Hudebník Vojta Nedvěd: Nikdo mi cestu neprošlapával

Když se bavíte s novináři nebo fanoušky, kolik procent z dotazů je na vašeho tatínka?

Před třemi lety, tedy po tátově smrti, to bylo asi devadesát procent. Teď už se to snižuje, ale takové otázky vždycky padnou. Je to tak padesát procent o tátovi a padesát o mně.

Které otázky jsou nejčastější?

Ptají se mě, jak se mi s ním spolupracovalo, jaký jsme měli vztah nebo jestli jsme si někdy lezli na nervy. Také nás srovnávají, jak vizuálně, tak hudebně.

Cítíte se být pokračovatelem hudební tradice bratrů Nedvědových?

No vidíte, tohle je otázka, kterou jsem ještě nikdy nedostal. Vždycky jsem chtěl bavit lidi a dělat jim radost. To je můj hlavní cíl. Když odcházejí z koncertu a já skrz oponu vidím jejich rozzářené tváře, těší mě to ze všeho nejvíc. Své působení na hudební scéně beru především jako poslání.

Jste písničkář, pokračujete v podstatě tam, kde oni skončili. Měl jste někdy chuť působit v jiném žánru?

Ve folkovém prostředí jsem vyrůstal a mám ho se svým životem spojené. Nikdy jsem si nepřipustil, že bych šel do jiného žánru. Ano, líbí se mi třeba Phil Collins, moc rád poslouchám písničky napříč různými žánry, ale vím, kam patřím a co zvládám. Je to má srdcová záležitost.

Kdybych se rozhodl být třeba rockový zpěvák a šel si za tím, myslím, že by to bylo spíše komické. Na to musí být člověk stavěný, musí mít dostatečně pevný, silný rockový hlas a takový já nemám.

Byl jste 21. června 1996 v Praze na Strahově na velkém koncertu bratrů Nedvědových?

Ano, samozřejmě. Měl jsem z něho husí kůži a byl jsem na tátu a strýce patřičně hrdý. Koncert jsem prožil v zákulisí. Přitom už jenom dostat se tam bylo velmi dobrodružné, protože v Praze byla výrazně omezená doprava, což zařídil organizátor koncertu Petr Novotný. Když jsem se pak blížil ke Strahovu a viděl fronty autobusů i davy lidí, bylo to něco neuvěřitelného.

Pro mě je ten koncert událost, která se stává jen jednou za život. Nebyl jsem tenkrát bohužel na pódiu, bylo mi devatenáct let a hudbě jsem se věnoval profesionálně teprve tři roky. Stejně to ale byl nezapomenutelný zážitek.

Předsevzal jste si někdy, že cosi podobného budete chtít zažít i vy?

Takhle jsem o tom neuvažoval. Svou hudební cestou se snažím jít s veškerou pokorou a úctou k tátovi, strýci i fanouškům. Pracuju na sobě, chci se zlepšovat, oslovovat stále více lidí. Vím, že si řada lidí říká, že jsem synáček slavného otce a synovec slavného strýce, a že jsem to tedy měl v časech svých začátků nejspíš jednodušší. Opak je ale pravdou.

Jaké to bylo?

Nikdo mi cestu neprošlapával, ani táta, ani strýc. Navíc muzikanti kolem nich byli naprosto špičkoví, a tak když jsem do kapely přišel, musel jsem na sobě tvrdě pracovat, abych se jim vyrovnal. Kdybych jim nestačil, tak by se se mnou rozloučili.

Jak moc jste cvičil?

S kytarou jsem trávil a pořád trávím velké množství času. Musel jsem si nejdříve najít tu správnou techniku. V kapele jsem hrál takzvaný beglajt, tedy doprovod. Táta mi zpočátku radil, ohledně dynamiky ve hře. Na kytaru jsem ze začátku moc tlačil, čímž jsem občas přehlušil i zpěv. Měl jsem školu, za kterou jsem velmi vděčný.

Dostával jste od táty nebo ostatních z kapely vynadáno?

To se stalo mnohokrát, obzvlášť když jste v pozici benjamínka. Ale dostal jsem i spoustu dobrých rad a záleželo pak na mně, jestli jsem se jich držel.

Přistihl jste se někdy u skládání písniček, že to, co jste vytvořil, se nápadně podobá nějaké písni bratří Nedvědových?

Ano, stalo se mi to vícekrát. Aby se to neopakovalo, ptám se na názor na každou svou novou písničku manželky Kačky i nejbližších známých. Ptám se jich, jestli jim nepřipomíná nějakou, kterou už někdo složil. Musel jsem už vyhodit více nápadů a písní.

Co chcete svým divákům jako muzikant dát?

Nežijeme v jednoduché době. Je hektická, lidé jsou nervózní, ztrácejí jistoty. Já jim chci svými písničkami dát trochu klidu a uvolnění.

Dostanou to i na vašich víkendových koncertech v Malostranské besedě v Praze?

Věřím, že ano. Pro ty koncerty jsme pozměnili repertoár, přidali jsme do něho dvě staronové písně, dojde i na jednu premiéru a já se budu snažit divákům předat přesně to, o čem jsem hovořil.

Je to zvláštní, ale v Malostranské besedě budu hrát poprvé. Byl jsem v ní mnohokrát jako divák, ale nikdy jsem v ní nevystupoval. No a za rok bych rád vystoupil ve Velkém sále Lucerny.