Článek
Massenetova hudba je náročná, velmi komplexní, pracuje s bohatou instrumentací, plným zvukem a velkou dynamikou, která má podtrhnout prudké emoce protagonistů, i když v Národním někdy byla dynamika až moc výrazná.
Hlavní protagonisté v prvním obsazení zvládli své role dobře, hostující Alejandro Del Angel byl v podání jistý a ani ve vypjatých pasážích nebyl jeho témbr nepříjemný, projev zbytečně netlačil. Nebyl však tak výrazný jako Charlotte interpretačně precizní Islanďanky.
Dobrá byla i sopranistka Zuzana Marková v roli dětsky rozjuchané, trošku schematické postavy mladší Sofie, přesvědčivě roli Alberta dobře zvládl i barytonista Jiří Brückler.
Willy Decker, mající na starosti režijní koncepci, a scénograf, kostymér Wolfgang Gussmann zvolili minimalistický přístup bez zbytečných efektů, což je lepší, než kdyby se utápěli v režisérismu.
Pojetí však bylo až moc v protikladu s emotivně vypjatým preromantickým tématem i bouřící hudbou. Ta odpovídala exaltované předloze, která ovšem testem času prochází jen s obtížemi. Ne že by lidé přestali páchat sebevraždu z nešťastné lásky, ale Werther, občas označovaný za román pro služky, má až moc blízko k přehnanosti telenovel.
Nechat si kvůli tomu ujít Massenetovu propracovanou hudbu, vrcholné to dílo francouzské romantické opery, která je poučena na Wagnerově přístupu jak v bohatém zvuku, tak v propojení určitých motivů s jednotlivými postavami, by ale byla škoda.
Werther je vrcholné dílo autora, které přesahuje svou dobu. Ne náhodou americká multimediální umělkyně Laurie Andersonová na svém prvním singlu O Superman vycházela z Massenetovy árie Ô Souverain, ô juge, ô père z opery Cid. Když v závěru Werthera zpívá dětsky spor Noël, Noël, nebylo již pochyb o tom, že tohle se v ND podařilo.
