Luděk Fiala, zpěvák a kytarista skupiny Decline: Od Petra Muka vím, že hudba skutečně léčí

Předešlý nosič, EP Reborn, vyšel před osmi lety. Potom jste ale trochu zmizeli z dohledu. Existovali jste?

Ano, dokonce jsme odehráli několik koncertů a po celou dobu jsme chystali nové album. Tak dlouho to trvalo proto, že jsme měli jasnou představu a k té jsme směřovali. Nedělali jsme kompromisy.

Když jste v devadesátých letech začínali, inspirovali vás britští The Cure. Ostatně váš první název byl Deep Decline The Cure revival. Jak to, že zatímco nová kapela chce být úspěšná a původní, vy jste se spokojili s přehráváním cizích písní?

Tenkrát jsem ve skupině nebyl, jen jsem kolem ní běhal jako kameraman, technik, pomocník, svačinář a podobně. Vzpomínám si ale, že kluci se nejdříve chtěli na něčem sehrát a The Cure znali všichni. Ambice dělat vlastní muziku tam byla vždycky, jenže kluci se na písničkách The Cure sehráli tak dobře, že to mělo obrovskou klubovou odezvu.

Já jsem se stal členem později, nejdřív jako klávesák, pak jako druhý kytarista, a nakonec i jako zpěvák a frontman. Byl jsem u přechodu od revivalu k vlastní tvorbě pod hlavičkou Decline. Ta etapa skončila po roce 2000 po dvou českých albech, načež jsme se ještě párkrát sešli jen tak pro zábavu k revivalovému programu.

Šlo to s českými alby hladce?

To ne. Naše první česky zpívané desky Podzim a Den se otočí provázela nezkušenost. Z dnešního pohledu vnímám, že jsou na obou hezké písně, ale rodily se v období hledání.

Dnes je nálada v kapele jiná. Potřeba zachytit aktuální trend a nahrát komerčně úspěšnou nahrávku není zdaleka tak velká. Děláme hudbu, které věříme.

Na scénu jste se vrátili v roce 2016. S jakou ambicí?

V mezičase jsme všichni nabrali zkušenosti i s jinou muzikou. Já hrál v kapele Petra Muka, kterému jsem produkoval jeho poslední album V bludišti dnů. Natočil jsem i album nazvané Slzy s Bárou Basikovou a jako producent jedu také v hodně současné muzice s projektem MikAel.

Když jsme se s Decline rozhodli vrátit, měl jsem už v sobě zpracovaných více hudebních vlivů. Naší ambicí bylo dělat muziku jinak, než by se od nás jako od bývalého revivalu očekávalo.

Je žánrově pestřejší, možná trochu extrémnější, hrajeme si s ostrými kytarami i s elektronickými zvuky, přesto deska zůstává v zásadě písničková. Máme teď nazkoušený program, který je postavený dominantně na novém materiálu, a je to naživo mnohem větší nářez než kdy dřív.

Co vám osobně hraní ve skupině Petra Muka dalo?

Od Petra Muka vím, že hudba skutečně léčí, a to jak po stránce pasivního poslechu, tak hlavně aktivní tvorby. Naučil jsem se také obrovské pracovní disciplíně, v níž platilo, že co se neudělá, to není.

Petr bojoval s věcmi, které si psychicky zdraví lidé nedokážou vůbec představit, přesto nerezignoval a pracoval dál. Dokázal problémy překonat a šířit kolem sebe dobrou náladu. V tom byl úžasný. (Petr Muk trpěl bipolární poruchou - pozn. aut.)

Texty pro Decline dnes píšete v angličtině. Co vás k tomu přivedlo?

Třeba to, že mně osobně české texty moc psát nejdou. Také bychom rádi oslovili i jiné publikum než české. Máme pocit, že doma jsme pořád zatíženi svou revivalovou minulostí, zatímco za hranicemi o ní posluchači nevědí a neřeší ji. Toho bychom rádi využili. A nad tím vším je naše přesvědčení, že hudbě tak, jak ji děláme dnes, více sluší angličtina.

Co písně na desce Circle of Dust spojuje?

Do značné míry se věnují hledání sebe sama, pochopení a smíření se s vlastní nedokonalostí. Řada z nich se zabývá duševními poruchami.

Nothing In Between je o hraniční poruše, So Violent popisuje pasivní agresivitu mezi partnery, The Concept of True Self je o tom, že nějaké lepší já, než to, které máme, není. Sleepless zase pojednává o neschopnosti a nemožnosti dát do pořádku věci, které člověk natropil.

Nejsou to z velké většiny písničky o lásce a nejsou ani optimistické. Zabýváme se hlubšími tématy lidského prožívání, vnímání a nahlížení na svět.

Ten koncept jste vymysleli a naplnili?

Naopak. Přišel sám, přinesl ho život.