Dny nové opery nabídly výjimečné zážitky, které by měly být normou

Neuvádějí se na něm jen aktuální zahraniční díla, jako byla Passion Pascala Dussapina nebo vynikající sevřená ambientní jednoaktovka Ephemeral Pulse Iana Davise na text básně Emily Dickinsonové reflektující pomíjivost světa a hlavně to, že jeho proměny jsou pomalé. Zhudebněna byla báseň: „od zdejší zkušenosti stačí dny oddělit / týdny se v příštích rozplynou / roky do dalších let“, což je idea, která velmi souzní s pohledem dirigenta a ředitele festivalu Petra Kotíka.

NODO nabídlo bohatou plejádu nových českých inscenací. Ty by nevznikly bez existence bienále a Ostravského centra pro novou hudbu a Ostravské bandy a členů souboru Ostrava New Orchestra, kteří umějí interpretovat soudobou hudbu a nebojí se výzev, které přináší. Nešlo vždy o opery v klasickém slova smyslu, zpěvu bylo v třeba v Hořkém konci Russolově málo, ale to je vedlejší. Podstatné je, že nová a skutečně kvalitní díla vznikají.

Jedním z vrcholů byl mnohovrstevnatý minimalistický Zaprodanec Františka Chaloupky, který odrážel realitu korporátního světa reklamy a PR, snahy neustále lidem nejen něco vnucovat, ale řídit je. Samořídicí systém AMOS, který v sobě nese jméno Komenského, ukazuje snahu zharmonizovat životy všech, což vede k jedné z nejstrašnějších dystopií, horší než je totalitní svět Orwellova románu 1984.  Chaloupka si však uvědomuje, že je ještě jeden horší systém než totalitní - a to ten, ve kterém si lidé neuvědomují svou situaci, což je případ Skvělého nového světa (Brave New World, v Česku vyšlo pod názvem Konec civilizace pozn. red.) Aldouse Huxleye, kde lidé rozdělení do kast, nemají žádné potřeby se bouřit, protože všechny jejich potřeby jsou uspokojovány. Hlavní hrdina Zaprodance Pilot John se sice vzbouří, ale nakonec jen založí novou firmu SOMA, což je nejen AMOS odzadu, ale také jméno drogy z Huxleyho románu, která činila všechny šťastnými.

Dílo plné aktuálních narážek (dcera, kterou má John s letuškou, se jmenuje Gréta) současně ukazuje, jak se dají dobré nápady, jako ten Komenského o výuce, zneužít.

Hořký konec Russolův přiblížil ideje významného futuristy Luigiho Russola, který odmítal starou hudbu s melodií a harmonií a chtěl, aby hudba moderní průmyslové společnosti odrážela její hluky, a stvořil proto nové nástroje intonarumori, které vytvářely hluk. Hudba v inscenaci byla hrána na ně. Zatímco ve své době byl Russolo odmítán, dnes je vnímán jako vizionář, který předznamenal třeba nástup konkrétní hudby a industriálu i mikrotonální hudby.

Haštal Hapka v Až tu všichni budou reagoval na případ důchodce Baldy. Který se snažil vyburcovat společnost proti muslimů tím, že pokácel stromy na koleje. Dílo mající zvukově blízko k některým výborům avantgardního jazzu nebylo úplně povedené, samotný příběh byl příliš upozaděn – kdo Baldovu causu nezná, tak nepochopí, oč se jedná. Na začátku nebylo ani jasné, zda nepůjde spíše o případ nějakého mladého násilníka přepadávajícího spolužačky.

Hapka ale dobře ukázal, že problém dneška je svět bublin a nedostatek vzájemné komunikace, takže si lidé nevyměňují názory a neujasňují si postoje, ale jen přicházejí s prohlášeními, které nikdo neposlouchá, přičemž oni sami přitom taky nikoho neposlouchají, zajímají je jen názory, s nimiž sami souzní. A pro NODO je docela příznačné, že se tohoto tématu chopil mladý operní skladatel, i když bych to čekal spíše u nějakého představitele činohry.

Bez chyb nebyl izraelský Impact, který by klidně mohl být na nějakém festivalu nového cirkusu nebo taneční přehlídce. Bohužel ale se tvůrci nechali příliš unést samotnými možnostmi zavěšení na laně, končili příliš často u opakování pádů, přičemž hudba je jen ploše ilustrovala. Ono však platí, že chybami se člověk učí, a je dobře, že tu takovéto výjimečné bienále existuje.

Kotík ovšem nemá rád, když se NODO označují ze výjimečné. Podle něj je naopak jeho přístup normální, protože v takto krátkém čase se nastudovávaly i premiéry Mozartových oper a lidé na ně šli, i když nevěděli, co uslyší. Naopak by vymetl z operních domů staré krámy, které se donekonečna opakují. Jenomže nikoho z tuzemských operních scén nebylo vidět, že by se přišli podívat, co za nová díla vznikla, a zvážili – když už ne jejich nastudování, tak oslovení autorů, aby pro jejich scénu něco vytvořili.