Článek
Vaše nová opera Zaprodanec je z letištního prostředí. Proč jste si vybral právě je, jak sám vnímáte povolání pilota nebo letušky?
Letištní prostředí je metaforou dnešního světa, který akcentuje rychlost, organizaci a technologie. Zaujala mě výrazná estetika a v podstatě celá kultura s tímto prostředím spojená - uniformy, které mají v různých zemích národní prvky, neustále se usmívající personál i snové vznášení se v oblacích. Opera má dvě roviny. Jednak reflektuje komplikovaný systém, ve kterém žijeme, a obecně systém nebo systémy jako takové tematizuje. Další rovina „vzdává hold“ učitelům a učitelkám, mistrům i mistryním s malým i velkým M. Tematizuje samotné předávání učení a moudrosti z učitele na žáka, která emanuje v této linii z jednoho nejvyššího principu, mohli bychom říci od nejvyššího Mistra. To, že technologie k létání máme k dispozici relativně velmi krátce, je z evolučního hlediska také fascinující. V touze vzlétnout pak někdo může objevit snad také i motiv Ikara.
Nakolik jde o kritiku korporátu?
Hlavní hrdina, Pilot a Učitel lidstva John (angl. John the Pilot), zasvětil svůj život snaze o zjednodušení systému. „Simplification, not complication,“ zpívá v angličtině. Pracuje pro samořídicí korporátní systém AMOS, který ho pověřil zdokonalením své Pan-aplikace. Hledá jednu metodu, jeden simplifikační prvek jako cestu ze složitého světa. Pan-aplikace má optimalizovat a dokonale harmonizovat život ve společnosti, firmě i domácnosti. Cílem je, aby se všichni přiměřeně bavili i pracovali, hráli si, protože formou hry se člověk učí, baví a vzdělává nejlépe. Vše se děje zároveň, v jednom organickém celku a naráz - zbavme se duality pojmů práce-zábava, rodina-firma, hra-učení. Vše splývá v jeden harmonický celek.
Systém, ve kterém žijeme, je přímým odrazem naší mysli. Ať už je to excelová tabulka, kalendář, korporát, právní, vzdělávací, filozofický nebo politický systém. A protože ani naše mysl není dokonalá, i tyto systémy mají svá selhání. Navykli jsme si na tak vysokou míru organizace a diverzitu systémů, které nás obklopují, až máme někdy pocit, že jsme si tím uzavřeli cestu k tak důležité kvalitě lidského života - pocitu svobody. Proto ten strohý a úsečný podtitul „opera o organizaci“.
A k té kritice - nerad kritizuji, spíš se snažím něco reflektovat a řekl bych, že mám blíže k satiře. Na všem bychom mohli najít něco dobrého i špatného.
Inspiroval jste se odkazem Jana Ámose Komenského. Co pro vás znamená? Jak vnímáte jeho pojetí výuky schola ludus, kdy se některé věci měli žáci naučit jakýmisi inscenováními.
Nedávno jsme se vrátili s mou dcerou Violkou ze čtyřdenní Dílny pro nejmladší skladatele v Hradci nad Moravicí, města, kde pobýval Beethoven. Nejvíce byly děti nadšené z hudebně-divadelních scének, které si samy vytvořily. Určitě myslím, že didaktické hry fungují v jakékoli podobě a hrát si při učení děti obrovsky motivuje. Půl roku jsem se intenzivně zabýval Komenským a jeho dílem a jsem za tu možnost velice vděčný. Vnímám ho jako inteligentního, metodického a v jistém smyslu i ambiciózního, co se týká snah o změny ve společnosti. Hledal řád, zároveň postupoval velmi sebereflexivně, pracoval na sobě. Jeho dílo vnímám především jako záznam o jeho životní cestě. Když jsme se však loni v New Yorku bavili se skladatelem Petrem Kotíkem, zeptal se, kdo je podle nás největší Čech. Protože jsem právě studoval Komenského, řekl jsem, že Komenský. Petrův pohled nikdy nezapomenu. „Hus!“ zaburácel na nás svým přesvědčivým tónem (smích). A tak je v mé opeře zmínka i o Husovi.
Jako paradox zmiňujete, že Komenského mecenáš byl švédsko-valonský podnikatel, průmyslník zaměřený na zpracování železa, výrobce kanónů pro holandské námořnictvo Louis De Geer, který zbohatl na zbrojní výrobě za třicetileté války. Co vás na tom zaujalo?
Ironie osudu. Komenský, duchovní, učitel, správce sboru Jednoty bratrské ve Fulneku, byl sponzorován zbrojařem a obchodníkem s otroky. Ale nehodnotím tento fakt, dívám se na to spíše optikou paradoxu. I člověk, který se maximálně snaží o obecné blaho, se může dostat do konfliktu. Být člověkem znamená podílet se na chaosu. V anotaci k opeře ale stojí: „Jeho úmysly jsou čisté.“
Každý pěvec současně reprezentuje dvě postavy, což opět ukazuje vaše zaujetí dualitou. Co vás na ní zajímá a jak ji pojímáte, jako konfrontaci dobra se zlem, nebo jako Platón stavící do protikladu svět idejí a klamných smyslových zkušeností či dávný spor duše a těla?
S dualitou si libreto pohrává, tentokrát se o ní přímo zpívá. Dualitu chápu jako rozkol, drama, ideální stav je pak sjednocení nad protiklady. Filozofové i mystici mluví o světě mimo dobro a zlo. O tom, že lidským smyslům i morálce je realita prezentována v jakémsi rozklížení - já žije v iluzi, že je odděleno od celku, někdo je dobrý, a jiný musí být tím pádem lepší nebo horší. Kristus učí nesuď a nebudeš souzen. Tedy nevynášej soudy, nehodnoť, protože neznáš pravou podstatu věcí. Ve skutečnosti odsuzujeme jen sami sebe k věčnému životu v dualitě: lepší-horší, správný-špatný, život-smrt, venku-uvnitř, krásnější-ošklivější… Navíc když člověk soudí, připadá si lepší než druzí. Mistři jógy doporučují nemít nic v oblibě ani neoblibě. Samotné slovo jóga znamená sjednocení, jednota.
Manželka dokumentaristy Karla Vachka říkala, že člověk by měl umývat nádobí jako filozof, tedy nemít to za oblíbenou či neoblíbenou činnost. Krišna v Bhagavadgítě říká: „Ten, kdo se jógou spojil se sebou samým, vidí všechny bytosti v sobě a sebe ve všech bytostech.“ Jak je to daleko od běžného narativu, který nás učí neustále hodnotit a soudit. Už jen zmínka o dvou velkých Mistrech v jednom odstavci vytváří v mysli dualitu a mysl vynáší soudy - jeden je lepší, druhý musí být tím pádem horší. Uměním je pak zůstat mimo tuto dualitu, a přesto se zapojit do akce a vykonat, co je třeba.
A všimněte si ještě jednoho zajímavého jevu: tím, že se neustále bavíme o dualitě, bavíme se také o Jednotě. Protože podstata všech věcí je efemérní a prchavá, dostat se k jejich jádru můžeme také tím, že zaměříme pozornost na jejich opak nebo kroužíme takzvaně „kolem“. V opeře se objevuje paradoxní myšlenka jako reklama na letišti: „Vše na světě je dvakrát, jen dualita je jedna.“ A snad taky ještě k tématu duality - opera má dvě dějství.
Jaká je instrumentace opery?
Opera je koncipována pro čtyři sólisty, téměř čtyřicetičlenný orchestr a dvacetičlenný sbor, který vede vynikající ukrajinský sbormistr Jurij Galatenko. Snažil jsem se vyjít z celkem klasického obsazení a respektovat možnosti „kamenného“ divadla. Jakákoli drobná odchylka se může stát obrovskou komplikací. Jde přece jenom o asi stominutovou operu, a protože se připravuje na festival, čas na nazkoušení není šest týdnů horké fáze, kterým předcházely měsíce hudebních zkoušek, ale týdny dva. Protože bude opera nahrávána Českým rozhlasem, musí se dopředu připravit plán rozmístění orchestru, aby se na poslední chvíli nezjistilo, že už se do orchestřiště nevejdou mikrofony nebo někteří hráči.
Zkoušíme v podstatě nonstop od aranžovacích zkoušek, zkoušek hudebních se sólisty a orchestrem zvlášť, technických zkoušek apod. Všechny tyto věci se musí vyřešit velmi operativně a rychle. Jsem velice rád, že se režie ujal fantastický Rocc, který je velice invenční a po umělecké i organizační stránce má veliké zkušenosti. Jako autor libreta musím komunikovat také s ním, jako skladatel řeším věci s dirigentem, hudebníky, zvukařem, režisérem kamer… Je toho dost, ale velmi si vážím každé vteřiny, kterou na tom společně pracujeme.
Jakou má v inscenaci úlohu filmař Tomáš Hlaváček?
Filmař Tomáš Hlaváček, mimo jiné student výše zmiňovaného Karla Vachka, je filmovým autorem, kameramanem a režisérem. Do opery přináší live cinema prvek. Při představení budou přítomny dvě živé kamery, které budou snímat dění jak na jevišti, tak v zákulisí. O takovéto „filmové opeře“ jsme se s Tomášem bavili asi před dvěma lety. Kamery snímají intimní prostor a emocionální rozpoložení postav, zároveň akcentují technicistní a multimediální ráz společnosti, korporátu AMOS. S Tomášem, který se mimo jiné velice dobře orientuje v sociologii, politice i filozofii, jsme spolupracovali také na mé flash-mob opeře Rozlučka se svobodou.
V čem se vaše pojetí posunulo od Evy a Lilith, kterou jste uvedl v Ostravě před dvanácti lety?
Eva & Lilith byla původně zamýšlena jako divoká férie asociativnich obrazů, které vycházely ze soudobé interpretace mýtu, jenž byl vyňat ze Starého zákona. Představení tematizovalo vztah těchto dvou postav a akcentovalo archetyp dvou hlavních hrdinek, v tomto případě možná sokyň, který není příliš běžný. Nakonec se ale Eva & Lilith realizovala jako imerzní divadlo, opera-instalace a zůstala spíše v experimentální podobě work-in-progress. Zaprodanec je oproti tomu klasickou podobou opery pro velké operní divadlo, orchestr a sólisty, sbor je přítomen a zpívá téměř po celou dobu.
Dny nové opery nabídly výjimečné zážitky, které by měly být normou
