Bubeník Adam Jánošík: Měl jsem prý jen dva měsíce života

Už na začátku kariéry jste byl členem Ready Kirken, jejichž popularita přišla po vydání alba Vlny v roce 2001. Co jste prožíval?

Do Ready Kirken jsem přišel z docela rozjeté kapely Etienne v době, kdy byli před rozpadem. Můj nástup a příchod baskytaristy byl poslední pokus zpěváka Michala Hrůzy a kytaristy Zdeňka Cerala skupinu udržet. Vyšlo to. Popularita se ale nedostavila ze dne na den. Přišla pozvolna.

Co na ní bylo nejtěžší?

Jak naložit s volným časem. Měli jsme ústní dohodu, že když každému z nás kapela vydělá měsíčně deset tisíc korun, odejdeme ze svých zaměstnání. To se poměrně záhy stalo, jenomže jsme žili v Pardubicích a přes den nebylo do čeho píchnout.

Všichni naši kamarádi byli v práci a my se nudili. Nevěděli jsme, co s volným časem. Zachránilo nás rostoucí množství koncertů, měli jsme jich až šestadvacet měsíčně, což byl zápřah.

V roce 2006 odešel z Ready Kirken Michal Hrůza. Byla tenkrát šance to zvrátit?

Podle mě to možné bylo, dokonce jsem to měl dost ve svých rukou, ale neudělal jsem to. Dnes mě to trochu mrzí.

Nesdílel jsem ale přesvědčení Zdeňka Cerala a baskytaristy Ondřeje Herolda, že Michalův odchod kapela ustojí. Podvědomě jsem tušil, že ne a že s ní nepůjdu dál. Odešel jsem v době, kdy mě pořád ještě královsky živila, a byl jsem zase amatér.

Před pěti lety jste podstoupil protialkoholickému léčení. Projevily se zárodky závislosti už v Ready Kirken?

Živil jsem se tenkrát muzikou, neměl jsem závazky, vydělával jsem čím dál víc a peníze jsem utrácel. Po koncertě jsem třeba odjel do Holandska a vrátil se za pět dní. Byla to párty, užíval jsem si. Věci, které napovídaly tomu, že bych mohl být závislý, jsem však začal vnímat, až když jsem přišel do kapely The Atavists. To bylo v roce 2014. 

Pomalu to přestávala být párty a stávala se z toho potřeba. Potom mi sebrali papíry na auto a já už neměl žádnou brzdu.

Je snadné získat jako úspěšný muzikant nějakou závislost?

Je to velmi jednoduché. Co se stalo mně, se stalo řadě jiných lidí. Byli mezi nimi i frajeři, kteří se dostali do mnohem většího průšvihu a dokázali to zvládnout. Řekl bych, že v každé kapele z první ligy je někdo, kdo si závislostí prošel. Závislostí na alkoholu i drogách.

Kdy jste poznal, že je zle?

Když jsem si uvědomil, že se netěším na koncert, ale na to, až zastavíme na benzince a já se napiju. Bývaly časy, kdy jsem byl odpůrce toho dát si více než jedno pivo před hraním. To ale zmizelo, a jakmile jsem zjistil, že jsem schopen hrát, i když jsem opilý, žádné zásady jsem neměl. Občas jsem si dal i drogy, ale hlavní byl alkohol.

Začínal jsem hrát ve třinácti letech se staršími chlapy. Byli to pivaři, naše generace prostě chlastala. Z gymplu mi už moc kamarádů nezbylo. Zůstali jsme tři kluci, ostatní zemřeli, v podstatě všichni kvůli závislosti.

Kolik jste toho za den vypil nejvíce?

Než jsem šel na léčbu, bylo to až patnáct piv denně, do toho panáky, kouřil jsem trávu a večer jsem šel zkoušet do zkušebny, kde jsem vypil ještě dvě flašky vína. Každý den.

Odešel jste na léčení dobrovolně?

V podstatě ano. Byl jsem ve stavu, kdy bych si těžko hledal pomoc, takže mi pomohli kamarádi. V roce 2018 jsem se zvláštním způsobem dostal k natáčení filmu Úsměvy smutných mužů.

Půjčoval jsem Frantovi Černému z Čechomoru na natáčení džísku. V produkci filmu byla má dobrá kamarádka Jiřina, která když viděla, jak jdu do kytek, dostala spásný nápad. Domluvila mi setkání s Pepou Formánkem, autorem předlohy k filmu. Je o alkoholismu a je v podstatě autobiografický.

Pozvala mě do Prahy a Pepíka mi představila. Šli jsme se projít po Náplavce a on mě úplně rozebral. Začali jsme si tykat, já mu slíbil, že budu říkat jenom pravdu, a on mi kladl otázky. Když si mě vyslechl, chytil mě za ruce, podíval se mi do očí a řekl: Zemřeš. Není za pět dvanáct, ani dvanáct, je už lehce po. Máš ještě tak dva měsíce.

Nabídl se ale, že mi pomůže. Hned zavolal manželce pana primáře Krákory a požádal ji o pomoc. Když skončil, řekl mi, že jí mám zavolat, a to hned. No a ona mi oznámila, že mě 18. prosince čekají v léčebně v Kosmonosích. Byla nekompromisní, vůbec ji nezajímalo, že budou Vánoce a já mám ženu a děti. Pepa se na mě usmál a řekl mi, že on nastupoval na léčení také 18. prosince.

Jak to vzala vaše rodina?

Úplně v pohodě. Podporovala mě. Pepa mi před nástupem do léčebny volal, dával i rady a pomohl mi k tomu, že jsem nastoupil s nulou alkoholu v krvi. Mohl jsem jít tím pádem hned do procesu léčby a nemusel jsem na detox. Byl jsem tam tři a půl měsíce a bylo to skvělé. Od té doby nepiju.

V listopadu 2022 vyšlo první album vašeho projektu LABe. Vznikly skladby v léčebně?

Pobyt byl spíš impuls. V Kosmonosích jsem musel každý den popsat pro terapeuty list papíru formátu A5. Vždycky jsem psal rád, a tak jsem si psal i jiné věci. Když se na ty texty dnes podívám, říkám si, že by to mohl být základ pro nějakou knížku. Zatím ji ale neplánuju. V léčebně jsem si nicméně nemyslel, že nahraju a vydám desku, ani že vznikne LABe.

Kdy to přišlo?

Ve Vrchlabí mám zkušebnu ve staré tovární hale. Všichni se toho místa bojí, ale já ho miluju. Jednou jsem tam byl v jednu hodinu ráno úplně sám, zkoušel jsem, bubnoval a brnkal na kytaru. Byla hluboká noc, prostě magie. Pak jsem všechno povypínal a chtěl odejít.

Najednou jsem ale, obrazně řečeno, dostal ránu do hlavy. Všechno jsem zase zapojil a během dvaceti minut složil a otextoval dvě skladby. Úplně poprvé v životě jsem věděl, že je v nich všechno správně a že nebudu muset nic předělávat.

Bylo to velmi intenzivní, vzpomínám si, že jsem se celý klepal. Takhle jsem pak napsal další skladby. Nic jsem nelepil a nevymýšlel, všechno přicházelo samo. Ale k tomu, abych je vydal, mě přiměl další kamarád Thom, zpěvák a kytarista skupiny Imodium. Ten je nazpíval.

Již 4. dubna odehrajete první koncert jako nový člen kapely Imodium. Přitom jste nadále zůstal i v The Atavists. Zvládnete oba posty?

Věřím, že ano. Mé pouto s Adamem Krofianem z The Atavists je stejně bratrské jako s Thomem z Imodia. Do jeho kapely jsem se rozhodl vstoupit poté, když jsme dokončili práci na projektu LABe a začalo nám být bez sebe smutno.

Potom přišel Kárl, bubeník Imodia, s tím, že z rodinných a pracovních důvodů nemůže pokračovat. A Thom začal hledat bubeníka. Zavolal mi a ptal se, jestli o někom nevím. Původně mě nechtěl, protože měl zásadu, že neodloudí muzikanta jiné skupině.

Já pro něj tedy začal bubeníka hledat. Navrhl jsem pár adeptů, ale všichni postupně odpadávali. Nakonec jsme se dohodli, že nastoupím já. S The Atavists jsem se domluvil, že budu sedět na dvou židlích.

Minulý týden vydalo Imodium písničku Někdo se dívá, kterou jste napsal. Skládal jste ji kapele na míru?

Ne, byla napsaná pro LABe. Pár písní mi totiž zbylo. Ty osobní třeba jednou nahrajeme na druhé album, ty méně osobní jsem nabídl Imodiu.