Eva Burešová vydává své třetí album Meraki: Jsem především zpěvačka

V roce 2018 jste se ucházela o reprezentaci České republiky v semifinále Eurovize. Vaše soutěžní písnička se jmenovala Fly. Jakou ambici jste tehdy měla?

Eurovizi jsem vždycky sledovala a přála si na ní zpívat. Spojila jsem se tenkrát s Václavem Noidem Bártou, který nás už předtím reprezentoval, a měl tedy určité zkušenosti. Vznikla písnička Fly, která se nakonec u českých fanoušků umístila na třetím místě.

Zajímavé bylo, že více uspěla ve světě. Od té doby se mi vždy před Eurovizí ozývá řada skladatelů ze zahraničí a nabízí mi své skladby. Já už jsem to pak bohužel z časových důvodů znova zkoušet nezvládala a letos jsem to prošvihla.

Noid s vámi spolupracoval i později. V čem vám byl nápomocný?

Napsal mi spoustu krásných písniček, které jsou spojené s mým životem, a vlastně mě dostal zpátky do světa hudby. Před Eurovizí jsem měla delší hudební pauzu a vydala jsem snad jen čtyři skladby.

Vašek mi připravil repertoár z písní o mém životě, které mi jsou stále velmi blízké. Předtím jsem za sebou měla spoustu velkých a nádherných koncertů, třeba s Danem Bártou, Vojtou Dykem nebo Matějem Ruppertem, ale díky Vaškovi jsem konečně opět mohla zpívat vlastní věci, a tak předávat dál svůj příběh.

Dnes vás lidé díky úspěšným televizním seriálům Slunečná a Zoo znají hlavně z obrazovek, jste populární herečka. Vnímáte, že vám to pomáhá i na hudební scéně?

Možná ano a neberu to jako něco špatného. Dobu, kdy jsem se nevěnovala hudbě tak aktivně, jsem strávila v jiném prostředí, v němž se mi dařilo. I díky tomu dnes mohu dělat to, co nejvíce miluji. U lidí tím pádem nezačínám úplně od nuly.

Upřímně řečeno, začínat dnes, v jednatřiceti letech, čistě jako zpěvačka by třeba mohlo být náročnější.

V jakém hudebním žánru se cítíte nejlépe?

Vyrůstala jsem v rodině muzikantů, kde každý den zněly desky Whitney Houston, Billie Holiday, Carpenters a dalších skvělých umělců. Hudební škála, kterou mám ráda, je proto pestrá. Baví mě rock, pop, taneční hudba, jazz i techno. Vím, že nechci dělat jen jeden žánr.

Pamatuji si na to, když jsem přinesla svou první desku do jednoho vydavatelství. Byla do jednoho žánru nezařaditelná. Producenti mi ale říkali, že to nejde, že se musím soustředit na jeden styl.

Pak ale přišla v té době má ikona Beyoncé s albem, ve kterém střídala jeden žánr s druhým, a ukázalo se, že není potřeba, aby byl zpěvák spojený jen s jedním.

Myslím si, že na mých deskách i koncertech si svou hudbu najdou zástupci více generací. Navíc mi dělá velkou radost, když můžu v každém stylu používat jinou techniku zpěvu.

K tomu je potřeba příkladná péče o hlas. Jaká je ta vaše?

Velice zásadní školu jsem dostala od Sylvy Pivovarčíkové, operní sólistky. Zpívala mimo jiné v milánské La Scale. Myslím si, že operní technika je pro zpěváka tak důležitá jako balet pro tanečníka. Dá mu ten nejlepší základ, jaký může mít. Když je třeba nemocný, je to technika, která mu pomůže k uspokojivému výkonu.

Denně se rozezpívávám, cvičím, snažím se zvýšit rozsah, aby pro mě i náročné zpívání bylo pohodlné. Jsem také v kontaktu s americkými zpěváky z muzikálu Hamilton, s představiteli hlavních mužských rolí, a vyměňujeme si rady. Americká škola je jiná než ta naše. Snažím se prostě posouvat se v technice dál.

Jak jste se s nimi seznámila?

Loni jsem byla poprvé v New Yorku a navštívila jsem uvedení muzikálu Hamilton. Byla to nádherná zkušenost. Na konci každého představení mají účinkující autogramiádu. Nechala jsem si je podepsat a potom je začala sledovat na instagramu.

Ještě ten den mě oba kontaktovali. A tak jsme se dostali k tomu, že všichni děláme to samé, jen každý trochu jinde.

Od té doby jsme se několikrát bavili o technice nebo jsem se z nich snažila dostat nějaké rady k lepším výkonům. Jsme domluveni, že se přijedou podívat na naše představení The Bodyguard v Hudebním divadle Karlín v Praze. Jsem strašně zvědavá, co na to řeknou.

V anketě Český slavík jste mezi zpěvačkami skončila dvakrát na třetím místě. Jakou váhu tomu dáváte?

Celé ankety si velmi vážím, byla to pro mě vždy velká radost si ocenění převzít. Ale myslím si, že je velký rozdíl mezi Slavíkem před dvaceti lety a dnes.

V této době mají lidé možnost hlasovat v tolika anketách, že už tomu možná ani nepřikládají takovou váhu. Přitom takové umístění v anketě popularity může mít velmi pozitivní dopad na kariéru umělce.

A má?

Myslím, že ano. V dalším roce se to odrazí na zájmu o něj mezi pořadateli a producenty akcí. Zažila jsem to na vlastní kůži.

Jaká byla spolupráce s Jiřím Burianem na albu Meraki?

Když jsem ho po dvou letech přátelství poprvé oslovila, mělo to původně být jen na jednu písničku. Nakonec z toho vzniklo celé album. Měla jsem velkou radost, že do toho se mnou šel. Nebál se popustit uzdu fantazii a dělat věci tak, jak jsme chtěli my dva, ne jak jsou nastavená nějaká pravidla.

Skladby na albu jsou v češtině i angličtině. Bylo na nás, jestli necháme celou desku v jednom žánru, nebo budeme kombinovat více stylů. Rozhodli jsme se pro druhou možnost. Strašně jsem si to užila a těším se z toho, že naše spolupráce nekončí.