Hlavní obsah

Muzikant Ivan Herák: Kvalita hudby mezi Romy upadá

Novinky, Barbora Vlková

Jeden z nejuznávanějších houslových virtuosů v Česku i na Slovensku Ivan Herák nově koncertuje se svým nedávno vzniklým orchestrem Lavutari di Praga. Hrají směs žánrů a v oboru patří k tomu nejlepšímu, co (nejen) u nás můžete slyšet. „Myslím si, že je to úžasný projekt. Nic takového v Česku, na Slovensku ani v okolí není,“ říká Herák.

Foto: organizace Slovo 21

Ivan Herák s orchestrem Lavutari di Praga

Článek

Jednou z posledních akcí, kde můžete seskupení slyšet, je festival romské kultury Khamoro. Akce probíhá až do 1. června. Koncert Lavutari di Praga pak proběhne od sedmi večer v pražské Jeruzalémské synagoze.

Co pro vás znamená vystupování na festivalu romské kultury, který je největší na světě?

Je to pro mě čest a je mi i ctí vystoupit v krásné synagoze… A Khamoro? S tím to mám podobně. Můžu tam hrát žánry, které mám velmi rád. Dá se říct, že si plníme s naším orchestrem sny tím, že tam vystoupíme.

Cesta k podobným veřejným akcím bývá dlouhá. Kdo byl v dětství vaším největším hudebním vzorem?

Já jsem v hudební rodině vyrůstal. Své začátky mám tak spojené s dědečkem, který mě už jako tříletého začal učit na housle. Pak jsem šel na lidovou školu umění a z ní jsem pokračoval na konzervatoř.

Hráli jste si jen tak, pro sebe v rodině často?

Když jsem byl malý, chodíval jsem s dědou a jeho kapelou hrávat. On působil v takovém známém souboru ve městě Brezová pod Bradlom na Slovensku, takže už jako malinký jsem s nimi chodil.

Muzikant Ondřej Fencl: Lidé chtějí srozumitelnou poezii

Hudba

Talent se u vás evidentně dědí. I vy máte hudebně nadané děti. Je pro ně muzika přítomná stejně, jako byla pro vás, když jste byl malý a mladý?

Asi to tak dopadlo, protože - i když jsem z nich chtěl mít právníky a doktory - vždycky jen hrály na nástroje.

Foto: organizace Slovo 21

V orchestru vystupují i dva synové Ivana Heráka. Ivan Herák jr. na housle (první zleva) a Filip Herák na kontrabas (čtvrtý zleva).

A hrají také na ty smyčcové?

Ano, na housle a na kontrabas. Tím, že já sám hraju na housle, dokážu jim to také lépe ukázat. Smyčce jsou jednoduše u nás v rodině „srdci blízké“.

Vaše děti jsou také součástí orchestru Lavutari di Praga. Jaké to je, pozorovat, jak se z dětí, které s hudbou teprve začínaly, stávají svým způsobem kolegové?

Od malinka jsem je k hudbě vedl, učil jsem je a cvičili jsme spolu, jak jsem už říkal. Účastnily se soutěží a vždy se umisťovaly jako jedny z nejlepších. Takže mám radost, že se mnou hrají, ale ten jejich vývoj mě vlastně zas tolik nepřekvapuje.

Hudba je historicky důležitou součástí romské kultury. Proměnila se nějak její role za poslední roky?

Jeden velikánský problém, který vnímám, je, že hudba a její kvalita mezi Romy upadají. Vznikly kapely, které používají syntetizátory, tam si jen pustí akord nebo zmáčknou čudlík a zahraje jim to všechno, i třeba bicí. Oni se jen naučí zpívat pár písniček a takto účinkují. Toto v době mého mládí vůbec nebylo.

Dříve si Romové umění vážili. Bojím se, že ta tradice nám pomalu zaniká, takže se snažím skrz svoji práci ukázat kvalitu a krásu umění, a to nejen romské hudby. Romští posluchači a romská kultura byli před čtyřiceti lety mnohem výš než dnes. Dnes máme úžasné umělce, ale nejsou tu romští posluchači, kteří by tuto kvalitní muziku poslouchali.

Schází se i dnes romské rodiny, aby si spolu při různých příležitostech zahrály a zazpívaly?

Já si myslím, že toto se stále dodržuje. Většina rodin, obzvlášť těch muzikantských, na to určitě dbá.

Foto: organizace Slovo 21

Lavutari di Praga vystoupí ve středu v Jeruzalémské synagoze.

Pojďme ještě k vašemu uskupení. Jakému typu hudby se věnuje Lavutari di Praga?

Tvoříme kombinaci klasického stylu, romských prvků a jazzu. Je to taková fúze stylů. Mám tam muzikanty z konzervatoří a vysokých škol. Práce s nimi je mnohem jednodušší než s amatéry, kteří třeba neumí noty… Už jeden styl hrát dobře je úžasná věc, my se pokoušíme o tři.

A jde vám to. Bylo pro vás jinak těžké se v hudbě prosadit?

Vyšlo to samo, myslím. Skupina muzikantů, se kterými jsem studoval, mě zná, takže mé jméno se rozšířilo dál a mezi hudebníky jsem známý.

V době, kdy jsem vyrůstal, nebyl internet, takže buď člověk musel hrát hodně dobře, aby se o něm hovořilo, nebo naopak hodně špatně. Ale dnes je zase víc možností, víc lidí může poznat, co tvoříme, i třeba díky festivalu Khamoro.

Jaké máte s hraním plány do budoucna?

Orchestr Lavutari di Praga je velmi čerstvá věc. Jedná se o zhruba půlroční spolupráci. Všechno se tak nějak vytváří za pochodu a řekl bych, že to spěje k lepšímu… Myslím si, že je to úžasný projekt. Nic takového v Česku, na Slovensku, ani v našem okolí není.

Teď jde o to, aby se to líbilo i ostatním, abychom s tím mohli udělat kariéru, třeba i procestovat kus světa. Mám za sebou nespočet podobných projektů, mám zkušenosti, rád bych je do nového projektu přenesl. Poučili jsme se, jak to dělat, co hrát, co se lidem líbí. Lavutari di Praga je jakési shrnutí všeho, co jsem zažil.

Zpěvák a hudebník Radek Banga: Být dnes originální už asi nejde

Hudba
Související témata:
Lavutari di Praga

Výběr článků

Načítám