Dirigent Jakub Hrůša: Klavír mě postavil na zem

Letošní program festivalu Dvořákova Praha, který po ouvertuře 31. srpna oficiálně začne 6. září vaším koncertem s Bamberskými symfoniky, slibuje i zážitky z jiných dimenzí. A zase v tom hraje roli jeden váš unikát. Projekt Spojeni Mahlerem je pokus o rekonstrukci premiéry Symfonie č. 7 Gustava Mahlera z roku 1908, kterou provedly spojené orchestry České filharmonie a někdejšího Nového německého divadla v Praze. Vy budete také dirigovat dva orchestry?

Ne dva ve smyslu jedna plus jedna, ale napadlo mě propojit Českou filharmonii a Bamberské symfoniky v jeden smíšený orchestr. Promíchání jsem provedl tak důsledně, že u jednoho pultu sedí vždy jeden člen České filharmonie a jeden člen Bamberských symfoniků.

Tuhle se mě německý žurnalista ptal, zda jsem dostal nařízeno, abych takto zaštítil česko-německé sbratření. Připadalo mu zvláštní, že bych na to přišel sám. Ale je to tak.

Cílem spojení není touha po novém interpretačním vycizelování Mahlera, na druhou stranu to ani nebude party s Mahlerem. Spíš něco mezi tím. Myslím si, že určitý nový přístup během krátké týdenní spolupráce vznikne. Minimálně ze vzájemné zvědavosti, jak to hrají ti druzí.

Politický podtext tomu ale těžko odpářete, vždyť právě členové orchestru Nového německého divadla položili po poválečném odsunu z Československa v Bavorsku základy dnešních Bamberských symfoniků.

Nejsem politik a ani jim být nechci, ale ano, ta nadstavba tam je a mně osobně je propojení dvou národů, mezi nimiž bylo vždycky trochu napětí, velice příjemné.

Historie Bamberských symfoniků nakonec vyznívá kladně, protože vznikl orchestr se skvělými výsledky, byť to na začátku vůbec neměli snadné. Navodit situaci, že se tyto dva orchestry opět potkají, je symbolické uzavření kruhu.

Koncert se odehraje na pražském Výstavišti pod otevřeným nebem. Má open air provedení nějaká specifika? A teď nemyslím ta, že vám může vítr pomíchat noty.

No ale právě o to přesně jde. Všichni se modlíme, aby nepršelo, nebyla bouře, protože pak může mít člověk sebelepší úmysly, ale nebude to ono.

Open air byl v tomto případě jediný způsob realizace, který nám dával smysl. Koncert bude muset být ozvučen, protože živá akustika nedostačuje nárokům díla. Určité kompromisy udělat musíme, přesto pevně věřím, že takhle náročné dílo vyzní i v open air prostoru.

Napřesrok se od Bamberských symfoniků přesunete na post uměleckého ředitele Královské opery v Londýně. Vy sám jste říkal, že v Bambergu není nouze o každodenní styk s návštěvníky vašich koncertů. Nebude vám domácké prostředí v Londýně chybět?

Bude i nebude. Úzké propojení s posluchači bude myslím zachováno díky mnoha různým programům a diskusím a debatám, na nichž interpreti vysvětlují posluchačům své přístupy. Ale máte pravdu, že situace, kdy ve mně prodavač v londýnské pekárně pozná dirigenta Královské opery, asi nenastane. Za prvé je to město obrovské a také složení obyvatelstva přispívá k tomu, že klasika je tady zájmem menšího počtu lidí. To je pro mě neobvyklé. Já si samozřejmě nedělám iluze, i u nás reálně klasickou hudbu prožívá poměrně malý segment společnosti, ale mám dojem, že to, co děláme, je všeobecně registrováno. I když lidé nechodí na koncerty, občas nás zahlédnou v televizi. Pak to sice přepnou, ale vidí nás. To v Británii není.

Teď jste mi možná vysvětlil kulturní šok z Covent Garden, kam jde člověk slavnostně naladěný včetně toho, že se slušně oblékne a…

... potká tam lidi v teplákách? To je běžná britská věc, která i mně zpočátku vadila. Ale už ji vidím méně kriticky. Na vlastní kůži jsem totiž zažil, jaký výkon je někam se v Londýně v pracovní den dostat. Představa, že se po práci jdete domů převléknout, dáte si večeři a víno a pak v dobrém rozpoložení a v dobrém saku jdete na koncert, je v Londýně nemyslitelná. Tak jsem to naučil respektovat. I když chápu, že lidem, kteří chtějí mít sváteční atmosféru v plné míře, potom něco chybí.

V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že vaším miláčkem je Josef Suk. Dokázal byste takto stručně vyjádřit váš názor nebo osobní vztah k dalším českým skladatelům?

S Antonínem Dvořákem je to těžké, tam se mi spojuje strašně mnoho dojmů. Asi nejpodstatnější je jeho spontaneita. Bohuslav Martinů je pro mě duchaplnost a noblesa. U Miloslava Kabeláče je to přísnost, ovšem taková, která dovede dojímat. No, a Bedřich Smetana? Hudební myslitel. Díky tomu, že jím byl, postavil české hudbě pozoruhodné základy.

Načetl jste Smetanův životopis od Pavla Kosatíka, jehož audioverze vyjde v říjnu. To jste coby ambasador Roku české hudby plánoval?

Byl jsem ve spojení s Pavlem Kosatíkem a trochu neoficiální cestou jsem se nabídl, že bych se mohl tímto způsobem za knížku Bedřich Smetana – Životopis postavit. Udělala mi totiž radost. Proti předešlým autobiografiím nic nemám, je v nich mnoho kvality, ale přece jen jsou zastaralé. Myslel jsem si, že text namluvím ve volných chvilkách na vlastní aparatuře.

Vydavatelství však trvalo na profesionálních podmínkách. To pro mě znamenalo mnoho desítek hodin strávených ve studiu nad rámec mých povinností. Bylo to náročné, volný čas jsem na jaře doslova vyškrabával. Ale podařilo se a já jsem zvědav, jak bude audiokniha přijata.

Podle mého hlavně s velkým překvapením.

Ty, kdo mě dobře znají, to nepřekvapí. Čtu rád nahlas od dětství. V dospělém věku načítám romány a dětské knížky, které pak rodině a přátelům posílám. Když jsem v posunutém časovém pásmu a nemohu s dětmi komunikovat obvyklými způsoby, blízkost a vztah nám zprostředkuje literatura. Nečtu samozřejmě hodiny trvající pasáže textů, spíš kratší úseky.

Pak mě motivuje, když mí odběratelé chtějí pokračování. Pokud tedy neudělají tu zločinnou akci, že mě netrpělivě předběhnou a dočtou si knihu sami.

Je mluvené slovo hudba?

Je. Ale má touha jím sebe i blízké obklopit pramení z lásky k řeči. Mám velmi rád češtinu. I další jazyky, ale u toho rodného je to vždycky jiné. A možná další věc na pozadí mé touhy vyslovování se nahlas je to, že k danému materiálu hledám co nejbližší vztah.

Když musíte větu vyslovit, je třeba si ji nejdřív promyslet. Nutí vás to k vědomé vnitřní aktivitě, a to je podle mého velmi důležité. Mnoho věcí dnes děláme neuvědoměle, přitom konat s vnitřním soustředěním je velice příjemné a také zdravé.

Objevil jste v textu Pavla Kosatíka něco, co by vám nad rámec vašich znalostí ještě víc osvětlilo Smetanovo hudební smýšlení?

Smetana je hodně prozkoumaný, nelze toho mnoho nového najít. V knize jde spíš o nové pospojování úhlů pohledu, přizpůsobení dnešnímu čtenáři. Pavel Kosatík se staví zajímavým způsobem za hudebníky a skladatele, což možná přinutí čtenáře k úvaze, zda nestojí za to se Smetanou také zabývat.

I já jsem se na základě textu zamýšlel nad svými názory na Smetanu. A příležitostně jsem fungoval i jako korektor, protože přece jen se občas nepodařilo vyhmátnout ty nejdrobnější detaily správně. Audiokniha tedy bude ještě preciznější než originál.

S Bamberskými symfoniky a s Kateřinou Kněžíkovou jste natočil cédéčko Tag und Nacht. Na něm jste se unikátně ujal klavírního partu. To byl také váš nápad?

S touhle bláznivou myšlenkou přišla Kateřina. Mě to napůl zděsilo a napůl zaujalo. Přemýšlel jsem, jak bych to asi dělal? Doba covidu mi dopřála čas sednout si ke klavíru, což byl základ. Bez oprášení mých hráčských schopností by totiž vůbec nebylo možné nápad realizovat.

Klavír je univerzální nástroj a není zase tak obtížné na něj hrát v porovnání třeba s houslemi. Ale když chci hrát tak, aby se to dalo poslouchat, natož natočit, tak je třeba si čas najít. Což je velmi obtížné, pokud jede moje dirigentská práce na plné obrátky.

Klavír je nástroj, do kterého se dá v podstatě vměstnat celý orchestr. Byla výhoda vyměnit hráče za klávesy?

Ono to bylo dvojsečné. Ano, svým způsobem to svádí loudit z klavíru podobné barvy, jaké znám z orchestru. Ale nesměl jsem to přehánět a snažit se dělat z klavíru něco jiného, než je. Takže odpověď na vaši otázku je někde uprostřed.

Metaforicky se říká, že nejlepším klavíristům zní klavír jako orchestr, to bych podepsal. Ale pro mě bylo důležité přizpůsobit se nástroji. Jinými slovy, když už jsem nevěděl, jak to udělat, aby to jako orchestr znělo, musel jsem svou hudební představu přizpůsobit tomu, co mi klavír umožňuje.

Některé písně byly trochu náročnější na přednes, ale doufám, že se to posluchačům tak jevit nebude. Že uslyší příjemnou hudbu, kterou jsme si při jejím vytváření s Kateřinou užili. Bylo to jako u té audioknihy srdcové vybočení, na které budu rád vzpomínat.

Takže se nemáme těšit na to, že jednou budete zpoza klavíru dirigovat orchestr jako Daniel Barenboim?

Já vím, že to myslíte v nadsázce, ale toto srovnání bych snad ani nekomentoval. Kolega Barenboim a mnoho dalších je především vystudovaný, a hlavně skvělý klavírista, který v určitý moment začal dirigovat. Já jsem sice na klavír hrál od dětství, ale není to můj hlavní obor. Ale úkrok k tvorbě hudby byl pro mě velmi důležitý.

Sáhl jsem si na denní chléb kolegů, kteří musí každý den hrou prokazovat svou kvalitu. Tahle zkušenost mě postavila na zem, byla očistná a učinila mě pokornějším. V dirigování jde o komplexní pohled na hudbu, o kontext, o psychologii a samozřejmě o to, jak nejlépe komunikovat k hudebníkům svoje představy. Protože to oni nakonec hudbu realizují.

Jste hlavní hostující dirigent České filharmonie a mně se zdá, že toto těleso má na laskavé dirigenty vašeho typu štěstí. Stačí vzpomenout na Jiřího Bělohlávka nebo současného šéfdirigenta Semjona Byčkova. Je to náhoda?

Netuším, ale ukazuje se, že laskavost přináší krásné výsledky. Nemám pragmaticky nastaveno, že budu laskavý, abych cosi dokázal, byť určité zrnko tam vždycky je. Mě to takhle víc těší a dobíjí. Někdy si lidé představují, že dirigentská profese je vtisknutí vlastní vůle druhým lidem za každou cenu. Ale já to tak nevidím.

Často se totiž daleko víc přiblížím realizaci svých plánů, když je kolegům přednesu jako přání, nebo dokonce jako sny. Je mi bližší, když vidím, že lidé mou vizi pochopili a vzali za svou, já je naopak rád nechám některé věci domyslet.

Ale máte pravdu, že despotický způsob práce býval běžný, dirigenti hudebníky někdy až psychicky týrali. Dirigent má poměrně velkou moc a toho se lehce zneužije.

Je to pokušení?

No jistě. Když máte pravomoc a určitý věhlas a společenské postavení, které dodává vašemu jednání pocit důležitosti, tak je pokušení přirozené. Mě ale tenhle kontext spíš přivádí k údivu na tím, jací jsou všichni ti, co hrají, mistři. Jednou jsem to někde řekl naplno a kdosi mi opáčil, neměl bys shazovat svou auru a profesi. Jenže já jsem skutečně přesvědčený o tom, že bez nasazení hudebníků není dirigent schopen cokoliv vytvořit.

Orchestr se bez dirigenta v nejzazším případě obejde, ale dirigent bez orchestru těžko.

Ano, orchestr může, je-li zkušený a repertoár k tomu vhodný, hudbu bez dirigenta velice dobře provést. Ale dirigent, který tam stojí bez orchestru? To mi promiňte, takový by byl pro zasmání.

Na závěrečném koncertu letošního Pražského jara jste seděl v řadě přede mnou a já si říkala, zda si pan Hrůša může koncert užít jako běžný posluchač? Nebo mu běží hlavou, když vidí kolegu dirigenta, věty typu: Tak tohle se ti, hochu, povedlo, toto moc ne?

To se nevylučuje. Když jde o orchestrální skladbu, kterou dobře znám, až na vzácné a krásné výjimky se nestane, že bych kritickou mysl vypnul. Ale neznamená to, že bych neměl z koncertu zážitek. Jsem však náročnější posluchač, takže mě nesmí rušit nekompetence.

Tím vůbec nemyslím technickou kvalitu. Ani mi tak nevadí, když něco takříkajíc nezaladí, naopak mi vadí totální nepochopení ducha interpretovaného díla. Poslouchat třeba studentský orchestr, v jehož hře se projevují určité nedokonalosti, nicméně muzikanti rozumí tomu, co hrají, mi udělá radost.

Jak to vypadá, když vás hudba zcela pohltí?

V prvních tónech koncertu se musí stát nějaké zvláštní kouzlo, které vás jako mávnutím kouzelného proutku přenese během několika málo minut do jiné dimenze. Nemusí to být nic ezoterického, jen jiný druh prožitku, než máme běžně. I pro mě je ten prožitek k dispozici.

Mé děti by vám dosvědčily, že při hudbě často brečím. Dojímá mě, kanou mi slzy a ony pak o mě mají strach. Co se ti děje? Potřebuješ něco? ptají se, protože ještě nechápou, že to jsou slzy štěstí. Kdybych tyto věci už necítil, musel bych se nad sebou vážně zamyslet. Asi bych byl zralý na pauzu.