Marek Ztracený: Nebýval jsem hodný kluk

Už v šesti sedmi letech. Doslova mě fascinovala a v té době jsem začal snít a malovat si všechny ty vzdušné zámky. Každé mé kroky ze školy vedly k pianu nebo k videokazetám mých oblíbených kapel. Myslím, že mohlo působit až legračně, jak jsem jako kluk všude povídal, že budu jednou slavný zpěvák. Nechápal jsem, proč mi to nikdo nevěří.

Když o tom přemýšlím, kdybych potkal tenkrát sám sebe, asi bych si také moc nevěřil. Rád na to vzpomínám, kdybych ale věděl, co všechno se stane, možná bych se i trochu bál.

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Hrál jsem chvíli klasiku na piano, o hodinu později jazz a k večeru si hrál k puštěným písničkám z rádia. Každopádně mé srdce buší spíš rockově. Mé první demosnímky byly hudebně dost razantní.

Později když jsem si sedl k pianu a začal skládat, ze mě ale šly popové písně. Řekl jsem si, že tuhle svou přirozenost nebudu ovlivňovat. Koncertní pojetí mých skladeb je ale spíš rockové. Nebaví mě škatulkování. Podle mě se hudba má dělit pouze na líbí se mi a nelíbí se mi.

Vůbec ne. To bylo zakázané slovo, nikdo z vyučujících ho nepreferoval. Kdo dělal popové písně, byl tak trochu vyvrhel.

Ano, a bavilo mě to. Ale měl jsem výhodu, že mi šlo i to ostatní. Když se psaly nebo aranžovaly symfonie nebo třeba skladby pro big bandy, byl jsem v tom dobrý a bavilo mě to.

Cítil jsem nicméně, že nejsem schopen realizovat se v hudbě, ve které se hraje víc akordů, než je lidí v sále, diváci při poslechu sedí, dívají se mi na ruce a zkoumají, jakou mám techniku.

Chtěl jsem, aby při poslechu mých písní zpívali, skákali a bavili se. V té době jsem už věděl, že chci hudbou bavit lidi, přinášet jim emoce a pomoci jim aspoň na chvíli zapomenout na jejich starosti.

Vůbec ne. Prostě si sednu k pianu a skládám. Nemám limity. Jde mi o to najít správnou emoci, napsat melodickou písničku a k tomu dobrý text. Neříkám si, že bych měl ukázat, že umím také dost složité a moderní věci, když na to přijde.

Prostě skládám tak, jak to cítím. Na nic si nehraju. Největší odměnou pro mě je, když lidé hrají mé písně u táboráků nebo je hrají kapely na zábavách.

Když ale skládám něco, v čem jde o víc než zábavu, umím přepnout k větší složitosti. A velmi mě to baví.

Nikdy bych to neměnil, ale je pravda, že se později ukázalo, že to zdravé nebylo. Nebyla to ničí chyba. Přišel jsem ze Železné Rudy, malého horského města, a netušil, co to obnáší, když se sny promění v realitu. Nikdo mi tenkrát neřekl, jak se to dělá, a kdyby to zkusil, možná bych ani neposlouchal. Všechno jsem se musel naučit sám.

Naši generaci nikdo neučil, jak pracovat s penězi, neměl jsem žádnou strategii a všem jsem svým způsobem tak trochu lhal.

Jako kluk jsem vyprávěl, že mám všude kontakty, nic není problém a potřebuji jen první šanci. Ve skutečnosti to tak nebylo, takže když to s písničkou Ztrácíš vyšlo, byl to trochu zázrak a já zjistil, že jsem sám sebe hodil do vody a zapomněl jsem, že neumím plavat.

Byl jsem trochu slon v porcelánu a naložil si na sebe víc, než jsem byl schopný zvládnout. Nelituju toho, byla to svým způsobem asi ta nejlepší škola. Navíc mám tu vlastnost, že mě každé odmítnutí a každý nezdar motivují.

Právě že nic. Přestalo se mi dařit, začal jsem hodně pít a procházel obdobím sebedestrukce. Nikdy jsem totiž nebyl ten hodný kluk, nebyl jsem romantik z písničky Ztrácíš. Vždycky jsem byl trochu problémový, měl jsem dvojky i trojky z chování, dělal jsem maléry, zajímaly mě víc holky než cokoli jiného a na spoustu věcí jsem kašlal.

To se se mnou táhlo, a tak cesta, na kterou jsem se vydal po druhém albu, pro mě vlastně byla přirozená. Byl jsem to já.

Ne. Po narození mého syna Marka jsem si pár věcí uvědomil. Především to, co dělat nesmím, protože už nejsem odpovědný jen za sebe. Nejde jen o syna a mou ženu. Jsem odpovědný i za svou kapelu, za manažerku a za všechny lidi, kteří se mnou spolupracují, a hlavně za fanoušky.

Miluju je, protože ze mě udělali lepšího člověka i muzikanta. Vztah, který spolu máme, není vymyšlený, není to marketing. Já s nimi žiju a mám v plánu se jim na koncertech rozdat.

Tenkrát se to tak nějak sešlo. Už na začátku roku jsem věděl, že jsme na dobré cestě. Já a má kapela jsme měli dobré písně a spoustu energie, jen jsme je nemohli nikomu předvést, protože o naše koncerty nebyl velký zájem. Měli jsme poloprázdný kalendář.

Jenomže pak se stalo to neštěstí Michalovi a mně zazvonil telefon. Volal Richard. Myslím, že předtím obvolal všechny jiné kapely a zpěváky, ale nikdo místo Michala Hrůzy hrát nemohl, protože sezona byla rozjetá a všichni měli koncerty dohodnuté.

Nabídl mi, abychom na Kryštof Kempech zahráli my, a já řekl, že to nějak zkusím udělat. Dělal jsem trochu cavyky. Nakonec jsme se domluvili na jedno vystoupení v Hukvaldech.

Tam jsme byli skvělí. Pamatuju si, jak jsem tam na konci našeho koncertu zpíval písničku Ztrácíš, při které jsem vylezl na piano a skočil z něho dolů. Od té doby to dělám dodnes.

Reakce lidí byla ohromná a já jsem v tu chvíli cítil, že se něco změnilo. Richard Krajčo stál na kraji pódia a viděl jsem, jak uznale pokýval hlavou.

Potom za mnou přišel a řekl mi, jestli můžeme hrát i na dalších Kryštof Kempech. Zase jsem dělal cavyky, ale samozřejmě jsem kývl. Jsem za to vděčný.

Neztrácím, protože už jsem stoprocentní Marek Ztracený. Když se nám měl narodit syn, uvědomil jsem si, že má partnerka je Marcela Skřivánková, já jsem napůl Slodičák a napůl Ztracený a celé je to zmatek.

Rozhodl jsem se, že to sjednotím, a udělal jsem první krok k tomu, abychom byli všichni Ztracení. Změnil jsem si úředně jméno, stal jsem se Markem Ztraceným. Můj syn je také Marek Ztracený a po svatbě je už i má žena Ztracená.

Musím přiznat, že když mi loni na konci roku zemřel tatínek, napadlo mě, že se z úcty k němu vrátím ke jménu Slodičák. Pak jsem si ale uvědomil, že by to nechtěl, a tak jsem to neudělal.

To můžu podepsat. Ničím si nejsem jistější než tím, že jsem nejméně pravděpodobná popová hvězda. Ale o to je ten příběh hezčí.

Mám-li odpovědět na otázku, myslím si, že jsou za tím naše koncerty. Kromě jediného si nevybavuju žádný, který bychom s kapelou neodehráli na sto procent nebo by byl špatný.

Dávám do toho opravdu všechno. Jsem schopný za dobře odehraný koncert na pódiu položit život. To je podle mě důvod, proč se na ně lidé vrací. Myslím si, že každý, kdo mě chce hodnotit, by měl nejdříve přijít na náš koncert.

Nevzpomenu si už, kde se konal, ale bylo to někdy v roce 2012, v období, kdy se mi nedařilo. Noc předtím jsem propařil a propil. Ráno jsem se probudil a neviděl jsem na jedno oko. Hrozné bylo, že tu v té době byla kauza metanol, kdy po jeho požití spousta lidí oslepla.

Přijel jsem odpoledne na koncert, nesloužil mi hlas, byl jsem unavený, prostě to bylo strašné. Doktor mi píchl nějaké injekce, abych vůbec mohl zpívat, ale já se za sebe stejně na pódiu styděl. Lidé, kterých bylo asi sto, to sice jakž takž zvládli, ale pořadatel po nás chtěl vrátit část honoráře a já se mohl propadnout hanbou.

Ten koncert byl jeden z momentů, který stvořil Marka Ztraceného tak, jak ho znáte teď. Pravidla, přísná, které jsem sám sobě ten den nastavil, jsem už nikdy neporušil. Na tom koncertě jsem nechal své staré já a dnes, když je mi čtyřicet a bilancuju, si říkám, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělal.