Česká stopa Nicka Cavea

Nakonec i v jeho tvorbě se dá nalézt určitá česká stopa. I kdyby to měla být třeba jenom píseň Thirsty Dog z alba Let Love In z roku 1994 pojmenovaná po tehdy vcelku proslulém pražském baru.

V divokých devadesátkách bylo možné takřka vše. Proslulí světoví umělci se toulali Prahou, a když měl člověk štěstí, mohl se s nimi setkat osobně. Tak jako se to povedlo fotografovi Marku Smejkalovi.

„Fotil jsem Nicka Cavea už na letišti, když přiletěl na první koncert v roce 1992. Tam vznikl snímek s rozhalenou košilí a trikem s nápisem Iggy and The Stooges. Na koncertě jsme pak museli mezi lidi, protože tam nebyla vyhrazená zóna pro fotografy. Bylo to trochu šílené, ale zase jsou snímky autentické,“ vypráví fotograf.

„Rok nato přiletěl Cave koncertovat podruhé. Říkal jsem si, že bych chtěl nějaké obrázky i mimo pódium. Domlouval jsem se na tom s pořádající agenturou 10:15 Promotion a podařilo se mi za ním zajít. Dostal ode mě fotky z prvního koncertu a poprosil jsem ho o půl hodiny jeho času, jestli by bylo možné se někde sejít a udělat pár fotografií,“ pokračuje.

„Říkal jsem mu, že ho nechci nikde tajně pronásledovat a raději bych se takhle dohodl, jestli je to možné. Asi to ocenil a souhlasil. Měli jsme se sejít druhý den ve dvanáct u Lorety. Dorazil jsem tam dřív, nikde nikdo, tak jsem si lehnul na trávník a usnul. Zdál se mi nějaký sen a najednou se mi do něj začala plést angličtina a neměla tam být. Někdo se mnou lomcoval a nade mnou najednou stál Cave a říká: Vstávej mladej, tak budeme fotit, anebo budeme spát? Vyskočil jsem a za necelou půlhodinku vzniklo pár dobrých snímků, třeba ten u zdobených vrat,“ vzpomíná fotograf.

V roce 1995 měl Nick Cave vystoupit na napůl utajeném koncertě v pražském klubu Rock Café. Nestalo se tak, protože akci zhatila nepředvídatelná událost.

„Vystoupení se mělo uskutečnit v rámci evropského turné spojeného s výstavou fotografky, která pro něj pracovala. Byla to separátní akce, neuvedená v rámci turné, a téměř okamžitě vyprodaná. Ale několik málo hodin před koncertem byla v klubu anonymně nahlášena bomba. Po příjezdu policie byl celý objekt prohledán. Zhruba po třech hodinách ale nikdo nic nenašel. Nicméně nám doporučili, aby bylo další dva dny zavřeno. Nick Cave tehdy za vystoupení nechtěl žádnou náhradu. Platilo se jen technické zázemí a technici symbolickou částkou,“ vybavují si tehdejší pracovníci klubu Pavel Zvolenský a Jaroslav Zajpt.

Nick Cave ovlivnil v devadesátých letech výrazně i kapely na naší hudební scéně. Jednou z nich byla pražská formace Rány těla, v jejímž čele stál a dodnes stojí zpěvák a kytarista Hank J. Manchini.

„Někdy počátkem devadesátek mi přinesl Jarda Palát, osobnost československého industriálu, do vinárny Blatnička kazetu s nahrávkami The Birthday Party (skupina, jejíž byl Cave členem). Tenkrát jsem hodně poslouchal kapely jako Swans, Lydii Lunch nebo lidi z okruhu newyorské No Wave scény, a najednou tady byla další věc, která mi do toho všeho zapadla. Navíc to vycházelo spíš z umělecké a industriální scény, byl to víc životní styl a filosofie, a ne jenom obyčejný rock’n’roll. Miloval jsem jejich sebedestruktivní živelnost spojenou se sebeironií, a co se týče image, i s velkým individualismem, což bylo na tehdejší scéně poměrně vzácné,“ vysvětluje.

Ne vždy je skupina ráda, když ji fanoušci a kritici k někomu přirovnávají. A to i v případě, že je inspirace naprosto markantní. Vadilo srovnávání s Nickem Cavem kapele Rány těla?

„Vadilo mi to ve chvíli, když to říkali bez rozmyslu a z důvodu neznalosti souvislostí světové scény. Nakonec nebyl tehdy internet ani sociální sítě, takže jim budiž odpuštěno. Navíc to byl problém spíš tuzemských kritiků. Když jsme v první půlce devadesátek jezdili s Ránama těla po evropských klubech, nikdo s tím problém neměl. Byli jsme totiž jiní než zástup unifikovaných postpunkových nebo hardcorových kapel té doby. Takže mi to vlastně nevadilo, je to prostě jeden myšlenkový a estetický proud, kterého jsem součástí,“ dodává smířlivě.

Náhody se v životě dějí, a tak se může stát, že prostě svého oblíbeného interpreta někde potkáte.

„S Cavem jsem se setkal osobně paradoxně až mnohem později. Bylo to v období jeho kapely Grinderman, která mě ostatně přinutila jeho tvorbu zase sledovat. Byly asi dvě hodiny po půlnoci a po jejich koncertě jsme se opile poflakovali po ulicích Kreuzbergu, načež na nějakém opuštěném místě s jediným zaplivaným barem nám Sonja, známá z kapel Kill The Dandies! nebo Moimir Papalescu & The Nihilists, oznámila, že támhle stojí Cave. Prohodili jsme s ním tenkrát pár zdvořilostních frází, podali si ruce a on odjel. Nic víc, nic míň, ale prozřetelnost a má milovaná náhoda zařídily aspoň to jedno jediné setkání, a ještě k tomu v Berlíně. Bylo asi sto různých možností, kterou ulicí jít, ale šli jsme tenkrát zrovna touhle. Po pár letech, když jsem se jako grafik a spolueditor podílel na vydání obsáhlé knihy Caveových textů, jsem mu před koncertem poslal jeden výtisk, nicméně netuším, jestli se k němu vůbec kdy dostal,“ sumarizuje Hank J. Manchini svůj zážitek.