Miroslav Wanek ze skupiny Už jsme doma: V Americe jsme byli dvaadvacetkrát

Ano, ale ani ne tak z koncertů. Více mě zmáhají organizační věci. Už několik měsíců před každým takovým turné mi začne únavná a zdlouhavá práce. Přímo na koncertech funguju jako tour manažer, což znamená, že průběžně volám pořadatelům, ujišťuji se, že všechno platí, budeme mít kde spát a dostaneme jídlo. Vypadá to možná banálně, ale tyhle věci není dobré podceňovat.

Ve výsledku to znamená, že jsem neustále ve stresu a mám sevřený žaludek z toho, aby všechno klaplo. Když skončíme, dostaví se velká úleva a zároveň únava.

Byly dvě zásadní. První byla technická. Zjistili jsme totiž, že nám v půjčovně v New Yorku, odkud jsme vyjeli, dali auto, které mělo díru v kole. Nevšimli jsme si jí, až mezi prvním a druhým koncertem. V půjčovně nám sice nabídli jiný vůz, ale to bychom se museli vracet do New Yorku a nestihli další koncert. A tak jsme nasadili rezervu a věřili, že už ji v dalších dnech nebudeme potřebovat.

Druhá potíž se týkala pracovních víz. Ve Státech jsme už byli po dvaadvacáté, ale věci se v poslední době zásadně změnily. Víza pro čtyři lidi normálně stojí do tří tisíc dolarů (72 tisíc korun), ale úředníci teď mají na jejich vystavení šest měsíců, které rádi využívají. Nevěděli jsme to, takže jsme žádost podali až tři měsíce před odletem jako obvykle.

Jak se blížil jeho čas, hrozilo reálné nebezpečí, že víza nedostaneme. Museli jsme tedy použít takzvané premium fee, které zkrátí čekání na čtrnáct dní. Stálo tři a půl tisíce dolarů (85 tisíc korun) navíc, což byla obrovská rána do našeho rozpočtu.

Nakonec ano. V Americe jsme tentokrát byli pětatřicet dnů. Obvykle jsme to finančně zvládli s pomocí mecenášů. Ten hlavní bohužel loni zemřel, a tak jsme vsadili na granty. Za celých skoro čtyřicet let ježdění světem jsme nikdy žádné nedostali, ale v posledních letech se nám je od ministerstva kultury a z dalších míst daří shánět.

Vždy se snažím sehnat před odjezdem na zahraniční turné tolik peněz, abychom měli pokryté veškeré náklady. Na něm pak tím pádem peníze, které dostaneme za hraní, vyděláme.

V klubech, větších i menších. Někdy mají kapacitu pět set lidí, jindy jen padesát.

Popravdě řečeno jsem k tomu inklinoval vždycky. V FPB jsme navíc byli zvláštní pankáči. Třeba jsme prakticky hned od začátku hráli podle not, což je u punkové kapely nevídané. Jednoduché písničky, které se jiní naučili po třech čtyřech přehráních ve zkušebně, jsme důsledně zaznamenávali do not a podle nich se je učili.

Bylo to čistě pragmatické. Chtěli jsme předejít situacím, kdy například jeden den bubeník zahrál rytmus, který se nám všem líbil, ale druhý den si ho nepamatoval. Už v osmnácti letech mě to frustrovalo, a tak jsme se naučili noty a začali všechno zapisovat. Tahle metoda se přelila i do Už jsme doma. V dnešní době je to pro nás norma.

To, že připravuju dlouhá zahraniční turné, je však spíš nutnost. Nikoho jiného na to prostě nemáme. Spolupracujeme s agenturami, které nám domluví koncerty, ale to ostatní je na mně.

Nikdy jsme nevnímali žádná omezení. V FPB jsme se sice prezentovali jako punková kapela, ale tahle scéna u nás tenkrát vlastně ještě neexistovala. Byli jsme jedna z prvních punkových kapel v Československu. Před námi byli snad jen Zikkurat, ti ale jen asi se třemi písněmi, Energie G, Radegast a snad ještě někdo.

Na Pražských jazzových dnech na konci sedmdesátých let jsem viděl kromě Zikkurat a Energie G i avantgardní kapely, a ty na mě měly obrovský vliv. Minimálně polovina písní, které jsme s FPB hráli, nebyla striktně punková. Žánry jsme prostě neřešili a hudba Už jsme doma pak byla logickým vyústěním těchto tendencí.

V osmdesátých letech to nešlo. Museli jsme chodit do práce a naše koncerty byly spíše ilegální. Téměř na každý dohlížela policie. Nebyli jsme žádní bojovníci proti režimu, ale doba prostě byla taková.

Revoluci jsem pak prožil jako mluvčí teplického Občanského fóra, čemuž jsem se věnoval asi do dubna 1990. Přestal jsem tehdy chodit do práce, byl jsem mluvčí na plný úvazek.

Kapela brzy dostala od vydavatelství Globus nabídku natočit album, což pro mě byla příležitost utéct z politiky a věnovat se muzice. Jakmile deska vyšla, začali jsme jezdit do zahraničí, což tenkrát nebyl velký problém, protože na československou kulturu byli na Západě zvědaví.

My se ale rychle stali součástí evropské alternativní scény, která má fanoušky v celém světě. Podařilo se nám u nich vzbudit pozornost. Pořadatelé o nás věděli a vyjednávat zahraniční vystoupení pro nás bylo jednodušší. Důsledkem bylo, že jsme se už neměli čas věnovat ničemu jinému než hudbě.

Řekl bych, že je to tak půl na půl. V průměru máme za rok sto koncertů a z toho padesát až šedesát v zahraničí a čtyřicet až padesát v Čechách. Každý rok máme evropské turné, jezdíme i na turné do Ameriky nebo Japonska.

V květnu se chystáme do Asie, čekají nás Singapur, Tchaj-wan a Japonsko. Devětadvacátého července oslavíme čtyřicátiny v pražském Lucerna Music Baru spolu se Sleepytime Gorilla Museum z USA a na podzim bude velké evropské turné. A hned z kraje dalšího roku nás čeká Jižní Amerika. Pořád to běží dál a dál.