David Koller: Lucie je pro mě uzavřená věc

Z Lucie jste poprvé odešel už v roce 2005. Byly důvody vašeho tehdejšího a současného odchodu podobné?

Tenkrát na mě byl v kapele vyvíjen určitý nátlak, abych odešel. Řekl jsem si, že pokud kluci mají takový problém, že se mnou nechtějí ve skupině být, nemá cenu v ní setrvávat.

Teď je to jiné. Ne že by na mě byl vytvářen jakýkoli nátlak, ale dospěl jsem k závěru, že bude lepší, když se místa v kapele vzdám, protože to pro mě už nemá význam.

Z kapely odejde z postu hosta i bubeník a váš syn Adam Koller. Bylo to jeho rozhodnutí?

Že půjde se mnou, se rozhodl sám.

V devadesátých letech jste byli v kapele přátelé a měli jste se rádi. Není vám líto, že to tak už není a končí to vaším druhým odchodem?

To je problém dlouhých vztahů. Myslím si, že každý, kdo s nějakou holkou chodil čtyřicet let, by různé dramatické příběhy mohl vyprávět. Podle mě u nás prostě došlo z toho dlouhého vztahu k únavě.

Kluky z Lucie mám rád, vážím si jejich erudice i toho, kam jsme se společně dostali, protože na tom máme podíl všichni. Začal jsem ale postrádat smysl naší další společné práce.

Už jednou jste se po odchodu ke kapele vrátil. Vrátíte se zase?

Už jsme spolu všechno několikrát zkusili. Složili jsme spoustu písniček, odehráli spoustu koncertů. Myslím si, že je dobré ve správném okamžiku odejít. Lucie je pro mě uzavřená věc.

V listopadu 2018 jste vydali dosud poslední album EvoLucie. Byla v té době v kapele tvůrčí nálada, která obvykle vznik alb provází?

Ano, na tom albu jsme pracovali skoro dva roky. Bylo to intenzivní a také velmi dlouhé. Nevzpomínám si, že bychom někdy v minulosti byli v nahrávacím studiu sedm měsíců. Dohodli jsme se, že album nahrajeme, protože ho nahrát chceme.

Jak jste se cítil s Lucií na pódiu ve chvílích, kdy byly vztahy v kapele napjaté?

Podle mého názoru má muzika léčebné vlastnosti. Je to koneckonců vědecky dokázané. Nevím, jestli přímo ta naše, ale když začneme hrát, zapomenu na všechno ostatní. Chci podat co nejlepší výkon, dávám si pozor, abych hrál a zpíval dobře, v mém případě je to navíc kombinované, protože hraní na bicí a zpívání je něco jiného než hraní na kytaru a zpívání. Musím se kontrolovat a být dobře připravený, soustředit se při zpěvu na dýchání a podobně.

Chci tím říct, že při koncertu jsem takříkajíc uvnitř, a pokud vnímám, že to po hudební stránce funguje, nevšímám si, co se na pódiu děje.

Lucie je jedna z nejslavnějších kapel u nás a váš hlas je jeden z jejích charakteristických prvků. Není škoda ji opouštět a tím pádem dostávat do situace, kdy je ohrožena v samotné existenci?

Takhle o tom neuvažuju. Baví mě to, co dělám s kluky ze své kapely. Je to tak intenzivní a výživné, že jsem šťastný, že je kolem sebe mám a můžu s nimi pracovat.

Jste bytostný muzikant, který s hudbou neustále žije a je ve své práci respektovaný. V Kollerbandu stále pracujete a koncertujete, Lucie vystupuje mnohem méně a nové písně nevydává tak často. Je za vaším odchodem z ní i touha moci být v hudebním procesu neustále ponořen?

Ano, určitě. A nesmím opomenout ani svou rodinu. Mám malé dítě, před pár lety jsem se oženil a musím říct, že to celkem dost prožívám. Mám i dva dospívající hochy, kteří chodí na střední školy, takže rodinných povinností mám dost.

Jsem přesvědčen, že děti jsou stvořením, která nesmím pokřivit tím, že na ně jako jejich otec nebudu mít čas a nebudu jim projevovat dostatek lásky. To všechno hrálo v mém odchodu roli.

Chtěl jsem si svůj život trochu zjednodušit. V obýváku ve svém bytě jsem si v době, kdy jsem byl přesvědčen, že se už nikdy neožením, vybudoval nahrávací studio. S malým dítětem ho ale moc nevyužívám a dělám v něm jenom občas.

Další nahrávací studio mám v Mikulově, kam jsem se částečně přestěhoval v době, kdy jsem měl děti ve střídavé péči. Byl jsem čtrnáct dnů tam a čtrnáct dnů v Praze. To daleké cestování a starání se o dům, ve kterém půl roku nejsem, bylo ale vyčerpávající.

Navíc střídavá péče skončila, takže jsem se rozhodl, že v dohledné době přestěhuji všechna svá studia do pražského klubu MeetFactory, kde mám své třetí studio. Tenhle studiový fetišismus je pro mě také zábava.

Jste s ostatními ze skupiny Lucie po ohlášení svého odchodu v kontaktu?

Ano. Zrovna v úterý jsme si s Michalem Dvořákem volali a domlouvali si schůzku, protože nás ještě čekají nějaké společné akce včetně letní série koncertů na festivalech Hrady.CZ.

Které písně Lucie máte nejraději?

Baví mě Černí andělé, Amerika, které si lidé vždycky zpívají. Baví mě i Medvídek, zvláště na koncertech na Slovensku, kde mívá z mně neznámých důvodů možná větší ohlas než v Čechách. A jistě bych našel i další písničky.

Myslíte si, že Lucie bude skutečně pokračovat bez vás?

Věřím, že ano.

Jaké jsou tedy vaše plány?

Budu se naplno věnovat své kapele. Víc toho vlastně v plánu nemám, protože bych nic dalšího nestíhal. Nedávno jsem si spočítal, že jsme loni s Kollerbandem, Lucií a Jasnou pákou odehráli na sto koncertů. To mi stačí na to, abych byl dostatečně vytížen a unaven. Příprava na tyto koncerty je stejně náročná, jako je v případě vystoupení s Lucií.

Jsem rád, že jsme s Kollerbandem schopni neustále pracovat na nových písničkách i na technických věcech, které patří ke koncertům, třeba na podobě světel nebo kvalitě zvuku. Rozdělaných písniček máme několik a věřím, že na jaře nějaké vydáme. Také přemýšlím o tom, že bych vydal svou bestofku. Říkal jsem si, že už jsem dost starý na to, abych nějakou měl.

Tento rozhovor děláme ve vašem domácím studiu, ve kterém kromě kytar visí na zdi i loutna. Hrajete na ni?

Někdy ano. Dala mi ji máma, když mi bylo čtrnáct. Můj táta měl kdysi doma starou šestistrunnou loutnu. Vždycky ji naladil a začal hrát, třeba písničky od skupin ABBA, Beatles nebo třeba nějakou odrhovačku. Vůbec jsem nechápal, jak k němu ty písně přišly, ale měl ten dar, že hrál vše okamžitě.

U nás na chalupě tehdy bydlel kamarád Franta, což byl vlastně alkoholik, kterého vyhodili z vojenského letiště. Byl nicméně obrovská zásobárna všech možných písniček a byl to on, kdo mě naučil hrát ty první.

Jednou si ode mě tátovu loutnu půjčil, odjel do Prahy a tam se opil a nechal ji v hospodě v Karlíně. Kvůli tomu jsme o ni přišli.

Máma viděla, že jsem z toho smutný, a tak vzala patnáct set korun, což tenkrát byla celá výplata, a koupila mi loutnu novou. Není sice nic moc, ale má pro mě hodnotu dárku od mámy.

Hrál jste na ni někdy na koncertě?

Nehrál, ona má takový agresivní zvuk. Ale hrál jsem na ni třeba písničky svým dětem.

Jaká zaměstnání jste dělal předtím, než jste se stal muzikantem na plný úvazek?

Bylo jich několik, a musím říct, že mě všechna bavila. Dělal jsem elektrikáře, hlídače na parkovišti, uklízečku ve zvláštní škole, figuranta v geodézii, skladníka v domě U Topiče, kde se prodávalo sklo, grafiky a obrazy, a nejlepší byla práce kopáče v archeologickém výzkumu.

Také jsem dva měsíce pytloval brambory v podniku Ovoce – zelenina. Za totality musel mít člověk v občanském průkazu razítko, že někde pracuje, protože jinak ho mohli zavřít za příživnictví. Proto jsem byl jeden čas nucen dělat tuhle práci. Musel jsem lopatou naházet pět tun brambor do sta pytlů. Měl jsem díky tomu tenkrát dobrou kondici, protože to bylo fyzicky náročné. Už za pár dnů jsem zjistil, že mi svalová hmota nabyla tak, že se nevejdu do trička.

Za krátký čas jsem ovšem také zjistil, že tuhle práci dělají jenom lidé, kteří chodí do basy a z basy. Pracoval jsem tam s různými drsnými typy, a jelikož někteří z nich byli bezdůvodně agresivní, tak jsem tu práci opustil.

Co byste dělal, kdybyste neuspěl na hudební scéně?

Závidím archeologům. Myslím si, že bych zůstal u nich. Od jara do podzimu jsme kopali a v zimě se to, co jsme vykopali, čistilo. Dělal jsem to rok a moc mě to bavilo.

Nedávno proběhl v pražské Lucerně vzpomínkový koncert na vašeho zesnulého kamaráda Michala Ambrože, jinak zpěváka a kytaristu skupin Jasná páka a Hudba Praha. Konal se u příležitosti jeho nedožitých sedmdesátin. Jaké to bylo?

Ten večer se moc povedl. Přišla tam řada lidí, které jsem znal, a mnoho těch, které jsem znal z různých koncertů jenom podle obličeje, ne podle jména. Bylo to tak přátelské, že jsme se dohodli, že za rok uspořádáme koncert Michal Ambrož 71.

Měl jste prý být i na výročním koncertu ke čtyřicátinám skupiny Plexis minulý týden v Lucerna Music Baru…

Měl jsem tam být, ale nakonec jsem musel být jinde. Mrzí mě to, protože kromě toho, že jsme se s touhle divokou partičkou vídávali a měli jsme i společné koncerty, tak jsem jí produkoval třetí desku. Znali jsme se víc, byli a jsou to fajn divocí kluci.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Best Of - Lucie, Černý kočky mokrý žáby - Lucie, LP XXIII - David Koller, Nic není nastálo - David Koller