Ligetiho syn bude ve Státní opeře improvizovat

Jaké to je být synem velmi známého skladatele a sám skládat? Necítíte někdy tlak?

To je otázka, kterou jsem si měl položit, když jsem začínal, ale já jsem se sám sebe neptal a začal jsem a prostě jsem do toho spadl. Myslím, že si lidé dokážou představit tlak, když se s někým srovnávají, ale já jsem někdo jiný než můj otec a nikdy jsem si tento tlak moc neuvědomoval, snažil jsem se dělat své věci. Jedno jsem ale zaznamenal, lidé se mě vždycky ptají na mého otce. I teď.

Protože budete hrát ve Státní opeře hned poté, co skončí premiéra opery vašeho otce.

Kdybych to na začátku zaregistroval, tak bych takový koncert odmítl, protože já chci jít vlastní cestou, a ne být stále spojován s otcem. V určitý okamžik jsem si však začal uvědomovat, že mám moc rád otcovu hudbu.

Otcova hudba není mým úspěchem, ale byla by lež, kdybych tvrdil, že mne můj otec neovlivnil. Ovlivnil mne, ale ne tím, že bych u něj studoval, to jsem nikdy neudělal. Ovlivnil mne určitými svými hodnotami – originalitou a svobodou, které jsou velmi důležité. Proto se vždy snažím dělat něco originálního. Nejsem v tom tak úspěšný, ale myslím, že jsem vytvořil něco, u čeho je nepochybné, že jsem to udělal jako první, že jsem otevřel některé nové hudební cesty, které nikdo přede mnou nevytvořil.

Našel jsem nějaké nové možnosti a pokračuji v tom, protože nechci jít cestou, která je už připravená. Nikdy jsem nezkoušel napodobovat svého otce, to by bylo nemožné – taky jsem z jiné generace, která má jiné obavy. Ale sdílel jsem se svým otcem mnoho zájmů, ale byly také věci, které jsme nesdíleli. Necítím jiný tlak než být tak dobrý, jak jen mohu být. Můj otec také chtěl být nejlepší, jak jen mohl.

V pozdním věku se možná stal až příliš sebekritickým. Já se snažím být sebekritický racionálně. Hodně pracují s improvizací. Skladba, kterou tady uvedeme, obsahuje hodně improvizací a improvizace představuje vždy určité riziko, protože nevíte přesně, co se stane - někdy to jde lépe a někdy to jde hůře.

Ale jak definovat to lépe? A jakého úspěchu chceme dosáhnout s improvizací? To jsou pro mě tak zajímavé otázky, že toto riziko má cenu.

Skladba je improvizovaná. Jak se na ni připravujete?

Trávíme tady dva krátké dny, abychom se navzájem poznali a vyměňovali si nápady. Já mám určité nápady, které jsem si přinesl. Jsem, řekněme, autorem této skladby, ale je to kompozice určená pro improvizaci, takže je to vždy společné dílo. Myslím, že jsem tam vnesl určité konceptuální nápady a chtěl jsem vidět, jak by moji kolegové na ně mohli reagovat.

Na základě toho jsme společně probrali, co se nám líbí a co se nám nelíbí. Rozhodli jsme se, o co chceme v improvizaci usilovat. Já napíšu velmi schematickou partituru, ne s notami, jen se směry, abychom si zapamatovali oblasti, které jsme nyní navštívili, které nás zajímají a jimiž se míníme zabývat. Pokusíme se vytvořit skladbu, já nevytvořil celkovou formu. Každý přispěje jako improvizátor svým slovníkem. Máme velmi odlišné hráče.

Kdo to je?

Jedním je klavírista Robert Huber, kterého znám více než 25 let. Vždycky jsem ho měl rád, jako hudebníka ho shledávám velmi zajímavou, individualistickou a velmi osobitou postavou. Sopranistku Bellu Adamovou jsem dřív neznal.

Když mi tu dirigent a dramaturg Jiří Rožeň a Maxim Belčikov nabídli vystoupení, uvažoval jsem, kdo by do konceptu zapadal. Jiřího Rožně znám z Ostravských dní nové hudby, které organizuje Jiří Kotík.