Martin E. Kyšperský z kapely Květy: Děda mi říkal, abych nic neošidil

V našem případě to jsou pocity vzrušení a zábavy. Nejspíš je prožívají všichni, nám se však násobí tím, že se snažíme nenahrát nikdy nic dvakrát, nikdy nic stejně. Jakmile máme dojem, že už jsme něco podobného točili, jdeme od toho, anebo to zkusíme úplně jinak.

Jsme kapela, kterou nikdy nikdo nic neučil. Všechno jsme se učili za pochodu a díky tomu stále objevujeme věci, které jsou pro nás nové. Projevuje se to třeba jenom v detailech.

Na nové desce mám například nejméně vrstev nástrojů. Tam, kam bych ještě před pár lety cpal vyhrávku nebo sólo, je teď klid. George Martin, producent desek skupiny Beatles, často Lennonovi a spol. říkal, aby z nahraných písniček vyhodili všechno, co se vyhodit dá a nezničí to formu písně. Takový přístup se nám dnes líbí.

Spoustu let jsme hráli v triu Ondra Kyas, Aleš Pilgr a já. Potom přišel bubeník Jakub Kočička a Aleš, jenž do té doby bubnoval, šel k baskytaře. Před nahráváním nové desky Jakub odešel. Aleš se vrátil k bicím a my hledali baskytaristu.

Narazili jsme na Jirku Habartu z kapely Ghost of You. Věděli jsme, že je fantastický muzikant, ale netušili jsme, jak skvělý je na produkci a mix. Naši novou desku nakonec produkoval on, což mělo velký vliv na její zvuk. Jirka má v hudbě ohromný přehled. Myslím, že jsme se díky němu přiblížili přítomnosti.

Myslím, že ano. Neznamená to však pro nás hrát něco disonantně, nýbrž hledat nové způsoby, jak napsat písničku s výraznou melodií a v jiných zvukových variantách, než jsme to dělali předtím. A nebojíme se zpívat o obyčejných věcech, jako jsou třeba kancelářský život, nicnedělání nebo pozorování ondatry.

Dávalo by to smysl, ale v praxi mám s každou nově vznikající písní pocit, že děláme všechno od začátku. To, co jsme vytvořili dříve, nám nijak nepomůže, protože nechceme klonovat to, co jsme už udělali.

Devět desek nabízí dost písniček na to, abychom několik let klidně koncertovali, stavěli program z toho, co jsme už vydali, a žili si v klidu. Fanoušci by se ostatně nejspíš nezlobili, protože když hrajeme staré skladby, vítají to.

Jenže nás baví tvořit nové, naplňuje nás dobrodružství tvorby a vzrušení z toho, jak do sebe všechno zapadá, až je to kompletní. A když potom někdo přijde a řekne, že se mu písnička nebo celá deska líbí, je to obrovské zadostiučinění, radost a motivace pokračovat.

Budu mluvit za sebe a říkám, že jsem. Spousta lidí přemýšlí o tom, proč jsou na světě a jestli jsou na správné životní cestě. Mně je čtyřicet čtyři let a nic takového se mi neděje, protože jsem strávil většinu života přesně tam, kde jsem si v pubertě přál být.

Navíc mi kapela Květy přinesla možnost pracovat na spoustě jiných věcí s lidmi, které obdivuju.

Pořád se něco dozvídám. Moc rádi jsme si povídali s nedávno zesnulým písničkářem Oldřichem Janotou. Mimo jiné jsme rozebírali, jak psát texty, aby nás to pořád bavilo. Říkal jsem mu, že mi trochu vadí, že je v jeho textech neustále přírodní lyrika. Upozornil jsem ho na to, že pořád kouká do mobilu, zdá se být moderní člověk, ale stále dokola píše a zpívá o přírodě.

Odpověděl mi, že symboly, které mi v jeho textech přijdou jako opakující se, jsou pro něj důležité. Dodal, že nechce psát texty jako básník a nikdy nebude používat slova, která nejsou součástí jeho běžné mluvy.

Došlo mi, že mi to říká někdo, kdo pro mě byl jeden z největších básníků na naší hudební scéně. Spojení s realitou a to, že autor textů musí stát takříkajíc na zemi, si nicméně od té doby neustále uvědomuji. Nesu to v sobě jako Oldřichův odkaz.

Můj děda byl stolař a po sedmdesátce se rozhodl, že postaví barák. Udělal to, postavil velice kvalitní dům. Celý život mi říkal, abych nic neošidil.

Vždycky když jsem něco tak docela nedotáhl, se na mě zamračil a pravil: Udělej to pořádně, protože to tady po tobě zůstane.

I tohle v sobě mám. A myslím, že to platí pro celé Květy.