Ernie C z Body Count na Rock for People: Rokenrol má otřásat systémem, dělal to už Elvis Presley

Začínali jste v devadesátých letech. Jak se k dnešku proměňovala atmosféra vašich koncertů?

Nemyslím, že by se změnila. Dobré publikum je pořád dobré publikum. Když se kouknu na videa z devadesátek, jsem překvapený, že jednotliví lidé vypadají úplně jinak, ale energie davu je pořád stejná.

Jsem pyšný na to, že hrajeme už více než třicet let a lidé pod pódiem mají pořád dobrou energii. Jediné, co se změnilo, je, že už nemáme v šatně žádný alkohol. S tím jsme sekli, fungujeme bez něj líp. Máme jen piva pro lidi z týmu. Jinak je i v zákulisí všechno stejné. Stejné procesy, stejné sendviče.

Brzy vydáte nové album Merciless. Jeho nahrávání je také stejné, jako bylo nahrávání desek v devadesátých letech?

V nahrávání desek je dnes naopak dost velký rozdíl. Už se nedostaneme do studia společně. Když jsme začínali, scházeli jsme se na zkoušky, pak zalezli do studia, měsíc jsme spolu makali a udělali desku. Dneska sice letím nahrávat do studia, ale kytary si tam točím sám a všechno si s ostatními posíláme. Je to jiný způsob práce.

Člověk je pak šťastný, když na koncertech zahraje pár nových písniček a konečně vidí, jak fungují. Dřív jsme jeli na turné a testovali nové písničky ještě předtím, než jsme je nahráli.

Dnes je nejprve nahrajeme a až třeba na koncertu zjistíme, že lidi některá nezajímá a že jsme ji na desku vůbec neměli dávat. I když to se teď naštěstí neděje. Lidem se to líbí.

Nechybí vám ty staré časy?

Občas ano. Ale takhle se věci vyvinuly a takhle to teď funguje. To se nedá nic dělat. Stýská se mi i po tom, jak jsme nahrávali ve studiu na magnetofonový pás. Dneska je vše digitální. To je pokrok.

Některými písněmi jsme v minulosti vyvolali kontroverze. Změnila se nějak míra toho, co si můžete v textech dovolit?

Ne, člověk nemůže měnit to, co dělá, jen kvůli tomu, že si o tom myslí někdo něco jiného. Takhle to nefunguje. Navíc máme vyvolávat reakce. Rokenrol má otřásat systémem. Proto skládáme a hrajeme písničky. Kdybychom se chtěli všem líbit, hráli bychom pop. Ten je konformní.

Už Elvis Presley otřásal systémem. Udělal něco jiného a spousta lidí ho za to nenáviděla. Ale to je v pořádku, lidem, kterým se nelíbí vaše hudba, byste se stejně nezavděčili.

Vy jste nejvíc otřásli systémem písní Cop Killer?

Jasně. Víte, co je paradoxní? Naše vydavatelství ji tenkrát nechtělo vydat. Přitom jsme měli třeba i písničku, která se jmenuje Máma dnes zemře. Máma byla metaforou pro rasismus, ale to nikdo moc nevěděl. Text nikomu nevadil, přestože se zdál být o tom nejhorším, co můžete udělat. Zabít svou mámu. O to se nikdo nestrachoval. Ale zabíjet policajty? To všechny trápilo.

Jak prožíváte, když lidé nechápou, co chcete sdělit?

To je v hudbě běžné. Prince měl spoustu písniček, u kterých nikdo netušil, o čem jsou. Picassa také každý vidí jinak. U umění to není nic divného. Lidé mohou interpretovat všechno po svém. My jim to jen pošleme.

V jaké jsou dnes Body Count formě?

Myslím, že už je to stmívání naší kariéry. Už jsme na scéně dost dlouho, takže jsme si získali slušný respekt. Získali jsme Grammy a podobně. To bylo skvělé. Ještě před sebou máme nějaké roky, i když už jich třeba nebude tolik. Užíváme si toho, kde jsme teď.

Co považujete za svůj největší úspěch?

V životě děti. V hudební kariéře Grammy. Tu nemají ani Jimi Hendrix a Beatles.

Mají vaše děti rády hudbu, kterou děláte?

No jasně. Ony už to nejsou děti, jsou dospělí, ale mají. Milují strejdu Ice-T.