K naší hudbě patří i stará auta a originální bundy, říká Vratko Rohoň z kapely Inekafe

Kapely, které máme rádi, s nimiž jsme vyrostli a hlásí se ke scéně, jejíž součástí se cítíme být, rapovaly vždycky. Ať už to jsou američtí Good Charlotte, Korn nebo Limp Bizkit. Asi jsme čekali na moment, kdy to přirozeně přijde i u nás. Naše rapování je rockové, takové špinavé.

K tvrdší rockové muzice, která je takříkajíc komunitní, patří oblečení určitých značek. Mně osobně se to líbí, zvláště má-li to nádech takzvané staré školy, tedy old school. Nosím teplákové bundy značky Adidas, ale pouze ty se starým logem.

V roce 1991 firma své logo změnila, ale to nové mi ze všeho nejvíc evokuje tržnici s padělky, které se tam prodávají. Oldschoolové bundy Adidas jsou ceněné. Prodávají se za zhruba šedesát eur (cca 1500 korun), ale jakmile se vyprodají, na internetu je lze sehnat za tři sta až šest set eur (7,5 až 15 tisíc korun), i dražší. Mám sbírku asi třiceti kusů takových bund, všechno to jsou originály.

Argentinci tenkrát nechali vyrobit kolekci a mně se podařilo jeden kousek koupit. Teď ale sháním bundu z argentinské kolekce z loňského roku a nemůžu ji sehnat. Prostě ji nikde nemají. Dal bych za ni klidně i dvě stě eur, ale zatím jsem na ni nenarazil.

Ano, to je další má slabost. Miluju dobu, ve které žijeme. Kdykoli se můžeme s kýmkoli na světě spojit, protože k tomu máme technologie, mobily a počítače. Padesátá až sedmdesátá léta minulého století mě ale lákají víc. Měl jsem, a ještě mám několik aut z té doby, takže si občas zahrají i v našich videoklipech.

Tak jsme začínali. Volhy dobře vypadají. Jsou to sice ruská auta, ale jejich konstruktéři je okopírovali od těch západních. První Volhu jsem si koupil už na střední škole. Bylo to tenkrát mé čtvrté auto, předtím jsem měl tři trabanty. Ty mě ale brzy přestaly bavit, protože byly z materiálu, který doslova hnil, a ještě jsem v nich vypadal jako blbec. Škodovky mě nezajímaly, a tak jsem si pořídil Volhu.

Volha byla první auto, ve kterém jsme jezdili na koncerty. Byla prostorná, spolehlivá a dobře vypadala. V polovině devadesátých let tu už sice byly dodávky, ale byly ještě strašně drahé, nemohli jsme si je dovolit.

Dnes mám ve své sbírce například i Čajku, další starý sovětský vůz, ve své době to nejlepší, co ve východním bloku bylo vyrobeno. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jezdila pro papaláše z Pražského hradu. Důležité také je, že jsem přesvědčený Čechoslovák a tato auta mi připomínají dětství a zemi, ve které jsem se narodil a která se nikdy neměla rozdělit.

Později jsem přešel k americkým originálům a kapela začala také v takových autech jezdit. Objevovala se v klipech, na fotkách, patřila k naší image. Stará auta patří k hudbě, no a já svým kamarádům říkám, že mám chorobu, která se jmenuje auti-smus.

Kdyby se u mě nedostavila touha udělat si pilotní zkoušky, skupina Inekafe by se po zmíněném přerušení činnosti už nesešla. Je to paradox, ale je to tak. Do té pauzy jsme žili jako pankáči. Nebyli jsme moc odpovědní, naše koncerty nebyly vždy stoprocentní, fungovali jsme na základě nadšení.

Potom jsme skončili, já jsem si dělal pilotní zkoušky, a to mi změnilo pohled na život. V letadle totiž není možné, aby to byl punk. Neexistuje, aby byl pilot nezodpovědný, pil před letem nebo během něho. Jasně, když bylo volno, dali jsme si s kolegy pivo, ale když se pracovalo, nic takového pro nás neexistovalo.

Návrat kapely Inekafe na scénu byl postupný. V roce 2010 jsme odehráli tři koncerty, potom deset a následně už byla poptávka taková, že jsme se museli rozhodnout. Řekli jsme si, že se vrátíme, ale mou podmínkou bylo, že si stanovíme pravidla.

Jednoduše jsme se profesionalizovali. Postavili jsme tým, který pro nás pracoval, alkohol si dáváme jen po koncertech a s mírou a všechno má svůj řád. Žijeme v době sociálních sítí, takže jsme si vědomi toho, že když někde odehrajeme špatný koncert nebo zazpívám falešně, pár hodin poté to už budou všichni vědět, a ještě k tomu budou mít video. Nic takového teď prostě nepřipouštíme.

Ano, třikrát. Let do slovenského Svidníku jsme si dopřáli, protože tam na letišti mají krásnou asfaltovou dráhu. Podruhé jsme měli v boeingu křest alba Právo na šťastie. Když jsme letěli nad Tatrami, kolega za mě vzal řízení letadla a já šel křtít album. Polovinu cestujících tvořili novináři, polovinu fanoušci. Po křtu jsem se vrátil k pilotování.

Potřetí to bylo nutné. Jeden čas jsem byl totiž manažerem kapely a špatně jsem vypočítal přejezd autem z Tábora do Uherského Hradiště. Dvě hodiny byly zkrátka málo, a tak jsem si půjčil letadlo, letěli jsme do Tábora, odehráli koncert, nasedli do letadla a letěli do Uherského Hradiště. Všechno jsme stihli.

Už ne. Poprvé jsem s tím přestal v roce 2014. Po osmi letech jsem se vrátil, ale loni jsem s tím zase skončil. Zabírá to obrovské množství času, který potřebuju pro kapelu. Navíc už mám tři děti. Musel jsem si přerozdělit priority.

Na prvním místě jsou děti, na druhém kapela, následuje osobní život a za ním je čára. Létání je pod ní.

Každý rok vydáváme jeden singl, ale letos vydáme dva. Na začátku února to bude písnička Kolagénová nitka, druhá pak vyjde na podzim. Už 18. února odehrajeme speciální koncert v pražském Lucerna Music Baru, kde oslavíme nejenom třicet let existence kapely, ale i dvacet let od vydání alba Je tu niekto? Zahrajeme ho celé plus pár dalších hitovek. Na jaře pak absolvujeme české turné s kapelou Horkýže Slíže.