Michal Němec: Můj věk už mě neděsí. Koukám, co bych ještě stihl

Předchází tomu jednoduchý příběh. Původně někdo zjistil, že mi letos bude pětasedmdesát. Řekli jsme si, že se sejdeme u mě doma, popijeme a pokecáme.

Pak někdo řekl, že bychom měli jít do něčeho většího. Další dodal, že by to chtělo koncert, někdo pak doplnil, že když už, tak v nějakém větším sále, no a manažer David Němeček přišel s tím, že má pro nás zamluvený termín v Městské knihovně v Praze.

A potom někdo přišel s nápadem, že by bylo dobré udělat desku. Nejlépe best of. Pak kdosi další řekl, že by to spíš chtělo nové písničky, a jestli bychom je s kytaristou Krajiny Ró Tomášem Frolíkem nesložili.

My si tedy sedli, snažili jsme se nepodlehnout časovému tlaku, který hned nastal proto, že se nápad rodil tak dlouho, a připravili jsme desku.

Vycházel jsem z toho, že jsou na ní dvě kapely a všichni jejich členové se na natáčení podíleli. Některé písně jsou spíš jablkoňovské, jiné více v duchu zvuku Krajiny Ró. Celkově lze ale říct, že se při nahrávání muzikanti náležitě promíchali.

Písničky jsou postavené na Tomášově kytaře. Až když se rodily, přemýšleli jsme, kdo by se na nich mohl při natáčení podílet. Jako hosty alba jsme pozvali zpěvačky Ivu Bittovou a Annu Duchaňovou a pianistu Michala Nejtka.

Všechny písničky jsou nové, kromě titulní 5×15. Ta před patnácti lety vyšla pod názvem Pro Aničku a počítalo se v ní jen 4×15. Až mi bude devadesát, budu zpívat 6×15.

Vzpomněl jsem si, jak jsem se v sedmapadesáti letech vyděsil z toho, že mi brzy bude šedesát. Ten věk jsem považoval za určitou hranici, vstup do stáří.

Jenže v šedesáti se pak nic nestalo, takže jsem v klidu pokračoval dál. Od té doby jsem žádný děs už nezažil. Věk už mě neděsí.

Nebilancuji. Spíš koukám dopředu a myslím na to, co bych tak ještě mohl stihnout.

Téměř ano, vyjma doby kolem svých padesáti let. Bylo to už po revoluci, s Jablkoní jsme hrávali velice často v zahraničí, ale dostavila se mezi námi takzvaná ponorka. Trochu jsme si lezli na nervy.

Kytarista Ingo Bellmann šel dělat byznys, Ivan Podobský si otevřel ateliér v Českém ráji a věnoval se výtvarničení a mě to přestalo bavit. Rozhodl jsem se, že si najdu zaměstnání, ale záhy se ukázalo, že jsem nezaměstnatelný.

Bylo mi padesát a žádný zaměstnavatel se mnou nechtěl nic mít. Jakmile jsem řekl, kolik mi je, všechno padlo. Zkoušel jsem to takhle asi půl roku, ale pak jsem to vzdal. Na normální práci jsem byl prostě starý.

Nezbylo mi tedy nic jiného než být dál muzikant. A myslím, že potom už se nic takového neopakovalo. Do kapely postupně přišli kytarista Martin Carvan, basák Johnny Judl, bubeník Petr Chlouba, zpěvačka Marie Puttnerová a myslím, že se nám dařilo.

Pomohl mi je překlenout můj důchod. Kdybych ho neměl, bylo by to horší. Pro muzikanty to bylo strašné období. Nemohli hrát, tím pádem neměli peníze.

Mnozí z nich mají malé děti, hypotéku a další závazky. Možná si to jiní lidé ani neuvědomují, ale muzikanti mají stejné starosti jako každý jiný.

Střední proud jsem dělal úplně od začátku. Myslel jsem si totiž, že když se mé písničky líbí mně, musí se líbit všem. Byl to však omyl nejen můj, ale i spousty jiných mladých muzikantů.

Před revolucí jsem zkoušel nabízet nějaké své písničky lidem ze středního proudu, ale nikdo je nechtěl. S nikým jsem se neznal, takže když jsem někoho oslovil, spíš zaraženě koukal. Z nich jsme pak z Jablkoní nahráli celou desku, desku písniček, které nikdo nechtěl. Jmenuje se Písničky.

I později jsem pak někdy myslel na to, že by bylo fajn, kdyby se nám podařilo složit nějakou písničku, se kterou prorazíme až za hranice žánru. Ono to ale nešlo. V lepším případě jsme si mysleli, že je to ta písnička, která nám v tom pomůže, ale skutečnost byla jiná. Pokud jsem ale měl zakázku třeba na hudbu k filmu, šlo mi to mnohem lépe.

Už před revolucí jsme snili o tom, že budeme hrát v zahraničí. Proto jsme se moc nepatlali s texty a často jsme využívali pouze citoslovcí.

Když jsem to jednou řekl před nějakými redaktory nahlas, odpovědí mi byl takový diplomatický úsměv.

Jenže ono se to povedlo a my odehráli v zahraničí více než tisíc koncertů. Pro krajánky přitom nebyl ani jeden z nich, všechno to byly akce, na které primárně chodili lidé ze zemí, ve kterých se koncerty odehrály.

Do té doby jsem se v podstatě nemohl dostat na nějakou cestu do zahraničí, protože to za socialismu nešlo. Najednou jsem ale jezdil po celém světě. Už jen to byl obrovský zážitek. Byla to ale i dřina. Když jsme třeba měli třítýdenní turné v Evropě, vrátili jsme se totálně zničení a týden se z té únavy dostávali. Občas se mezi námi začala objevovat i ta ponorka.

Jednou jsme hráli v nějakém squatu v Miláně. Hraní na takových místech byla často opravdu zajímavá kulturní událost, ale ten milánský squat byl odporný. Byli jsme z toho otrávení, bylo tam všechno ošklivé a špinavé, hnusné.

Druhý den jsme naopak hráli v nějaké luxusní vile u Bodamského jezera ve Švýcarsku. Nevím přesně, co to bylo za akci, ale přijížděly tam limuzíny s vlaječkami, ze kterých vystupovali lidé ve večerních róbách. Byl tam úžasný raut, měli jsme krásné ubytování. Prostě jsme se během pár hodin dostali z odporného prostředí do nádherného a nablýskaného ráje.

Ano, nezapomenutelné. Ve dvaceti letech jsem se rozhodoval, jestli se mám věnovat vrcholovému sportu, anebo hudbě. Měl jsem slibně rozjetou kariéru volejbalisty, hrál jsem první ligu. Rozhodl jsem se nakonec pro hudbu.

Když si vzpomenu, že jsem se po svém čtyřicátém roce ke sportu vrátil jako trenér a s juniorkami Tatranu Střešovice získal volejbalový titul České republiky, nenacházím odpověď na otázku, jak jsem to všechno stihl. Zůstat u hudby nicméně byla ta nejlepší volba. A mám teď nejen Jablkoň, ale i Krajinu Ró.