Dal dohromady „nové“ Plastiky. Oslavíme půl století slavné desky, říká Vladimír Lábus Drápal

„Uctíme nejvýznamnější desku českého undergroundu,“ říká majitel vydavatelství Vladimír Drápal zvaný Lábus.

Podle čeho jste hudebníky pro projekt vybíral?

Můj záměr byl – už poněkolikáté – zkusit dát alespoň na jeden koncert dohromady původní sestavu Plastiků, která se před lety rozhádala. A výročí 50 let od ilegálního natočení legendární nahrávky se mi zdálo jako dobrý důvod.

Oslovil jsem proto jako prvního bubeníka Honzu Brabce, který hraje na všech „starých“ nahrávkách.

Po turné v roce 1997, posledním před Hlavsovou smrtí, z kapely odešel a po celou tu dobu takřka třiceti let stál mimo. Nejen mimo kapelu, ale i mimo všechny ty divné spory. Myslel jsem si, že by on mohl být tím tmelem. On si to myslel taky, ale nepodařilo se.

Protože mi ten nápad přišel dobrý, v jednání jsem pokračoval s Pepou Janíčkem, odvěkým kapelníkem Plastiků. Moje podmínka byla, aby všichni členové téhle sestavy hráli s Plastic People ještě před listopadem 1989. Tehdy i pouhé hraní v téhle kapele bylo vzpourou proti režimu a testem oddanosti věci.

Plastici se v roce 2016 rozdělili na dvě kapely, které pak žily svým životem. Jedna nadále koncertuje…

Ta parta, která stále hraje, nosí oficiálně název Plastic People Of The Universe. My jsme do toho nechtěli zanášet další zmatky, proto jsme po dohodě pro tohle turné zvolili název PPU. Což byla zkratka, pod kterou se Plastici v roce 1984 pokusili zahrát veřejně. Marně, i když vyhráli předkolo Rockfestu. Do Lucerny, kde mělo být finále, je nakonec ani nepustili. Ochranka jim zakázala vstup.

Proč je deska Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned tak významná?

Myslím, že se nějak dostala ke každému, kdo se zajímal o něco jiného než o oficiální kulturu. Kolovala v tisících kopií, byť většinou nevalné kvality. Je to nahrávka, která dokáže změnit život; a co chtít od hudby víc? V tom marasmu kolem to byl úplný výtrysk svobody a důkaz, že lze žít a myslet jinak.

Hudební kritik Vojtěch Lindaur ji zařadil mezi deset nejvýznamnějších nahrávek československé hudby. Napsal: „V podstatě tehdy už ryze undergroundová kapela spojila svou velmi zvláštní hudbu s poezií Egona Bondyho, a nejenže dokázala přesně popsat pocity velké části tehdejších dospívajících, ale hlavně díky Hlavsovu skladatelskému umu se jí podařilo vytvořit desku nadčasovou. Nejsou to jen písně vzdoru, ale především o vnitřní svobodě. Krom toho je to taky sranda.“

Čím vyniká oproti ostatním deskám PPU?

Jednak byla první, jednak vyšla v zahraničí v roce 1978 a šířila se doslova lavinovitě. Samozřejmě ten proces, kdy partu mladých kluků zavřeli proto, že si něco brnkali po hospodách, to je přece příběh gangsterů, akorát naruby. Tady byla parta bezbranných mániček, co měla ráda holky, pivo a rokenrol.

Osobně mám raději jiné desky Plastiků, ale tahle obsahuje skutečné hity, které plno lidí zná dodnes. Při této příležitosti ji vydáváme v reedici.

Jak vlastně desky PPU vycházely před listopadem 1989? Kdo je vydával, jak se dostávaly k posluchačům?

Paul Wilson, Kanaďan, který od roku 1967 žil v Čechách, se s kapelou seznámil, ještě když hrála převzaté písně od Velvet Underground, Zappy či Fugs. Pomáhal s překlady a posléze v kapele i zpíval. Za což byl po Chartě 77 vyhoštěn. V jeho vydavatelství Boží mlýn, které poté v Kanadě založil, pár desek vyšlo.

Většina písní byla natočena na Hrádečku Václava Havla, nahrávky se ven pašovaly prostřednictvím západních diplomatů. V Čechách vycházely na magnetofonových páscích a kazetách, pokoutně, a pod hrozbou kriminálu.

Čeká vás koncertní šňůra, kdy a kde začíná a jaké lokality byste vypíchl?

První koncert bude 4. dubna v Akropoli, pak následuje Brno a Olomouc. Tím to vlastně mělo celé končit, ale zájem byl i v dalších městech. Komunita, pro kterou je kultura undergroundu a hudba Plastic People důležitá, je rozprostřená na malých ostrůvcích prakticky po celé zemi.

Nepochybně pozoruhodným koncertem bude ten závěrečný, poslední červnovou sobotu, který bude na nádvoří hradu Houska, kde se vlastně celá deska Egon Bondy´s … tajně nahrávala. Jako „předskokan“ zahraje Jaroslav Hutka a večer uzavře kapela Svatopluk, hrající písně Sváti Karáska, který tehdy dělal na Housce kastelána a tajné nahrávání umožnil.

Den předtím proběhne koncert v Lounech, takto rodným městem vydavatelství Guerilla Records, které celou šňůru, obsahující 16 koncertů, pořádá. A doporučil bych třeba Plzeň, tam by se aktuální repertoár měl živě nahrávat.

Líbí se mi, že slavné kapele vždy předskakuje místní skupina. Podle čeho jste je v daných místech vybírali? Určitě byl o účast zájem.

Guerilla Records je „rodinné“ vydavatelství, jednotlivé kapely jsou součástí nějakého celku. Spojujícím prvkem je vkus majitele, tomu se musí produkce líbit, musí mít pocit, že ta hudba je nějak nadčasová, že v sobě nese touhu po vyslovení a zároveň jakousi podvratnost.

Důležité jsou i texty a ostatně i životní filozofie muzikantů. Rozhodně nás nezajímají nějaké módní trendy nebo umělci, kteří konvenují s nějakou idiotskou komunistickou či fašistickou ideologií, rasismem, dezinformační scénou. Kdo nemá rád Václava Havla, má u nás dveře zavřené!

Soubory, které společně s PPU vystoupí, patří k vydavatelství. Jsme rádi, že na každém místě zpestří večírek, který by měl být oslavou pospolitosti. Jak říkával i v nejtěžších dobách náš guru Ivan Jirous: Hlavně aby nezmizela radost!

Někteří z účinkujících už jsou pánové v úctyhodném věku, jak pro ně bude turné náročné?

Vše jsem řešil i s ohledem na tenhle faktor. Kde je to dál, tam se spí, nekonají se žádné dvojáky či překotné přejezdy. Důraz je kladen na kvalitu, nikoli na kvantitu. A to se týká i pořadatelů, jsou to osvědčená jména dělníků kultury a často i přátelé.

Proč chybí člen Plastiků Vratislav Brabenec?

Vráťa je ročník 1943, už tím je řečeno mnohé. Navíc ho v posledních letech začínaly pronásledovat obtíže tomuto věku přiměřené. Nechce cestovat, má rád svůj klid a své místo ve Sladkáči (kavárna v Praze). Občas si zahraje s free sdružením Pal Post Unit a to jeho uměleckým ambicím už zcela postačuje. Není v tom nic osobního, o turné jsem s ním mluvil a přeje mu úspěch.

Vaše nakladatelství v uplynulých letech vydalo rozsáhlé nahrávky PPU, tohle bude vlastně poslední střípek do skládačky. Co si teď vlastně mohou od PPU fanoušci pořídit?

Vše, co kdy vyšlo oficiálně – a ještě navíc –, jsme vydali. V podobě, kterou si ta hudba zasloužila: nový remaster z původních pásů v Jámoru Ondřeje Ježka, bohatá fotopříloha často z fotografií zcela neznámých. Největší odměnou mi je, že i kluci z kapely byli nakonec spokojeni. Už ani nedoufali, že se takto „sebrané spisy“ ještě někdy objeví. Třeba se podaří ještě něco vysmejčit v kufrech s pásky, které má kapelník už dlouhé roky pod postelí. Ale nemyslím si…

Zasahuje tato kapela a vaše projekty i jiné generace než jen pamětníky vzpomínající na období, kdy underground byl opravdu v undergroundu?

V každé generaci je určité procento citlivějších mladých lidí, kterým nestačí konzumní a povrchní hudba. K životu potřebují něco, co je obohatí, ať už v podobě kvalitní hudby, literatury, nebo filmů. Vznikají další kapely, které se snaží o osobní výpověď, bez ohledu na komerční aspekt. Je pro ně důležité to, co bylo zásadní právě pro kapely onoho historického undergroundu.

Takže underground žije? Čím ještě?

Spíš v té generaci pamětníků, pro něž byl život v undergroundu bližším než třeba vztahy ve vlastní rodině, dožívá. Není snad měsíce, aby nás někdo z těchto přátel neopustil. Ale možná právě to je tím největším důvodem, že stále máme ještě potřebu navzájem se potkávat. Neustrnout v minulosti, jako se mnohým stalo.

A tyhle silné životní příběhy přitahují zase mladší lidi, kteří vidí a cítí, že se i v době nesvobody dalo žít radostně a svobodně. Třebaže teď není doba nesvobody politické, pro změnu nás drtí nadvláda konzumu, kýče a hypoték, je zřejmé, že se dá šťastně žít i na okraji. Ostatně na periferii vznikají nejzajímavější věci, odehrávají se nejzajímavější příběhy.

Že zrovna příběh „kapely, která porazila komunismus“, jak se dá občas někde dočíst, je atraktivní i dnes, svědčí zájem, který o její koncerty i nahrávky panuje. Stále se v této komunitě také udržují tradice sounáležitosti, hudebních festivalů a oslav. Mně bude letos šedesát a proběhnou tradiční „Lábusovky“ (festival u Loun).

Po prázdninách chystám v pražské Arše festival k připomenutí osobnosti Ivana Martina Magora Jirouse, jedné z nejdůležitějších postav českých dějin, který by se v září dožil osmdesátky. Mezi tím samozřejmě proběhne pár koncertů „jen tak“, ať už jako oslavy narozenin přátel, či připomenutí českobudějovického masakru, od něhož uběhne letos také 50 let.

Čeká nás letní setkávání na Skalákově mlýně anebo prostě křty dalších nahrávek, které bude Guerilla s radostí vydávat. Protože my vydáváme jenom pro vlastní potěšení, a pokud to zajímá mimo kapelu a její příbuzné ještě někoho dalšího, je to příjemný, ale nijak zásadní bonus.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned - Plastic People Of The Universe