Mirai Navrátil z kapely Mirai: Je dobré si do vzniku nahrávky nepouštět peníze a držet si jen lásku

Bylo těžké získat motivaci pro skládání nových písní a nahrávání alba?

Před časem jsem četl internetový příspěvek Libora Boučka. Přiznal v něm, že má pořád před každým moderováním trému, která nemizí ani s přibývajícím věkem. Vysvětlil to tak, že na začátku může člověk jenom překvapovat. Je mladý, nový, neokoukaný, a to je skvělé.

V další fázi se už očekává, že bude stoprocentní profesionál a vždycky jenom dobrý. Je to takový nevyřčený tlak, který s trémou moc nepomáhá. Když člověk ví, že už svým standardním výkonem nikoho neoslní, je to těžší.

Cítil jsem to stejně, a proto jsem dospěl k rozhodnutí trochu zaexperimentovat. Věděli jsme, že pokud chceme spustit stejnou vlnu přízně a radosti lidí z naší tvorby jako v minulosti, nesmíme se bát udělat něco jinak.

Naplánovali jste si konkrétní změny?

Ne že bychom o nich sáhodlouze uvažovali, je to výsledek naší hudební svobody. Vždycky když začínáme nahrávat desku, sedneme si a řekneme, jak by to mohlo vypadat. Výsledek se pak sice s plánem obvykle trochu míjí, přesto tu diskuzi považuji za důležitou. Že nás tvůrčí proces odvane někam jinam, vůbec nevadí.

Tentokrát jsme si řekli, že nechceme udělat standardní jistotový pop. Navíc se ten žánr vyvíjí a pravidla hry se mění. Netušili jsme, jestli by to, jak jsme dělali písně na prvních dvou albech, dnes ještě stačilo. Opustili jsme tedy jistotu, a přitom jsme zůstali Mirai.

Co když to vaši fanoušci nepřijmou?

To by mě mrzelo, ale stát se to může vždycky. Ostatně už při vydání prvních singlů nám pár lidí napsalo, že to pro ně nejsou Mirai. Já myslím, že jsou, podstata zůstává stejná, jen si trochu víc hrajeme. Tahle deska navíc vznikala v době, kdy v kapele prožíváme skvělé období.

Jak se projevuje?

Každý ví, co je jeho role. Bubeník Šimon Bílý se mnou řeší scénografii, světla, program koncertů, choreografii a podobně. Baskytarista Michal Stulík se stará o organizační věci a účetnictví, což je také velmi důležité, kytarista Tomáš Javůrek má zase na starost jiné věci.

Uklidnili jsme se, Šimon má děti, Michal žije svůj vesnický život kdesi u Moravské Třebové a všichni máme jasně nastavené priority. V důsledku to skvěle funguje. Navíc se máme rádi, jsme spolu rádi, nehádáme se téměř vůbec, je to prostě fajn doba.

Bylo snadné napsat nové písně?

Vlastně ano. Vybírali jsme z asi pětatřiceti. Třeba Easy vznikla na songwriting campu v nizozemském Eindhovenu. Byli jsme tam s Honzou Vávrou a přidal se k nám jeden portorický producent. Nic moc nedělal, jen neustále hulil trávu a něco jedl.

Písničku jsme s Honzou vymysleli u kytary a měli jsme pocit, že ten Portoričan s námi vůbec není. On tam ale byl a ve finále se jeho bezstarostnost ve výsledné náladě odrazila.

Skládali jste na cestách?

Ano, chtěli jsme si udělat radost. Původní verze písniček vznikaly při mých cestách po Nizozemsku a Dánsku nebo doma na chatě. Ve druhé fázi jsme odjeli do Berlína, kde jsme se takříkajíc odstřihli od zbytku světa, zalezli do studia a pracovali.

To už bylo s celou kapelou, protože je důležité, aby si všichni získali k novým písním vztah. Mohl bych je dodělat jen s producentem Fiedlerskim, který se na jejich skládání také zásadně podílel. Jenže kdyby kluci hráli třeba jen ve třech písničkách, neměli by pocit, že je to i jejich album. Oni sice tolik neskládají, ale během nahrávání se do písniček takříkajíc otisknou.

Mimochodem, do konečné verze skladby Julie by devadesát devět procent muzikantů a producentů natočilo bicí. My je tam ale nemáme. Vymyslel to Fiedlerski, který mi řekl, že ač by je tam každý očekával, nebudou tam. Náš bubeník Šimon z toho byl rozpačitý, říkal, že je v té písni cítí. Fiedlerski ale neustoupil.

Neodrazí se menší účast spoluhráčů na nahrávání na výši jejich interpretačních honorářů?

Ne, protože u Intergramu, který tuhle agendu zastává, máme procenta rozdělena rovným dílem. Nikoho nemusí štvát, že nahrál méně partů. Důležitý je výsledek. Je dobré si do vzniku nahrávky nepouštět peníze, ale držet si tam jenom lásku k muzice.

Jaká témata písně na nové desce spojují?

Zásadní jsou dvě, čas a holky. Jsme deset let na scéně, mně bylo třicet, a to je prostor pro první životní rekapitulaci. Hned v prvních dvou písních, Easy a Kdyby příliš času zbývalo, to posluchač zaregistruje.

Holky jsou nekonečné téma pro muže od patnácti let asi až do smrti. Předpokládám, že o nich budeme zpívat vždycky. Pro mě jako autora hudby i textů se paradoxně hodí, když nemám vztahy vyjasněné.

Myslím si, že kdybych měl dvě děti a všechno bylo zalité sluncem, kdo ví, jestli by ze mě něco kloudného vypadlo. Stabilita a krása ve vztahu pro mě nejsou dlouhodobě inspirující.

Míváte při skládání písniček inspirovaných vztahy stále stejné pocity?

Zvenku to tak může vypadat, pro posluchače to mohou být stejné příběhy s drobnými nuancemi. Pro mě ale ne. Vzpomínám si, jak jsme se o těchto písních bavili s Davidem Stypkou. Říkal, že téma je dané, my o něm budeme psát vždycky, ale můžeme volit nekonečné množství přístupů.

U některých desek Eda Sheerana mám pocit, že nejsou o ničem jiném než jen o holkách. Vůbec se nad tím ale nepozastavuju, nevadí mi to. Důležité je, že slyším dobré písně. Podle mě by se vůbec nic nestalo, kdybychom další desku měli jenom o holkách, anebo o holkách neměli vůbec. Přitom u nás vždy platilo, že když jsme pro desku vybírali finální skladby, bylo-li jich o holkách moc, nemilosrdně jsme je vyhazovali.

Na deskách jste vždy měli jedenáct skladeb. Teď je jich dvanáct. Proč?

Jedenáctka je mé šťastné číslo. Podařilo se nám z těch pětatřiceti písní dostat na dvanáct, ale další už jsem nedokázal vyškrtnout. A tak jsem to udělal tak, že je na desce jedenáct skladeb plus jedna. Dvanáctou je A ty víš, kterou jsme napsali s geniálním textařem Katem z kapely Prago Union. Nechtěl jsem narušovat svou numerologii.

Jako obvykle máte název desky v japonštině. Co znamená slovo Tomodachi?

Jsou to kamarádi. Po deseti letech existence jsme v naší kapele pořád kámoši. Nepotřebujeme mít každý svou limuzínu a jezdit na koncerty nebo do studia každý sólo. Jsme spolu, protože je nám tak dobře.

Názvy desek vždy zachycují stadium, ve kterém se nacházíme. Konnichiwa bylo na začátku pozdravení ahoj, Arigato pak díky za to, že jsme se za tři roky ocitli tam, kde jsme byli, Maneki Neko je mávající kočička pro štěstí, světlo na konci tunelu po pandemii. A teď po těch deseti letech vnímám, že není samozřejmost, že si stále rozumíme a funguje to. Zaplaťpánbůh za to.