Kapela Malina Brothers: Naše cesta začala v hospůdce

Proč jste se rozhodli natočit původní písně?

Josef Malina: Je pravda, že dosud jsme nahrávali a hráli většinou písně převzaté. Mnohé byly od východočeského rodáka Mirka Skunka Jaroše, na nich jsme vyrůstali. Během třinácti let fungování Malina Brothers ale vzniklo i pár vlastních skladeb, a když jsme začali uvažovat o nové desce, řekl jsem si, že bych pro ni chtěl napsat nějakou další. Složil jsem nakonec tři. Pavel Peroutka a bráchové Pavel a Luboš nelenili a také nějaké přinesli.

Luboš Malina: Nápad nahrát autorskou desku přišel v půlce uvažování o tom, že bychom už měli přijít s novým cédéčkem. V jednu chvíli jsme si zkrátka uvědomili, že jsme schopni ji zaplnit vlastními skladbami.

Nakonec je převzatá pouze Odjíždím do Kalifornie, kterou původně složil Ernest Tubb a Mirek Jaroš k ní už někdy v sedmdesátých letech napsal český text. Napůl převzatá je i Růže z Killarney, kterou napsal jako Rose of Killarney Charlie McCoy na naší společnou desku. Byla to původně instrumentálka, ale když ji slyšela Radůza, zalíbila se jí natolik, že k ní napsala text.

Skladba Dostavník instrumentálkou zůstala.

Luboš Malina: U nás na Náchodsku jsme se seznámili s hornistou libereckého divadla Davidem Minárem. Párkrát jsme si spolu zahráli a začali přemýšlet, co bychom mohli dohromady nahrát. Napadlo mě, že horny se hojně objevovaly v hudbě k westernovým filmům, a složil jsem tedy takto laděnou instrumentálku, vlastně trochu soundtrack.

K Davidovi jsme pak do studia pozvali ještě dalšího skvělého hornistu Mikuláše Kosku z České filharmonie.

Určit přesně styl Malina Brothers není tak jednoduché. Tím základním je nejspíš bluegrass. Shodli jste se na žánru nového alba bez hádek?

Josef Malina: Náš styl určuje naše nástrojové obsazení. Když jsme zkoušeli nové skladby, bylo jasné, že k bluegrassu směřujeme nejvíc.

Potom ale vzal Luboš do jedné písně klarinet, což je pro bluegrass netypické. Dostala jiný nádech a skladbu v pozitivním smyslu slova rozzářila. Nikdo z nás nepochyboval, že to tak má být. Jednoduše jsme se shodli.

Luboš Malina: Styl moc neřešíme. Pro nás je to styl Malina Brothers, který je dost široký. Jsou v něm bluegrass, country, trampská muzika i trochu vážné hudby. A může se přidat i něco dalšího.

Z některých nových písní je patrný váš vřelý vztah k rodnému Náchodsku či řece Metuji, která jím protéká. Je v tom kraji místo, které vám přirostlo k srdci?

Josef Malina: Je jich víc, ale rozhodně je mezi nimi hospůdka Na Ostrovech v Pekelském údolí. Scházíme se v ní každoročně 25. prosince a hrajeme s kamarády až do časného rána. Mí starší bráchové tuhle tradici drží už od roku 1982, tedy více než čtyřicet let.

Luboš Malina: Je to starý dřevěný kiosek, který vlastně byl u zrodu Malina Brothers. Právě tam nás začali kamarádi přesvědčovat, abychom udělali v bratrské sestavě koncert.

Já se tomu bránil, protože jsem si neuměl představit, kdo z nás bude zpívat. Všichni jsme hráli s osobnostmi české folkové a countryové scény, s Robertem Křesťanem nebo Pavlem Žalmanem Lohonkou, ale nikdo z nás nezpíval sólově.

Nakonec jsme se ale nechali přesvědčit a v roce 2010 jsme vystoupili na festivalu Zlaté slunce, který se konal v rámci divadelní přehlídky Jiráskův Hronov. Přišlo strašně moc lidí a dostalo se nám takového ohlasu, že nás to inspirovalo k dalšímu hraní.

A to vás mimo jiné dovedlo až k tomu, že na desce V peřejích hostuje bubeník Winston Watson, jenž hrál s Bobem Dylanem. Jak jste se našli?

Luboš Malina: S Druhou trávou jsme s ním před třemi lety měli hrát na festivalu Blues Alive v Šumperku. Winston bubnoval s Dylanem pět let a my s Druhou trávou Dylanovy písně hrajeme, takže to bylo logické spojení. Jenomže jsme dostali covid a z koncertu sešlo.

Když jsme loni nahrávali desku v horním studiu Sono Records, Winston se objevil v tom dolním a chystal se také natáčet. Zašel jsem za ním a zeptal se ho, jestli by nám do písně Odjíždím do Kalifornie nahrál bicí. Říkal jsem si, že díky působení u Dylana musí ten žánr znát. A on souhlasil.

Přišel za námi nahoru, poslechl si základ, rozzářily se mu oči a řekl, že to zní jako kapela jeho mámy. Potom sedl za bubny a napoprvé to nahrál.

Řekl vám o spolupráci s Dylanem něco zajímavého?

Luboš Malina: Nadchlo mě, jak skvěle to nahrál, a ptal jsem se ho, jak je možné, že tu hudbu zná. Odpověděl, že když byl malý, country se u nich doma poslouchalo. Potom dodal, že i Dylan se divil, když se při jednom jamování dostali právě ke country, a Winston mu začal zpívat druhý hlas. Přestal hrát a zeptal se ho na totéž co já. A odpověď byla stejná.

Neměli jste problém s tím, že na desce bude i písnička s bicími…

Luboš Malina: Já o tom chvíli pochyboval, bál jsem se, jestli do Malina Brothers bicí nejsou moc, ale ostatní mě přehlasovali.

Jak k některým textům na vašem albu přišli písničkáři Radůza a Pepa Lábus?

Josef Malina: Před pár lety jsem Radůze na její album natáčel housle a od té doby jsem ji začal registrovat víc než jen holku s harmonikou.

Asi před třemi lety jsme ji pak pozvali jako hosta ke streamu, který jsme nazvali První jarní oheň. Naučili jsme se některé její písně, ona si zazpívala nějaké naše, přečetla pasáže ze své knížky, a tak se pomalu rodilo naše přátelství.

Později s námi asi dvakrát vystoupila, občas jsme si napsali, a když mě napadla jedna z melodií, poslal jsem jí nahrávku a požádal ji o text. Napsala ho za dvě hodiny.

Název Ledňáčci nad Metují vymyslela ona. Zdá se, že se jí náš kraj líbí, a vzala v úvahu náš vztah k němu. Otextovala pak ještě písně Růže z Killarney a Z odřených vlaků.

Luboš Malina: Pepa Lábus opatřil textem melodii bráchy Pavla a nazval ji Navracím se. Seznámili jsme se teprve nedávno a tahle spolupráce dopadla výborně. I on se trefil do našich pocitů, je to už devět let, co jsme se s bráchou Pavlem vrátili do rodného Náchoda.

Už v lednu jste vyrazili na koncertní turné. Pokřtíte na něm desku?

Josef Malina: Začali jsme 24. ledna ve Zlíně a budeme na něm do dubna. Křtili jsme už v Brně a Červeném Kostelci a 22. února album pokřtíme i v Městské knihovně v Praze.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Městská knihovna v Praze - Ústřední knihovna