klišé.

Jde vám to snadno?

Psaní textů pro Hromosvod ano, ale když píšu pro jiné, je to někdy náročnější. Třeba Petr Janda je dost kritický a texty autorům vrací. Nemá rád, když jsou o ničem, a je i přísný na přízvuky. Není výjimka, že to třeba přepracuju sedmkrát. Nejsem ale autor, který by se trápil s hlavou v dlaních celý večer. Když to nejde, nechám to na jindy.

Napsal jste básnickou sbírku Všetečky. Je pro vás psaní básní jednodušší?

S těmi se netrápím, nepiluju je. Buď přijdou, anebo ne. Většinou je píšu do telefonu. Mám ještě starý tlačítkový a jsem zvyklý psát verše v délce jedné esemesky. Když mě napadne hezké spojení nebo přijde tvůrčí emoce, vezmu telefon a napíšu si verš na deset řádků do něj. Některé básně pak třeba zhudebním.

S herečkou Kristýnou Ryškou vystupujete na Poetických večerech. Jsou úspěšné?

Je pro nás obrovským překvapením, jak dobře se chytily. Potvrdilo to mou teorii, že kvalitní, srozumitelná poezie lidem chybí. Původní myšlenka byla dostat zpátky na pódia krásnou poezii od velkých českých básníků. Tu jednoduchou, hezkou, které rozumí každý bez ohledu na vzdělání či sociální původ.

Pomohlo nám i to, že Kristýna je teď populární v seriálu Zlatá labuť. S oblibou říkám, že nám komerční televizní produkt přitáhnul lidi k poezii. Chodí samozřejmě víc na ni než na mě. Já při recitaci většinou hudebně doprovázím a zpívám zhudebněné verše.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Sen nenasytných kluků - Ondřej Fencl & Hromosvod, Na kraji nebe - Ondřej Fencl & Hromosvod