Kolem je mnoho netalentovaných sebevědomých lidí, říkají Jiří Krhut a Štěpán Kozub

Krhut: Měla, ale nesouviselo to s tím, že vystupuju v Heligonce. Byl jsem asi dvacet let skaut a u táboráků jsme s ostatními hráli mimo jiné Jarkovy písničky. Při tom jsem se naučil hrát na kytaru, protože jsem v těchto věcech samouk. K jeho skladbám dodnes velmi vzhlížím.

Kozub: Potkali jsme se právě v Heligonce, kde jsme s mou komediální skupinou Tři tygři dělali improvizační večery. Jirka tam vystupoval se svým varieté, je to jeho domovská scéna. Z našeho prvního setkání ale ještě nic nebylo.

Později jsme ho požádali, jestli by v našem ostravském divadle Mír vystoupil na zábavném silvestrovském večeru. Bylo to v roce 2018. Pozvání přijal, při tom jsme se víc poznali a zjistili jsme, že v hudbě i humoru máme podobný vkus.

Krhut: Zpíval jsem tam písničku Vekslácká, která je o setkání s vekslákem na ostravském náměstí. Štěpán se přidal, a to setkání vedle mě na pódiu předváděl. To bylo naše první společné vystoupení.

Kozub: Spojilo nás i jedno nepříjemné téma. Jiřímu v té době zemřela maminka a mně umíral otec. Nezávazně jsme se scházeli při kávě a hodně si o tom povídali. Já se teprve tam dozvěděl, co všechno má Jirka v muzice za sebou a co všechno dělá.

Hrál v té době ve skupině Nedivoč, která se mi líbila. Domluvili jsme se a já pro ni natočil videoklip. No a potom jsem Jirku požádal, jestli by pro mě napsal písničku.

Kozub: Ano, napsal skladbu Prásknu bičem. Nahráli jsme ji, umístili na internet a ohlas na ni byl takový, že z toho nakonec byla naše první deska.

Kozub: Jsem v něm nejpřirozenější. Divadlo a film jsou postavené na tom, že herec musí být někým jiným, než kým ve skutečnosti je. V hudbě, kterou děláme s Jirkou, je to naopak. Zpívám o tom, co cítím a jak to cítím.

Asi jsem v době, kdy jsme se potkali, něco takového potřeboval. Vnímal jsem, že jsem už trochu přehlcený skeči, které jsme dělali se Třemi tygry. S oblibou říkám, že dělat legraci není žádná legrace. My se přitom každý den zabývali tím, jak lidi rozesmát, jak být lepší a vtipnější. Dostával jsem se do stádia, kdy se mi uvnitř dělalo takové zvláštní prázdno.

Ze studia na konzervatoři jsem věděl, že mám hudební cítění. Do setkání s Jiřím jsem ale neměl ambici a potřebu s muzikou pracovat. Tu ve mně vlastně probudil až on.

Krhut: Když mi Štěpán říkal, abych pro něj napsal písničku, netušil jsem, jak zpívá. Když jsem se ho zeptal, jestli zpívat umí, odpověděl mi, že má ze zpěvu maturitu. Jak opravdu zpívá, jsem však poznal až ve chvíli, kdy přišel do studia a nahrávali jsme první skladbu.

Krhut: Byl. Udělali jsme dva náběry a rovnou jsme ji dali na YouTube. Štěpán je schopen nejenom dobře zazpívat, ale přenést na posluchače přesně tu emoci, kterou jsem písni jako autor zamýšlel dát. Tuhle schopnost měli a mají třeba Richard Müller, Hana Hegerová nebo Petr Hapka.

Krhut: Nemám představu ani program, ale každá písnička musí v první řadě bavit mě. V umění podle mě funguje, že když se tím, co děláte, bavíte vy sám, může se pak bavit i divák, posluchač nebo čtenář. Jakmile se ale nebavíte vy, nebude se bavit nikdo.

Písničky píšu tak, abych při nich sám sebe dojal i rozesmál. Když se mi to podaří, pošlu je dál. Nikdy nekalkuluju.

Krhut: Je to přesně tak. Že se se Štěpánem tu a tam setkáme na pódiu či ve studiu a zpíváme a hrajeme naše písničky, je příjemná věc. O naše koncerty je zájem, míváme vyprodáno, daří se nám.

Já na tom ale nelpím. Mám spoustu jiné práce, svá představení, varieté, píšu písničky pro sebe i pro jiné. Můj život nestojí na tom, že budu účinkovat se Štěpánem.

A on je na tom stejně. Také má mnoho jiné práce, je herec, podnikatel, scenárista, režisér. Víme, že se bez sebe obejdeme, a proto na nic netlačíme a nikam se necpeme. Děláme písničky, tady je máte. A když se vám budou líbit, přijďte zas.

Kozub: Leoš Janáček řekl, že umělec by se neměl pachtit za uznáním svých fanoušků. Naprosto s ním souhlasím.

Krhut: Někdo má dvacet koncertů za měsíc, my máme dvacet koncertů ročně. Zájem je přitom takový, že bychom se dostali i na těch dvacet měsíčně. To bychom už ale nemohli dělat nic jiného, což v našem případě nepřipadá v úvahu. Nebyli bychom šťastní.

Krhut: Mám pocit, že na umělecké scéně, a nejen na ní, je dnes kolem nás mnoho netalentovaných lidí, kteří jsou plní neopodstatněného sebevědomí. Je na ní ale i mnoho talentovaných lidí, kteří jsou plní pochyb. Prostor bohužel více dostávají ti, kteří mají tvrdé lokty, zatímco ti, kteří něco opravdu umějí, ho mnohdy nedostanou. Podle mě je to velký problém dnešní doby.

Kozub: Žijeme v časech, kdy máme všichni na všechno nárok. Nemusíme nic umět, ale máme nárok chtít to. Možná na tom není nic špatného, ale myslím si, že každý by měl ten svůj nárok něčím obhájit.