Michael Kocáb: K bigbítu mě dovedla politika, říká čerstvý sedmdesátník

Cítíte se na sedmdesát let?

Vůbec ne. Spíš se cítím na pětatřicet a to si ještě přidávám. Ve skutečnosti mám dojem, že je mi dvaadvacet a na mé psychice se nic nezměnilo. To se asi děje kdekomu, ale u mě se opravdu nic nemění.

Znám pár lidí, kteří jsou mými vrstevníky a já si o nich myslím, že jim těch dvaadvacet let je také. Je to třeba Jirka Stivín, věčně mladý člověk. Byl to i Václav Havel, a máme tu Jiřinu Bohdalovou, která je pro mě reklamou na dalších dvacet let života.

Chuť do něj mě nepřechází. Jde jen o to, aby mi vydržela energie. Zatím je to dobré.

Hlídáte si životosprávu?

Naopak, ta se spíš zhoršuje. Žiju takovým bohémským způsobem. Jím například jenom tehdy, když mám hlad. Nedodržuji snídani, oběd ani večeři. Jakmile se však dostaví hlad, najím se jako zvíře. Myslím, že to není špatné, někdo to dokonce doporučuje.

Spánek šidím, ale nejsem si jistý, jestli je to problém. V historii je mnoho příkladů lidí, kteří spali málo a fungovali výborně. A pokud jde o nějaké kondiční cvičení, nezapomeňte, že je tu Pražský výběr. Neustále koncertujeme a není jiná možnost než to na pódiu odskákat, odběhat, prostě odpohybovat. To mě drží v kondici.

V tomhle je mi zářným příkladem Mick Jagger, který má tak brilantní pohyb, že když ho na pódiu vidíte z dálky, máte pocit, že je mu těch dvaadvacet. Myslím ale, že hodně trénuje. To já nedělám.

S Pražským výběrem jste v roce 2018 hráli před skupinou Rolling Stones na letišti v Letňanech. Měl jste možnost se s Jaggerem setkat?

Ano, protože nás Rolling Stones nebrali jako předkapelu, ale jako své hosty. Řekli nám, že máme pódium plně k dispozici a můžeme si na něm dělat, co chceme.

Když jsem se zeptal, jak dlouho máme hrát, odpověděli, že jak dlouho chceme. A tak jsme vystupovali padesát minut.

Také jsme se s nimi viděli. Já se se členy kapely setkal už několikrát předtím a Mick Jagger si mě pamatoval. Myslím, že hlavně kvůli mému přátelství s Václavem Havlem, který byl i jejich kamarád, a také proto, že jsem jeho kapelu v roce 1990 provázel po Pražském hradě.

Jaké to provázení bylo?

Václav Havel věděl, že mi na tom záleží, a tak mi řekl, možná zpočátku trochu z legrace, jestli bych jim nechtěl ukázat Hrad. Já nadšeně souhlasil, ale neuvědomil jsem si, co jsem si tím přivodil. Teprve po chvíli mi došlo, že mám provázet slavnou kapelu místem, o kterém toho moc nevím.

A tak jsem následujících čtrnáct dní studoval historii každé místnosti. Říkal jsem si, že když se mě Jagger zeptá, z jakého století je nějaký kus nábytku, budu mu muset uspokojivě odpovědět. Všechno jsem se nabifloval.

A jak to dopadlo?

Žádná taková otázka nepřišla. Až mě to mrzelo, protože jsem znal opravdu každý letopočet. Výhodou ale bylo, že jsem si mohl naprosto neformálně povídat s Mickem Jaggerem. Byl naprosto kamarádský typ.

S Keithem Richardsem se mi do kontaktu dostat nepovedlo, on tak vstřícný nebyl, ale s Mickem jsme toho hodně probrali.

Vaše album Povídali, že mu hráli vyšlo v roce 1988. Vznikalo tedy v době, kdy jste měl zákaz vystupovat s kapelou Pražský výběr. Jak to, že jste mohl natočit sólovku?

Pražský výběr byl zakázaný v lednu 1983. Ten zákaz tu bez pardonu platil, ale v Sovětském svazu nastoupil k moci Michail Gorbačov. V roce 1985 položil základy své perestrojky, série politických a ekonomických reforem, které jednoznačně obsahovaly uvolnění atmosféry zejména v oblasti kultury, ale i lidských práv.

Naši politici si z ní měli na příkaz z Moskvy něco osvojit, ale oni se jí strašně báli, doslova ji nenáviděli. Začali tedy alespoň uvolňovat věci v oblasti kultury.

Pražský výběr se později dostal s určitými omezeními zpátky a já v té době začal nahrávat desku, kterou jsem si skládal během zákazu činnosti. Všechny písničky na album Povídali, že mu hráli vznikly v pokoji u mé babičky v Újezdě nad Lesy, kde jsem přespával.

Objevila se dobrá duše, Petr Malásek starší, který pracoval ve vydavatelství Panton. Držel nade mnou ochrannou ruku, zajistil, abych mohl pracovat na albech s Martou Elefteriadu a Evou Olmerovou, a zároveň mi dal možnost natočit vlastní desku. Nahrával jsem ji v roce 1987.

Jak jste tenkrát o hudbě přemýšlel?

Vystudoval jsem klasickou skladbu na konzervatoři, hru na varhany a má celoživotní vášeň byla a dodnes je vážná hudba. Pokud jsem někdy cítil nějaké umělecké dluhy, pak jenom vůči ní. Mnohokrát jsem si vyčítal, že se jí nevěnuji daleko více. Hudební skladatel Ilja Hurník mi vždycky říkal: Michaeli, uvědom si, že populární hudba je něco méně…

Vlastně jsem to tak cítil také. Nakonec jsem nějakou vážnou hudbu složil, ale nebylo jí tolik, kolik by si Ilja Hurník představoval. Ten by mě od jazzu, rocku a dalších klukovských vylomenin, jak tomu říkal, nejraději úplně odřízl.

V roce 1978 vyšlo debutové album Pražského výběru nazvané Žízeň. Je to v podstatě do jazzu převedená vážná hudba. S takovou vizí jsem vyrazil do hudebního světa.

Jak to, že vás pak tolik ovlivnil rock?

V raném Pražském výběru jsme hráli instrumentálky a jazz rock. S Ondrou Soukupem jsme ale chtěli provokovat, a tak jsme v pauzách mezi písničkami četli úryvky z dětské encyklopedie edice Oko ty nejtrapnější věci, které byly v této režimem posvěcené knize napsané. To nám ovšem nestačilo.

Ondra potom dělal odvážnější provokaci, třeba když spustil z pusy slinu až na zem. Dodnes nevím, jak to prováděl. Já si zase vzal takovou divnou čepici, ale pořád nám to nestačilo.

V tomto ohledu nás uspokojil teprve rock, u něhož jsme cítili, že v textech ta provokace má být. Když se tedy podíváte na všechny texty Pražského výběru i z mé sólové desky, zjistíte, že jsou to vesměs takové štípance režimu. Dá se tedy říct, že mé politické zaměření způsobilo, že jsem se dal na bigbít.

Zdá se, že s kapelou Pražský výběr stále dost koncertujete. Vydáte ještě nějaké album?

Upřímně řečeno jsem si myslel, že zájem o Pražský výběr začne upadat a já se budu moci věnovat vážné hudbě. To se ale neděje, protože hrajeme opravdu hodně. Je to nekonečný příběh. Problém je, že hrajeme pořád stejné písničky. Dokonce jsme líní naučit se ty, které na koncertech nehrajeme.

Lidé nicméně chtějí slyšet naše největší šlágry a naše nová tvorba je moc nezajímá. Na tu se ptáte jen vy novináři. A já odpovídám, že nové skladby máme. Chybí nám sice vůle je dokončit, ale věřím, že k tomu jednou dojde.