Jan Lisiecki nejen o Pražském jaru: Až doposud to byla skvělá jízda

Samozřejmě že si je pamatuji, protože Pražské jaro je festival v tom nejoslnivějším slova smyslu. Má v sobě vzrušení, není to pouze marketingový tah, kdy dá někdo dohromady pár koncertů.

U obou vystoupení jak s Orpheus, tak s Toronto Symphony si vybavuji nejen společné muzicírování, ale i to, jak byli lidé oblečení, jak vnímali koncert jako něco slavnostního.

Těším se, že znovu uvidím nádherné róby a elegantní obleky, byť jako ten, kdo touží přinést klasickou hudbu úplně všem, si nemyslím, že by oblečení mělo být limitující pro návštěvu koncertu. Je ale úžasné vidět lidi v publiku, kteří si dokážou udělat výjimečný večer. A přesně tohle jsem cítil na Pražském jaru.

Normální. Lyžoval jsem nebo jezdil na kole s tátou, rád jsem četl, šlo mi to ve škole. A na vrcholu toho všeho byla hudba.

Mám tu vlastnost, že když porozumím příběhu, dokážu předvídat konec. Čtu knihu nebo se dívám na film a vím, jak to skončí. To je trochu nuda. Stejně tomu bylo ve škole: když jsem našel v matematickém příkladu řešení, stačilo ho už jen stejným způsobem dále aplikovat.

Když jsem lyžoval a plaval, což mi mimochodem docela šlo, bylo to o neustálém opakování s cílem být pořád rychlejší a rychlejší. Chyběl v tom jistý druh nejistoty či výzvy, kterou nabízí hudba, protože v ní nutně neexistuje dobře nebo špatně. A také to chce hodně oddanosti, než se při hře cítíte skutečně pohodlně, což pro mě mělo jistý druh kouzla.

Dovolím si trochu nesouhlasit, protože hudba může sloužit také jako únik. Rád ji přirovnávám k divadelním hrám. To, že Shakespeare napsal určité věci v Hamletovi, ještě neznamená, že je sám zažil. A totéž platí o herci. Nemusí mít zkušenost se smrtí, utrpením, zlomeným srdcem nebo vraždou, aby je přesvědčivě zahrál.

Takže můj výběr repertoáru nesouvisí jen s mou životní zkušeností. V tom případě bych nemohl hrát určitá díla od Beethovena, Mozarta či Chopina, protože je v nich mnoho emocí, které jsem sám neprožil. Třeba Chopinovu touhu po Polsku poté, co je opustil, Beethovenovu ztrátu sluchu, Mozartovu nemoc, chudobu a jeho potřebu pracovat jak pro své uspokojení, tak pro to, aby přežil. Nic takového jsem nezažil a doufám, že ani nezažiju, to ale neznamená, že bych se měl těm skladatelům vyhýbat.

Hodně záleží na představivosti. Hudba by měla posluchačům nabídnout cestu do jiných sfér, představit si věci nejen krásné a úžasné, ale i temné a silně emocionální.

Ano, ale vyvíjí se to. Před deseti lety bych pravděpodobně uvedl Mozarta, Bacha a Chopina. Možná pár dalších. Dnes bych s jistotou přidal Beethovena, Prokofjeva a Šostakoviče. Ten seznam se mění a roste.

Teď třeba nemám tak blízké spojení s Bachem, protože ho tolik nehraju. Jeden skladatel ale vždycky měl a z mnoha důvodů bude mít v mém životě místo, a tím je Fryderyk Chopin. A to nejen díky našim společným polským kořenům, protože já jsem se už narodil v Kanadě, takže na Polsko se dívám z jiné perspektivy, ale kvůli způsobu, jakým Chopin používá klavír.

Je radost spolu s ním objevovat kvality klavíru a skutečně s nástrojem spolupracovat. Barvy, které z něj Chopin dokázal dostat, jsou takové, že ho mám zkrátka rád.

Otevírají mi jiné perspektivy, znalosti, dávají mi odstup a inspiraci. V létě trávím vždy nějaký čas v přírodě kempováním, štípáním dřeva, hledáním hub, zkrátka věcmi mimo civilizaci. A někdy se stane, že o dva tři dny později hraju před dvěma a půl tisíci lidmi.

Zážitky ze samoty v přírodě mi dávají sílu, takže když pak vystoupím před publikum, cítím nejen závazek, ale i to, že koncertování není celý svět, ale jen jeho součást, do které přispívám svým vlastním drobným způsobem.

Potkávat se s výtvarným uměním je pro mě důležité. Ne že bych to potřeboval kvůli hudbě, ale mám ho zkrátka rád. Občas jistě ovlivní způsob, jakým hraji, protože když vidíte dílo mistra z šestnáctého století nebo obraz od van Gogha či Paula Klee, může vás to inspirovat i na několik let. Ale není to tak, že bych si řekl: Tenhle obraz vyjadřuje tuto hudbu. Jde o nepřímou inspiraci.

Obojí. Fotka je skvělá, naučí vás od věcí poodstoupit a věnovat pozornost detailům. Fotím na svůj iPhone, ale i na klasický foťák a zvláště když používám pevný objektiv, tak se na svět skutečně dívám jinak, protože musím o fotce přemýšlet dříve, než zmáčknu spoušť. A to je skvělá věc.

Nedávno jsem spočítal, že jsem hrál v devadesáti sedmi zemích! Dřív jsem byl novými destinacemi nadšený, čím více ale cestuji, tím raději poznávám detaily. Snažím se intenzivněji vnímat, kde právě jsem, a to mi přináší mnoho radosti.

Pravidelně se vracím do Evropy a trávím tu více času. Na druhou stranu jsem teprve teď objevil krásu dvorku u nás za domem v Kanadě! Zjistil jsem, že jsem neviděl ohromnou část své rodné země, protože devadesát procent roku jsem v cizině.

Ano, ale velmi sporadicky, jen pokud si chci cestu zapamatovat. Píšu si je hlavně pro sebe, protože když přijdou dny, kdy se cítím unavený nebo posmutnělý, mohu si v nich číst a vybavovat si některá úžasná prožitá dobrodružství, což je zdroj energie.

Myslím, že ne. Většinou píšu spíš o věcech exotických anebo když něco neklapne. Je zábavnější zaznamenávat dramata. V České republice šlo všechno hladce.

Ne nutně. Ten program je cesta, na které jsou věci očekávané i neočekávané stejně jako v životě. Ale k čemu směřuje život? Pesimistická, byť realistická odpověď je, že ke smrti. Já ale nechci hrát o smrti. Proto jsem zvolil přídavek, který vypráví o lásce. Vždyť život může vést i ke krásným věcem.

Dobrodružství a vzrušení, nevím, co jiného k tomu říct. Je to více o emocích než o slovech. Úžas nad tím, kolik jsem toho udělal, viděl, zažil, pocit, že tenhle kus mého života byl pozoruhodný a ničeho z minulosti nelituji. Cítím se velmi privilegovaně. Až doposud to byla skvělá jízda!

(Text vznikl ve spolupráci s Ivou Nevoralovou z Pražského jara.)