Hudební publicista Miloš Skalka zažil Woodstock: Na takovém festivalu se nespí, jen občas pospává

Víte o nějakých dalších Češích, kteří na Woodstocku byli?

Samotného mě to zajímalo. Mnohokrát jsem se na to v různých médiích za toho více než půl století zeptal, ale nikdy se nikdo na mou výzvu nepřihlásil. Předpokládám tedy, že jsem na festivalu byl jediný Čech.

Jak jste se na něj dostal?

V roce 1969 ještě nepřituhlo natolik, aby se nedalo cestovat na Západ. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou, kterou zrovna navštívili mladíci z americké organizace Young Americans for Freedom. Protože jsem v té době už uměl docela slušně anglicky a mohl si s nimi povídat, slovo dalo slovo a slíbili, že mě pozvou v rámci studentského programu na stáž do Ameriky.

Pozvání pak skutečně přišlo a na jeho základě jsem dostal výjezdní doložku a americké vízum. Stáž se odehrávala v New Yorku a jeden z jejích iniciátorů přišel v létě onoho roku s nápadem, že bychom se mohli vydat na rockový festival, který se zrovna chystal.

Napadlo ho to ve stejný ten, kdy jsme v Centrálním parku bez dechu sledovali na obřích plátnech v přímém přenosu z vesmíru první kroky Neila Armstronga po povrchu Měsíce.

Zaplatil jste vstupné, nebo jste prošel zadarmo?

Kamarádi obstarali v předprodeji vstupenky. Lístek na tři festivalové dny, inzerované jako Dny míru a hudby, přišel na osmnáct dolarů.

Festival nebyl organizačně zvládnutý. Bylo to na překážku?

Na místo konání ve finále vyrazilo prý kolem milionu lidí. Silnice v okruhu nějakých dvaceti kilometrů od festivalové louky byly zcela zacpané, mnoho návštěvníků proto uposlechlo naléhavých výzev policie a vrátili se domů. Na festival se dostalo podle oficiálních zdrojů zhruba půl milionu lidí, ale mohlo jich být klidně o dvě stě tisíc víc.

Davy diváků, které se na festival valily, způsobily, že pořadatelé nakonec rezignovali na kontrolu vstupenek a vyhlásili na festival vstup volný. Nadšení mladých organizátorů, uvolněná a opravdu svobodná Amerika druhé poloviny šedesátých let, všudypřítomná muzika skvělých hudebníků a samozřejmě kus nezbytného štěstí, které k pořádání takové akce potřebujete, to všechno se slilo v jeden mohutný vodopád blaženosti.

Festival měl být původně třídenní, od pátku 15. do neděle 17. srpna. Nakonec se ale spontánně přelil až do pondělního rána. Organizační zmatky byly sice velké, třeba místní obyvatelé zásobovali návštěvníky pitnou vodou, protože stánky s občerstvením nestíhaly, stejně jako přenosné toalety, byl nedostatek jídla, ale navzdory tomu všemu se Woodstock sakra povedl.

Kde jste na festivalu spal?

Na takovém festivalu se nespí, jen občas pospává, když se dostaví únava. Jako všichni ostatní jsem nikdy předtím nic takového neviděl a neslyšel, koncentrace zavedených i teprve se na výsluní deroucích jmen muzikantů byla neuvěřitelná.

I když prakticky po celou tu dobu festivalu lilo jako z konve, nikomu to nevadilo. Polehávali jsme v prostorách areálu a na zabahněném terénu se dokonce daly s úspěchem předvádět nejrůznější takříkajíc lyžařské kousky, ve kterých vynikaly především dívky nahoře bez.

Byl to festival, který je spjatý s vrcholící érou hnutí hippies. Našel jste na festivalu spřízněnou ženskou duši, byť by to bylo pouze na dobu konání akce?

Myslím, že s Woodstockem skončila nejen éra květinových dětí, ale současně jedna z podstatných kapitol amerických dějin. Navíc spřízněné ženské duše nemusel člověk hledat na festivalu, takových byla tehdy plná Amerika.

Která vystoupení jsou pro vás nezapomenutelná?

Tehdy mi přišlo úplně normální, že se na pódiu střídají skvělé kapely a hudebníci. Většinu z nich přivážely na místo helikoptéry, protože by se ke koncertnímu pódiu nedostali. Teprve s odstupem let si ale člověk začínal uvědomovat, že byl svědkem něčeho jedinečného a fixoval si v paměti vystoupení, na která by nikdy nechtěl zapomenout.

V případě Woodstocku jsem si takhle navždy uchoval v mysli koncertní bloky formací Grateful Dead, Santana, Crosby, Stills, Nash and Young, Creedence Clearwater Revival, The Who, Blood, Sweat and Tears, Canned Heat, Ten Years After, Joe Cockera a samozřejmě dvou dnes legendárních osobností, které žily pořádně rychlý rokenrolový život a na věčnost odešly shodně v sedmadvaceti letech, Janis Joplin a Jimiho Hendrixe.

Ten v pondělí nad ránem svým ďábelským vystoupením, kdy byla kytara zcela nedílnou a neoddělitelnou součástí jeho těla, celý festival zakončil. A hrál i hodně neortodoxní kytarovou úpravu americké hymny.