Helmutova Stříkačka: Zážitky z devadesátek jsou nepřenosné

Na začátku tohoto roku skupina přidala živou desku Kabinet 40, kterou oslavila čtyřicet let od svého založení. Aktuálně koncertuje s novými členy v sestavě a 14. června se chystá svou desku pokřtít v pražském Rock Café. Na otázky odpověděli zpěvák a zakládající člen Robert Staniczek a kytarista Petr Bartoněk.

V roce 1994 jste ukončili činnost a vrátili se po šesti letech. V pozdějších letech jste moc nehráli, ale v současné době jste zase velice aktivní. Co se změnilo?

Staniczek: Od roku 2012 do roku 2019 jsme v podstatě nefungovali. Pak jsme si s mým bratrem Honzou, který hraje na klávesy, řekli, že se do toho zase opřeme, ale kluci z původní sestavy už na to neměli čas. Chtěli se věnovat svým rodinám a práci a doporučili nám místo sebe své děti, které s naší hudbou vlastně vyrůstaly.

Jakkoli se to mohlo zdát bláznivé, brzy jsme zjistili, že to půjde. Do toho jsme začali dostávat víc a víc nabídek, a tak jsme se vrátili k většímu množství koncertů. Během dvou let vykrystalizovala současná sestava, která je ochotná svůj čas obětovat hudbě.

Petře, vy jste přišel později. Co pro vás Helmutova Stříkačka znamenala?

Bartoněk: V devadesátkách to byl úkaz. Vzpomínám si, že jsem ji viděl na koncertě se skupinou Narvan a dvoumetrový Robert Staniczek mě doslova uchvátil. Její hudba je příjemná, písničky jsou výborně vystavěné, líbí se mi, že je v nich prostor pro všechny nástroje, i to, jak jsou zaranžované. Suprové jsou i nadsázka a dvojsmysly v textech.

Mimochodem, členem Narvanu, jehož koncert s Helmutovou Stříkačkou v devadesátých letech jsem zmínil, byl i kytarista Martin Pokora. Zahynul při tragické nehodě, kterou kapela měla v dubnu 2000. Jeho kytaru dostal jeho spoluhráč Libor Mikoška, který byl i členem Helmutovy Stříkačky. Já ji od něho později koupil a v kapele ji stále používám.

Sestavou Helmutovy Stříkačky prošla spousta muzikantů…

Staniczek: Více než sto. Nedávno jsme to počítali.

Zpívala s ní i Miss Československa z roku 1991 Michaela Maláčová. Kde se v ní vzala?

Staniczek: Byla má přítelkyně, žili jsme spolu. Zpívala party Hildy. Jenže nám to nevydrželo.

Devadesátá léta byla divoká. Souhlasíte?

Staniczek: Naprosto. Bylo mi dvacet, v tom věku si člověk užívá. Strašně rád vzpomínám na všechny ty muzikantské Lidušky, které pro nás udělaly všechno, co nám viděly na očích. Již zmíněný Mikeš v jednom rozhovoru říkal, že nejdivočejší koncerty a nejdivočejší večírky po nich byly s Helmutovou Stříkačkou. Myslím, že měl pravdu.

Co se na nich dělo?

Staniczek: To se nedá popsat, ty zážitky jsou nepřenosné. Třeba jsme rozbíjeli zařízení hotelů. Bohužel jsme to dělali v takovém stavu, že nikdo nevěděl, kdo z kapely to udělal. Takhle jsme rozbili hotely v Písku, ve Žďáru nad Sázavou nebo Rudou hvězdu ve Zlíně. To bylo ještě za komunistů, byl to opravdu průšvih.

V Jeseníku po nás chtěli zaplatit celou škodu. Byla to vysoká částka, přitom mám pocit, že na tom večírku s námi zůstal i hotelový personál.

Které osobnosti hudební scény vás nejvíce ovlivnily?

Staniczek: Jedním z nejzásadnější lidí, s nimiž jsme se potkali a který nám hodně pomohl, byl producent, skladatel a hudebník Ondřej Soukup. To on udělal z naší původně punkové kapely popovou. Produkoval naši první desku Helmut & Hilda, která vyšla v roce 1991, a řekl nám, že bychom ty naše punkové písničky mohli hrát jinak. Totálně změnil zvuk kapely a nám se to líbilo. Toho alba se prodaly statisíce kusů, bylo to neuvěřitelné.

Potom nám pomohl orientovat se na scéně. Napojil nás na kluby, seznámil nás například s lidmi ze slavného pražského klubu Bunkr, který se pak stal naším domovským, a pomohl nám zorganizovat náš první koncert ve velké Lucerně.

Jak vznikl koncept kapely postavený na postavách Helmuta a Hildy?

Staniczek: To bylo ještě na gymnáziu. V prváku jsme chtěli z tehdejšího Socialistického svazu mládeže (oficiální mládežnická organizace – pozn. aut.) dostat nějaké peníze a jezdit za ně s něčím vystupovat, a tím pádem na večírky. Rozhodli jsme se, že uděláme divadlo. Svazáci byli překvapivě pro a my to museli vymyslet. Tak přišli na svět Helmut a Hilda, respektive jejich historky. Byly to záporné postavy, na které jsme ty příběhy napasovali.

Tvrdil jsem, že k divadlu patří muzika, a začal jsem ji skládat. Skončilo to tak, že do půl roku nebylo po divadle ani památky, ale kapela hrála dál. To bylo v roce 1984, tenkrát vznikaly naše první písničky.

Jak moc se současné verze vašich písniček liší od těch původních?

Bartoněk: Robert je skvělý producent a aranžér, takže neměl problém s tím, abychom písničkám dali trochu novější zvuk. V základu jsou ale stejné.

Začínáme také skládat nové písně. Chtěli bychom brzy vydat nový singl, takže uvidíme, k jakému zvuku se dostaneme.

Staniczek: Vydat ho chceme příští rok. Když se bude líbit nám i lidem a když oni budou mít z písně radost, budeme ve skládání pokračovat. Nápadů máme hodně, máme i chuť do práce. I když připouštím, že v našem případě chtějí posluchači na koncertech pořád hlavně ty staré skladby.