Marie Rottrová představí Vánoční mši svého otce: Koncert je pro mě polití živou vodou

Již dvakrát, v roce 2016 a loni, jste zpívala na vlastních koncertech v pražské O2 areně, největší tuzemské hale. Jaký je to pocit?

Krásný. I když je to obrovský, a tím pádem trochu odosobněný prostor, vidím a vnímám před sebou masu lidí, kteří přišli na můj koncert a souzní se mnou. Mám taková vystoupení raději než třeba koncerty v klubech. Ty mě trochu znervózňují, protože vidím lidem přímo do očí a občas mezi nimi objevím i ty, na nichž je patrné, že jít na koncert je donutila manželka.

Moji přátelé mi sice říkají, abych se dívala nad ně, ale to mi nejde. Ať už zpívám v divadle, kde vystupuji moc ráda, v O2 areně, klubu, nebo na festivalu, vždycky si lidi pod pódiem prohlížím. Ráda se jim dívám do očí a udržuju tak s nimi kontakt.

Můj loňský koncert v O2 areně byl tedy sice krásný, ale na můj vkus trochu dramatický. Na začátku prosince jsem totiž dostala covid. Průběh byl lehký, ale táhlo se to. Pořád mě bolelo v krku, měla jsem kašel i rýmu.

Dlouho jsem ho doléčovala a blížícího vystoupení jsem se kvůli tomu bála. Ještě na Štědrý den mi nebylo dobře, přitom koncert byl 28. prosince. Měla jsem velké obavy a cítila se být pod tlakem. Obávala jsem se, aby se něco nepřihodilo, ale naštěstí to dopadlo dobře.

Trpíváte před koncerty trémou?

Obvykle ne. Jen když třeba vím, že v publiku jsou moji blízcí kamarádi, cítím ještě větší odpovědnost. Všechny obavy ze mě ale pokaždé spadnou s prvním potleskem při příchodu na pódium. V tu chvíli vím, že se ničeho nemusím bát, že vstupuji do přátelského prostředí.

Přitom jste ještě nic nezazpívala…

Přesně tak. Kolikrát se lidí zeptám, proč mi tleskají, když jsem ještě nic nepředvedla. Oni se začnou smát a kontakt je navázaný.

Máte před koncertem nějaký rituál?

Žádný výjimečný. Jen půl hodiny před začátkem vystoupení potřebuju být v šatně úplně sama a soustředit se. Na tom trvám.

V prosinci se představíte na dvou koncertech s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Spojilo vás, že vy i ona pocházíte z Ostravy?

Nejprve jsme vymysleli koncert v Ostravar areně a teprve potom se začaly nabalovat další věci. Dohodli jsme se, že představíme Vánoční mši, kterou napsal můj tatínek, ostravský varhaník.

Já jsem původem ostravská zpěvačka, spojila jsem se s ostravskou filharmonií a mířily jsme do ostravské haly. V tu chvíli se uzavřel kruh. Teprve později jsme se s filharmoniky dohodli, že ten samý koncert odehrajeme před Vánocemi i v pražské O2 areně.

Vy už jste Vánoční mši svého tatínka nahrála, že?

Ano, v roce 1997. Vladimír Kořínek, jenž ji pro ten záznam aranžoval, mi tenkrát řekl, že by bylo hezké, kdyby v ní zpívaly děti. Natočili jsme ji tedy s dětským sborem.

V té době ještě žila má maminka a já se moc těšila na koncertní provedení v Praze na Žofíně, kam jsem ji pozvala. Vzpomínám si, jak seděla v první řadě a tekly jí slzy. Byla pěvkyně, skvělá sopranistka, a tu mši mnohokrát zpívala.

Já ji samozřejmě znala odmalička, protože jsme ji hráli a zpívali doma. Také jsme chodili na její provedení v ostravských kostelech, kde se střídala s Rybovou Českou mší vánoční. Předtím ji tatínek se svým sborem někdy zkoušel přímo v našem velkém bytě. Měli jsme klavír i harmonium, od nichž sbor řídil.

Kolik vám bylo, když jste tu mši zpívala poprvé?

Mohlo to být někdy v pubertě. V patnácti šestnácti letech.

Váš tatínek ji napsal, když vám byl rok. Vyprávěl vám, co ho k tomu vedlo?

Nikdy. Tatínek moc nevyprávěl, moc se nesvěřoval. Pocházel z osmi dětí a byl vychovaný tak, že se o věcech nemluví, spíše se dělají.

Zpívala jste i v jiných tatínkových dílech?

V jiných už ne, to bylo na mamince. Na gymnáziu jsem začala zpívat se svou první kapelou a v ní jsme hráli populární hudbu. Tatínek ze mě chtěl mít pianistku, trochu mě u klavíru cepoval, ale v hudbě jsem nakonec upřela svůj zájem jinam.

Zahrajete si ještě někdy na klavír?

V době svého prvního koncertu v O2 areně jsem měla zlomené zápěstí. Na fotkách je vidět, že mám ortézu v tělové barvě. Od té doby je pro mě hraní dost bolestivé. Hraju tedy málokdy, a když, tak spíše doprovody, nic technicky náročného.

Dlouhou dobu jste nepřišla s novým albem. Dojde k tomu někdy?

Je jedna písnička, kterou bych ráda vydala. Musí se ještě trochu předělat, ale pokud se podaří, bude zajímavá. Celkově mám od různých autorů několik skladeb, daly by už na půlku alba. Jenže já teď nejsem příznivcem toho vydávat nové album.

Když si někdy pustím své starší desky, slyším na nich spoustu skladeb, které běžný posluchač nezná. Stačilo by po některé sáhnout, zazpívat ji na koncertě a pro lidi by to vlastně byla nová písnička. Proto si myslím, že nemá velký smysl vydávat další, které by většinou čekal stejný osud, jako ty zapomenuté.

Měla jste někdy ambice písničky skládat?

Nikdy to nebyl můj program. Když už k nějaké takové věci došlo, byl to výsledek toho, že jsem zachytila inspiraci, která mě momentálně napadla. Třeba cestou autem z Ostravy do Prahy. Zastavila jsem na odpočívadle, nápady si zapsala, a když jsem dojela do Prahy, text byl hotový.

Složila jsem několik melodií a napsala několik textů. První byl soulový valčík, který se jmenuje Labutě. Vymyslela jsem ho ve Švýcarsku, kde jsme měli s mou tehdejší kapelou angažmá. Bydleli jsme ve dvou velkých bytech a já dostala pokoj, ve kterém byl klavír. Přes den, kdy jsme neměli co dělat, jsem hrála a přitom vymyslela tu písničku.

Pár melodií jsem i otextovala. Napsala jsem například text k Měli jsme se potkat dřív, celkem jich bylo asi patnáct. Nikdy jsem ale nenapsala skladbu celou, buď jen text, nebo melodii.

V roce 2011 jste ze scény odešla, ale po dvou letech jste se vrátila s odůvodněním, že se vám po hudbě stýskalo. Neměla jste od té doby pocit, že byste zase chtěla odejít?

Ne, pak už nikdy. Naopak si občas říkám, že bychom někdy mohli mít o koncert víc. Kvůli tomu, abych nebyla přetížená a těšila se na každé vystoupení, toho teď máme méně. Vystupuji zhruba jednou týdně a ve volném čase se věnuju rodině, zahradě nebo přátelům. Jsem spokojená.

Když jsem se v roce 2011 rozhodla, že skončím, zpívala jsem se třemi kapelami a koncertů bylo opravdu hodně. Přerostlo mi to přes hlavu, byla jsem vyčerpaná a do toho se blížily mé sedmdesátiny. V této situaci jsem si řekla, že nastal čas, abych skončila. Tvrdila jsem, že mi to nebude chybět.

Vzpomínám si, jak se mě Hanka Zagorová zeptala, jestli si to skutečně myslím. Já odpověděla, že věřím, že ne, a ona mi řekla, že mi to chybět bude a že si na ni jednou vzpomenu.

Kdy k tomu došlo?

Dva roky to byla pohoda. Našla jsem si jiné aktivity, dost jsem odpočívala a jezdila do zahraničí. Pak ale přišel další podzim, dlouhé večery a já si říkala, že bych nejraději sedla do auta a jela někam zpívat. Když mě pak Hanka Zagorová pozvala jako hosta na svůj vánoční koncert do Lucerny, ihned jsem souhlasila.

Zazpívala jsem dvě písničky a publikum reagovalo naprosto neuvěřitelně. Přijalo mě krásně, byla jsem nadšená, načež jsem ráda přijala i pozvání na koncert k sedmdesátinám Jaroslava Wykrenta v Přerově. Byl to v podstatě můj dvorní autor, navíc bezvadný kluk a kamarád.

Zazpívala jsem asi pět písniček, publikum bylo opět nadšené a já z toho byla tak okouzlená, že jsem si uvědomila, že když nebudu zpívat, asi se zblázním.

Připouštíte, že pro zpěváka je pobyt před diváky na pódiu bezmála životně důležitý?

Je to polití živou vodou. Nedávno jsme hráli v Chotěboři. Ten den jsem byla od rána dost otrávená, necítila jsem se dobře, dokonce jsem našemu kapelníkovi přiznala, že nemám dobrou náladu. Jenže během první písničky se to totálně změnilo. Byla jsem zase šťastná a koncert si totálně užila. Máte pravdu, pro zpěváka je pobyt na pódiu moc důležitý.