Mirek Kemel vydává album Mordyjé: Našel jsem v sobě energii vzdoru

Prožíváte teď pozitivní a šťastné životní období?

Upřímně řečeno si nemyslím, že bych byl ve svém životě šťastnější než v minulých obdobích. Mám ovšem pocit, že jsem se jako tvůrce posunul, možná v něčem dozrál, což platí i o mé kapele. Na koncertech se navíc začalo jasněji ukazovat, že je lepší střídat pomalejší písně s rychlejšími. A díky tomu teď vzniklo víc těch rychlejších.

Jak moc to ovlivnilo vaši práci s texty?

Vždycky jsem měl potřebu zpívat o době, ve které žiju, o tom, co se děje. Teď jsem dospěl k poznání, že je dobré k tomu přistoupit trochu jinak. Snažím se tedy všímat si toho, jaké emoce v nás doba vzbuzuje.

Spousta lidí má strach z toho, co se děje, a tím pádem i z toho, co bude. Je to přiměřená reakce na dnešní svět. Já jako písničkář cítím, že bych měl na věci reagovat, a přitom neustále přemýšlím jak. Například nechci zpívat přímo o Ukrajině a Rusku, chci zpívat o tom, co válečný konflikt dělá s námi. A nebudu to dělat ublíženou formou, nechci plakat nad rozlitým mlékem. To by bylo trapné.

Můžete být konkrétní?

Na desce je zamilovaná písnička Má milá, můj duet se zpěvačkou Marií Puttnerovou. Na vztahovém pozadí je v ní obava, strach, což je naznačeno v textu. Aby ta písnička byla jenom láskyplná, to mi přišlo málo.

Kdybych byl příznivcem vysvětlování obsahu textů, mohl bych brát jednu skladbu z nové desky po druhé, protože jsem s každou coby textař pracoval podobným způsobem. To ale dělat nechci.

V textech nicméně vnímám větší nadhled, než jaký jste měl v minulosti.

Souvisí to s tím, o čem jsem mluvil. Neskládám prvoplánové protestsongy. Spíše si, obrazně řečeno, od problému odstoupím a hledím na něj z větší vzdálenosti.

Je to jako s mými kresbami. V nich si také od tématu poodstoupím a trochu se pousměji.

Balady a temnější písně jsem měl vždycky rád a mám je rád pořád. Nemohu je ale zpívat pořád dokola, být stále melancholický. Našel jsem tedy v sobě energii vzdoru, která se projevila na tempu i obsahu některých nových písniček.

Máte vy sám strach z toho, jaký je dnešní svět?

Ano, mám. Je to legitimní a přirozené. Když s tím ale chci pracovat, musím se nějak rozhodnout. Buď mohu svému strachu podlehnout a nechat se jím paralyzovat, anebo ho mohu komentovat a hledat k němu nějaký postoj. Má cesta je ta druhá.

Mám pocit, že se vám trochu změnil hlas. Je to tak?

Máte dobrý postřeh. Začal jsem si dávat své pěvecké linky vědomě trochu níž a myslím, že je to tak lepší. I za tím je zkušenost, kterou jsem během let na hudební scéně nabral. Také jsem si vzal hodně ze spolupráce s Petrem Ostrouchovem, který produkoval mou předešlou desku Vlčí stopy a se svou kapelou mě na ní doprovázel.

Nahrávali jsme ve studiu Sono a při zpěvu jsem tam najednou krásně slyšel všechny barvy svého hlasu, aniž bych na něj jakkoli tlačil. Začal jsem si vychutnávat to, že jsem zůstával ve spodní poloze. Kromě toho se ve vyšších polohách necítím komfortně. Mohu teď s mírným nadhledem říct, že při zpívání více vyprávím.

V roce 2021 jste na chvíli opustil svou kapelu a desku Vlčí stopy nahrál se zmíněnými Petrem Ostrouchovem a jeho skupinou Blue Shadows. Nelitujete toho?

Vůbec ne, naopak. Byl to pro mě velký přínos a mám dojem, že i pro mou kapelu, která u natáčení desky sice nebyla, ale musela se naučit písničky z ní, které hrajeme na koncertech.

Nahrávku Mordyjé produkoval náš kytarista Vlasta Konopiský a je znát, že od cédéčka s písní Ryby, raci, které považuji za velmi povedené, se zase posunul k modernějšímu zvuku. Je to samozřejmě dáno i studiem Sono Records, ve kterém jsme tentokrát album nahrávali, stejně jako desku Vlčí stopy s Petrem Ostrouchovem. Navíc jsem se při natáčení předešlé desky seznámil s kytaristou Pepou Štěpánkem, který s námi na koncertech vystoupí jako host.

Nahlédl jsem takříkajíc do první ligy. Viděl jsem, jaká je tam studiová alchymie, a bylo to skvělé. Zkušenost to byla k nezaplacení, ale byl to jednorázový výlet z mé strany i ze strany Petra Ostrouchova, který je obklopen hvězdnými muzikanty nejrůznějších žánrů a ročně vydá několik titulů. Vůbec nechápu, jak to může zvládat.

Víte, trochu mi chyběla ta syrovost, která patří k mé kapele. Mám rád, když se občas můžeme při nahrávání trochu urvat ze řetězu, což jsem si s těmihle profíky nějak nedovolil.

Důležité pro mě také je, že moji spoluhráči jsou moji dlouholetí kamarádi a že je nám spolu dobře. Před lety jsem mohl jít hrát první ligu basketbalu. Hodně jsem o tom přemýšlel, ale pochopil jsem, že jsem jinak nastavený. A tak jsem zůstal ve druhé lize s kamarády, které jsem znal léta. Je pro mě důležitější být obklopen dobrými přáteli, se kterými už máme cosi odžito, než se soustředit na dosahování vysokých cílů.

Patří k tomu i přítomnost hostujících zpěváků Marie Puttnerové a Vladimíra Javorského?

Ano, oba jsou moc fajn lidé a i s nimi je mi dobře. Marie je navíc úžasná zpěvačka a já mám pocit, že k sobě naše hlasy krásně jdou. Mám také radost z toho, že její partner Martin Novák s námi bude jako bubeník jezdit na koncerty také. Bude se střídat s Milošem Dvořáčkem. Mimochodem, pro píseň Má milá, což je můj první duet s Marií, nejen že vymyslel aranž, ale nahrál také všechny nástroje.

Vladimír Javorský je můj letitý kamarád, který zpíval na každé naší desce. Vždy si pro hostování u nás vybral nějakou rychlou písničku. Říkal mi, že pomalé a intimní jsou mé, on si střihne rychlejší.

Na nové desce zpívá Kočičku, ke které napsal hudbu Tomáš Görtler. Je rytmicky docela složitá, ale Vladimír se v ní rychle a hravě zorientoval. Já ji budu zpívat na koncertech, což pro mě znamená, že se ji budu muset nadřít. Vladimír je mnohem vyzrálejší muzikant než já. Vůbec se s ním nemohu srovnávat.