Hudba je abstraktní svět plný emocí, říká výtvarník Petr Nikl

Jedním z autorů je malíř, ilustrátor, spisovatel, hudebník a divadelník Petr Nikl, který v rozhovoru uvedl, že se jednalo o nelehkou výzvu. Dalšími jsou Milan Grygar, Ivan Pinkava, Jakub Roztočil, Ira Svobodová a Daniel Vlček. Jejich díla budou 26. května i předmětem benefiční aukce Galerie Kodl, jejíž výtěžek poputuje na podporu festivalu, který v příštím roce oslaví 80. výročí. Pražské jaro začíná 12. května.

Jaký byl váš první pocit, když jste byl osloven, abyste obrazem ztvárnil Mou vlast?

Polekal jsem se toho. Říkal jsem si, co je to za absurdní výzvu. Ale zároveň tím, jak je vlastně neuchopitelná, řekl jsem si proč ne? Ony totiž i ty nejméně uchopitelné výzvy můžou inspirovat. Ale předcházelo tomu, že mi volal kamarád Michal Richter, který mě možná tak trošku s panem kurátorem Janem Kudrnou nominoval do šestice vybraných umělců.

U Michala Richtera jsem vystavoval práce z poslední doby, kde používám nikoliv svou ruku, ale robotické strojky, které zanechávají energii stopových map a v podstatě partitur, které evokují hudbu. Domluvili jsme se, že bych mohl téma Mé vlasti udělat podobnou formou, akorát více barevně. Každou ze šesti symfonických básní by zastupovala jedna barva. Vznikl abstraktní obrazec, který se liší od předešlých mých prací barevností a dynamičností.

Když jsem obraz viděla, myslela jsem na Vltavu.

Tu zná člověk asi nejvíc. Vltava je velmi abstrahovaná věc, tekoucí řeka. Asi nikdo z Pražského jara, nečekal, když to zadával, že výtvarníci budou malovat Vyšehrad, Šárku a další jednotlivé symfonické básně popisně. Sám jsem zvědavý, jak to ostatní uchopili.

Říkal jste, že vám to přišlo zprvu absurdní, ale vy máte výzvy rád, nakonec jste široce rozkročený ve své umělecké práci.

Ano, absurdní v pozitivním smyslu. Něco, co není jednoduché, protože hudba je vlastně abstraktní svět plný emocí a těžko se převádí do vizuality. Ale zároveň je to vzrušující. Navíc hudbu zkomponoval již neslyšící autor a já to pojal bez zapojení kontroly očí, které by vedly mou ruku, takže vlastně jsem tvořil poslepu. Rozhodl jsem se pro úplně abstraktní polohu, která se vzájemně dotýká, velmi nahodile a velmi imaginativně. Je to prostě jakýsi záznam pohybu a tance, ale ne mé ruky ani mého podvědomí nebo emoce, která tu ruku vede, ale něčeho úplně náhodného. Těmi kreslíři jsou strojky, které pobíhají po vodorovně položeném papíru a vytváří nějakou energii a já pouze jako jakýsi dirigent v tomto případě s nimi malinko manipuluju, přemisťuju, čaruju.

Proč jste maloval poslepu?

Strašně zajímavý je fakt, že Bedřich Smetana po první symfonické básni Vyšehrad zcela ohluchl. Nikdy celou Mou vlast slyšet nemohl, jenom ve své hlavě. A já vlastně postupuju podobně u některých výtvarných prací, které dělám automaticky a nechci, aby mi do toho mluvil mozek. Spoustu věcí zkouším tak, že se na ně nedívám. Kreslím a zažívám přitom vzrušující pocit náhodného vzniku. Vyjadřuji něco, co dopředu nevidím a nemůžu odhadnout, jak to bude vypadat, protože kreslím automaticky.

A u Mé vlasti vyjadřuju něco, co vzniklo v hlavě skladatele, který to nemohl nikdy slyšet. Mou výhodou je, že se nakonec můžu podívat co vzniklo.

Jak jste se ke strojkům vlastně dostal?

Úplně náhodně. Nejsem konceptuální umělec, nemám nic detailně promyšleno dopředu. Hrál jsem s nimi divadlo, jsou i mými hudebními spoluhráči, protože vibrační energie rozechvívá struny, buben… Cokoliv, na co se strojek položí, začne vyluzovat táhlý zvuk. Takže je to pomocník, který může spustit tón. A s těmi tóny je možné hrát hudbu.

Vytvořili jsme třeba hodinové koncertní představení s Michalem Nejtkem a Beatou Hlavenkovou v Divadle Archa, kdy oni hráli na dvě piana a já jsem jim do strun kladl různé překážky a preparační předměty. Zaujalo mě, že přestože destruuju zvuk klavíru, tak když na něj hrají dva výborní klavíristé, kteří mají invenci a tvoří spontánně hudbu na místě, vzniká jiná a nikoli méně významná hudba.

Takže jsem si dovolil tu drzost vyjádřit Smetanovu hudbu těmito strojky - robotickými šváby, zakoupenými v hračkářství. Dalším z oslovených je Milan Grygar, který v šedesátých letech dělal akustické kresby pomocí hraček, kovových slepiček a žabiček. Vlastně jsem si tuto návaznost uvědomil až po prvních strojkových pokusech.

Jste vystudovaný malíř, kdy jste se začal hudbě věnovat víc?

Vystudoval jsem malbu na AVU, ale už od patnácti let jsem si zkoušel něco vymýšlet a hrát na nástroj, který jsem měl po dědečkovi. Celý život vlastně všechno dělám souběžně. Propojuji texty, divadlo, hudbu, malbu. Vyrůstal jsem v rodině výtvarníků, tatínek byl akademický malíř a maminka návrhářka hraček. Takže jsem v životě neřešil dilema, co bych měl dělat a studovat.

Společným jmenovatelem mé tvorby je hra ve smyslu spoluhry a souhry, která nemá problém přeskakovat z jedné formy do druhé. Každý vyjadřovací prostředek má své zákonitosti, některý obraz se nedá pojmenovat, některé věci se nedají napsat, tak se musí namalovat. Některé se zase můžou vyjádřit slovy tím, že se vytvoří textový obraz, nebo hudební.

Ale všechny činnosti spojuje u mě to, že vytvářím obraz. Vzájemně mě to inspiruje. Některé věci úplně srůstají, a to je zrovna případ tušových záznamů, které můžou být hudebními partiturami. Vytvářím je před lidmi, obklopen hudebníky v rámci zdánlivě pomíjivého představení a sám jsem překvapen, co vzniká. A to, co vznikne, mohu třeba po čase přenést na plátno a vystavit jako záznam procesu a zároveň jako abstraktní obraz.

Co máte teď v plánu?

Dělal jsem figurální obrazy, předtím hodně abstraktní. Budu ilustrovat knihu Jiřího Dědečka, zároveň ilustruji knížku, kterou napsal Petr Váša. Je to pestré, ale nesmím to přehánět. Musí to být v nějakém poměru. Času nikdy není dostatek.