Janis Sidovský, manažer skupiny 4 Tenoři: Máme další pozvání do Carnegie Hall

Pocházíte z Pardubic. Přitahoval vás už tam český umělecký svět?

Ano. Už na základní škole jsem obdivoval Karla Gotta. Maminka mě v tom tak podporovala, že když mi založila vkladní knížku, souhlasila s tím, aby byla vedena na heslo Gott. Někdy v polovině sedmdesátých let jsem pak viděl muzikál Pomáda s Johnem Travoltou. Učaroval mi tak, že jsem si začal říkat Travolta z Pardubic.

V té době jsem se věnoval tanci, ale tolik talentu, abych se dostal na konzervatoř, jsem neměl. Maminka mi navíc řekla, že jíst budu muset pořád a abych šel studovat něco pořádného. Absolvoval jsem tedy průmyslovku potravinářské technologie.

Pracoval jste v oboru?

Asi rok jsem chodil na třísměnný provoz na brigádu do mlýna. Mlel jsem tam mouku, pekl chleba a musím říct, že i to mě vychovávalo. Nikdy potom jsem si totiž nemyslel, že jsem mistr světa, protože jsem věděl, že bývaly časy, kdy jsem tahal pytle s moukou.

Prosadil jste se jako tanečník?

Vyhrál jsem mistrovství republiky v párovém moderním tanci a díky tomu jsem se jako takzvané křoví dostal do pořadu Československé televize Sejdeme se na výsluní. Brzy pak jsem jako člen Pop baletu obdržel nabídku odjet s Karlem Gottem tančit na jeho koncerty do Německa a na natáčení televizních pořadů v Baden Badenu.

Tam to vlastně začalo. Vydělával jsem v tuzexových bonech, bral jsem víc než moji rodiče dohromady a byl jsem konečně v blízkosti hvězd, na dotek světa, v němž jsem chtěl být.

Jako tanečník jsem ale po pár letech byl na konci kariéry, takže jsem musel najít další životní uplatnění. Díky tomu, že už jsem znal lidi z kulturní branže a leccos jsem o ní věděl, to šlo vlastně velmi rychle.

Začal jste u marketingu muzikálu West Side Story, byl jste součástí týmu muzikálu Dracula, spolupracoval jste s mnoha zpěváky, jste producentem představení Noc na Karlštejně znovu na Karlštejně i koncertu Královny popu. V roce 2017 jste stál u zrodu skupiny 4 Tenoři. Jak k tomu došlo?

Když jsem s Českým národním symfonickým orchestrem produkoval akci Proms Gala, která byla koncipována jako pocta muzikálům, dával jsem dohromady různá seskupení.

Tehdy mě mimo jiné napadlo připravit písničku To je ta chvíle z muzikálu Jekyll a Hyde ve stylu interpretace operně-popového kvarteta Il Divo. Pavla, Mariana a Michala jsem znal z muzikálu Bídníci, Honzu z divadla Kalich. Oslovil jsem je a dal je pro tu skladbu dohromady. Ohlas byl pozitivní.

Hovořil jsem potom s dirigentem Marcellem Rotou, který orchestr řídil a spolupracuje s Andreou Bocellim nebo seskupením Il Volo. Řekl mi, že je zajímavější, když v kapele čtyř tenorů nejsou jen školení operní pěvci. Harmonie v podání kluků prý byly libozvučnější a přístupnější divákům.

To bylo dobré doporučení.

Dodalo mi chuť pracovat s kluky dál a řekl jsem jim, že bychom mohli nahrát písničku Už z hor zní zvon. Jenže v tu chvíli jsem, v dobrém slova smyslu, narazil na jejich ega. Mají své sólové kariéry, ceny Thálie, divadelní role, jsou úspěšní, a tak jsem musel začít našlapovat opatrně. Nakonec se mi ale podařilo jim vysvětlit, že budou seskupení sólistů a jejich kariéry jim zůstanou, což je pravda.

Písničku jsme nahráli, umístili ji na YouTube a ohlas byl pozitivní. Přišel druhý singl Mně sílu dáš, i ten fungoval, a chytil se i název, který jsem pro kluky vymyslel, 4 Tenoři. Jasně, řadě lidí evokuje Tři tenory, tedy spojení Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga a Josého Carrerase. Mně ale přišel úderný a marketingově skvělý, což se později potvrdilo. Jen když jsme vystupovali v newyorské Carnegie Hall, použili jsme pojmenování 4 Musical Tenors.

Proč?

Protože v Americe kluky nikdo nezná, a tak jsem chtěl předejít tomu, aby došlo k záměně se Třemi tenory. V Česku, předpokládám, je jasné, že na našich koncertech nepředstírají operu.

Do Carnegie Hall není lehké se dostat. Jak se vám to podařilo?

Pokud si někdo myslí, že tam stačí napsat a oni vám dají termín, je to omyl. Dostat se tam je obtížné. Jsou tam tři sály a ty pronajímá umělecká rada, která do nich nepustí někoho, kdo by neuspěl a jeho koncert by na renomé celého domu vrhl špatné světlo.

Museli jsme předložit všechny nahrávky, vedení Supraphonu nám napsalo potvrzení, že vydává naše alba, museli jsme doložit certifikátem zlaté a platinové desky, Helena Vondráčková, která v Carnegie Hall už zpívala a má s námi duet, nám dala potvrzení, že ručí za naši kvalitu, napsal ho i klavírista Petr Malásek, Filharmonie Bohuslava Martinů napsala potvrzení, že s námi koncertuje a garantuje naši kvalitu.

A musel jsem zařídit i umělecká víza, protože do Ameriky si člověk nemůže jen tak jet zazpívat.

Byl to rok příprav, stálo mě to spoustu peněz, ale nakonec jsem byl s výsledkem spokojený. A to i ekonomicky. Měli jsme plno a vstupenky jsme prodali, ne rozdali. Jedna stála osmdesát dolarů (necelých 1900 korun), což nebyla tak levná záležitost.

Měsíc po koncertu mi přišel z Carnegie Hall dopis, v němž stojí, že jsou rádi, že jsme se stali součástí jejich historie a že máme pozvání bez jakýchkoli doporučení na další koncert.

Ve kterém ze tří sálů jste vystoupili?

V tom středním, v Zenkelu. Je technicky nejmodernější, takže se hodí pro hudbu, kterou 4 Tenoři dělají.

Má kapacitu šest set míst a koncertovali v něm i Magdalena Kožená, mnozí držitelé Grammy a další interpreti různých žánrů, od klasiky přes jazz až po muzikál.

Jožo Ráž ze skupiny Elán řekl po koncertě své kapely v Carnegie Hall v roce 2007, že už tam hrát nechce, protože se k nim pořadatelé nechovali vstřícně. Máte také tu zkušenost?

Byl jsem s lidmi z Carnegie Hall v úzkém kontaktu, jak se blížil koncert, prakticky denně. Byli vstřícní, pomohli nám i s prodejem vstupenek, ačkoli nemuseli. Když jsme ale přijeli na místo, ukázalo se, že to tak jednoduché nebude.

V Carnegie Hall jsou velice silné odborové organizace. Nesměli jsme prakticky na nic sáhnout, protože je tam na všechno člověk. I na otevírání dveří na jeviště. Na všechno musí být souhlas, na všechno je třeba mít vyplněný, potvrzený a orazítkovaný papír. Musel jsem zajistit i pojištění pro případ, že bychom něco rozbili.

Pokud tedy myslel Jožo Ráž toto, pak ano. Bylo to tam jiné, než na co jsme zvyklí u nás. My se tam ale vrátit chceme.

4 Tenoři teď vydávají album Příběh. Jaký je jeho příběh?

Udělali jsme poslechovou akci s pár desítkami našich nejvěrnějších fanoušků, protože nás velmi zajímalo, jak bude fungovat. Na předešlém byly skladby, u nichž jsem si nebyl jist, jestli nám u našeho muzikálového publika projdou.

Šlo třeba o píseň Vzlétnu jak Fénix, s jejímž originálem vyhrála rakouská zpěvačka Conchita Wurst Eurovizi. Fanoušci ji ale přijali a na našich koncertech je teď skoro na konci, protože ji mají rádi.

Na novém albu je titulní píseň Příběh, která je z filmu Love Story. Je snad šedesát let stará. Když jsem ji poprvé slyšel ve studiu, myslel jsem si, že je příliš náročná a naši fanoušci ji nevezmou. Jenže ona byla na tom poslechu hodnocená nejlépe.

Velmi dobře se umístila i Vltava, kterou kluci nahráli s Českým národním symfonickým orchestrem v rámci oslav Roku české hudby.

Třetí nejoblíbenější byla Dám ti víc než mám, která je z filmového muzikálu Největší showman. Nebyl to u nás takový hit, jakým se stal v zahraničí. Přesto je ta písnička, v originálu Never Enough, velice známá a kluci ji zpívají naprosto přesvědčivě. Chci tím říct, že nikdy nevíte, co zabere. Snažíme se se 4 Tenory jít cestou kvalitního hudebního vkusu a jsem rád, že to naše publikum přijímá a v podstatě s námi roste.